ADV TOP
ADV LEFT

Potřebuji několika vzácným lidem říct děkuji. Tedy vlastně DĚKUJI. Ani takhle velké to není dost. Já začnu strašně zeširoka a snad se mi povede někam dobrat, ano? Prosím Tě tedy o trpělivost, laskavý čtenáři, neb věz, ti lidé, o kterých budu hovořit si Tvou pozornost plně zaslouží. Byť text bude nekvalitní, místy nesrozumitelný a, nalejme si čistého vína, ona vůbec neumí psát.

Ale od začátku.

Mám to na světě těžké. Když říkám těžké, myslím tím 38kg čisté váhy, bez plenek. Netrpím mentální anorexií (i když s mou nadváhou je to důvod k zamyšlení), ani inkontinencí. Mám dvě malé děti, z nichž jedno vyžaduje více péče, než to druhé, nezávisle na věku. Můžete si vybrat. Kdo znáte mě a můj blog, vidíte nám až do kuchyně, není tedy třeba se rozepisovat. 


Vy, co o mně slyšíte poprvé (gratuluji, byli jste ušetřeni), vězte, že můj Matýsek (7 let, 8 měsíců a 12 dnů) je velmi těžce postižený, nemluví, sám nechodí, trpí poruchou štítné žlázy, epilepsií a sem tam bolením bříška, když sní moc třešní. Jeho mladší bratr (čerstvě 2), byl, a abych mu nekřivdila stále ještě je, naší velkou nadějí na zdravé dítě, na tahouna, který Matěje postaví na nohy a ukáže mu, že když se zařve dost hlasitě "čokoládu!", má to pozitivní účinek. Dnes už tušíme (slova víme se dost bojím), že naše plány nebyly realizovány. Šimonek zatím také nechodí po svých, jeho žvatlání nedává dost smyslu k pochopení věty, o té hnusné nemoci se zmiňovat nebudu, ještě bych se rozčílila. Prostě hrdě se plazí ve stopách svého staršího bratra.

Tak. Postěžovala jsem si dost, teď ke mně a k mé lepší polovici.

24 hodin denně (J. o něco méně, má výhodu v podobě osmihodinové pracovní doby), 7 dnů v týdnu, dvaapadesát týdnů do roka a tak dále a tak dále, pečujeme s láskou a radostí o ta naše zlatíčka. Kluky zbožňujeme, jsou světlem naši očí, tlukotem našich srdcí, středobodem vesmíru. Ať jsou jací jsou, je s nimi legrace, každý má svou vlastní povahu, vesměs velmi šťastnou, každý maličký krůček dopředu je pro nás kousek splněného snu. Je to jako mít Vánoce několikrát do roka. A teď napíšu asi nejotřepanější větu matek postižených dětí: Maty je pro nás obrovský dar. Aspoň pro mě určitě. Z té sobecké, rozmazlené, líné holky vyrůstá pomalu žena, která věnuje téměř každou volnou chvíli někomu jinému než sobě. (a baby-cafe.cz pozn. autorky) Ochotně přebaluje, krmí, převléká, odnáší, přináší, učí už sedm let paci paci. Neustále má v hlavě denní pořádek, kdo kdy jedl, pil (nemluvící děti si nikdy neřeknou o rohlík, natož o nočník, i kdyby nakrásně věděly co s ním), jestli mají všichni na sobě dost vrstev oblečení, aby jim nebylo chladno, když šoupou své nahé bříško po studených dlaždicích. Pořád hlídám, jestli na sebe někdo neshazuje nábytek, nejí prací prášek, nedusí se příliš velkým soustem chleba, nedostal epileptický záchvat a neleží v mdlobách na linoleu. Jsem pořád ve střehu. Aby mí andílkové, jejichž život už tak stojí za starou belu, mohli užívat každou jeho jednu vteřinu pokudmožno s úsměvem.

Teď jsem se samovychválila tak, že si ve Vídni zacpávají nosy. Ale věřte mi, to nebylo účelem. Ani to, že si dobrá polovina z Vás, čtenářů, ... no dobrá, tak třetina ... , právě řekla "ježiš, to je chudinka". Není. Ono to tak jen vypadá, poněvadž mám dar "barvitého líčení strastí svého žití". Tím, co jsem výše napsala, jsem se právě přiznala, že jsem uvrhla svou kamarádku do pekla. Ale popořádku.

Možná si pamatujete na dnes již zamčenou diskusi "Zabavme maroda". Sešla se v ní fajn parta holek, které ochotně naslouchají mým nářkům a steskům. A nenamítají. Nekritizují. Jsou tam a poslouchají. Když mají pocit, že potřebuju pohladit, pohladí, byť virtuálně. A když dojdou k názoru, že potřebuji pomoci nebo správně nakopnout, nakopnou. Letos mě tyhle fantastické grácie dostaly na 3 dny z domu. Po šesti, slovy ŠESTI letech jsme já a můj muž díky Marodům sbalili baťůžek a vyrazili na třídenní prázdniny bez dětí. Tyhle poslyně (má posel ženský ekvivalent?) nebes sehnaly hlídání, peníze na hlídání a dost sil, aby do mě tři měsíce hučely, pomyslně tloukly a naťukávaly, abychom už konečně využili ruky, která nám byla nabídnuta a vypadli z domu nadechnout se čerstvého vzduchu.

Šest let, to je hrozně dlouhá doba. Je to přesně 2190 dnů, nebo 52 560 hodin, minuty už by vypadaly hloupě, prostě je to strašně hrozně moc, kdy je jeden přivázán ke svému dítěti pupeční šňůrou, byť prodlouženou na velikost bytu nebo rukojeť kočárku. Byla jsem jako utržená ze řetězu. Byla jsem jako ve snu. Bylo to jako troje Vánoce, dvoje narozeniny, Silvestr a čtvrtý červenec v jednom. Prvních dvanáct hodin výletu jsem se nedokázala přestat smát. Ano, myslela jsem na to, co kluci doma a jak to zvládá jejich chůva (k té paní, kterou se chystám zasadit do zlatého rámu se ještě vrátím), ale zároveň jsem si užívala té krátké, znovunabyté svobody. Zjistila jsem, že bez kočárku v rukou ztrácím rovnováhu a stojím-li na místě, lehce se pohupuji v bocích. Že při jídle mám tendence hledat v kabelce lékovku a při odchodu z hotelového pokoje kontroluji, že máme dost plenek. A taky jsem si vzpomněla, jaké to je, když mám zodpovědnost jen sama za sebe, když nemusím nonstop přemýšlet, kde se za cca hodinu najíme, aby děti neplakaly, když nemusím hlídat, jestli všichni členové mé rodiny pořád ještě dýchají. Bylo mi parádně. Fantasticky.

A teď, proč Vás tady už tak drahnou dobu unavuji: Jmenuje se Petra Mazancová a vymyslela baby-cafe. Její nick je Missorka. Dále budu uvádět jen přezdívky, poněvadž si nejsem moc jistá, že by mi za zveřejnění plných jmen nebylo vyčiněno.

Kira.

Kobliha82.

Catt.

Claricia.

Danka.

Desiree.

Esme.

Gehenna.

Ivuškas.

Jana12.

KachnickaB.

Kejmiska.

KittyLittle.

Meduhel.

Michaela1975.

Myš.

Noemmi.

Rezekvítek.

Santhe.

Vladimira.

To všechnou jsou lidé, kteří udělali můj život hezčí, snesitelnější, zábavnější, méně utahaný. A patří jim moje obrovské

 

DĚKUJI

 

Proč je Kira jmenována jako první? Je to ta paní, co patří do zlata. 3 dny se starala o kluky, pečovala o ně, jakoby byli její vlastní, krmila, přebalovala, starala se jim o zábavu (čímž děkuji její ochotné dceři za animaci), byla mnou v o něco lepší verzi. Když jsem se vrátila, zjistila jsem, že kromě kluků v bezvadném stavu se i byt leskne čistotou, koš na prádlo zeje prázdnotou, stejně jako koš na žehlení (pozor, to je výkon, ne, že bych nerada žehlila, ale na dně byl ještě vánoční ubrus), na plotně hrnec fantastické bramborové kaše a v polici čerstvý chléb. Ach. Když jsem ve finále zjistila všechny napáchané dobré skutky (které si Kira ne a ne a nenechala zaplatit), poslala jsem vděčnou, lehce vyčítavou sms. Zde její odpověď (snad nebude vadit, že zveřejňuji):

"Kocacko, to pradlo by bylo hrich neudelat, kdyz jsem tam byla. To by nebyl zadny relax, kdyby jsi hned pak stala u pracky a prkna."

Ach....

 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy