ADV TOP
ADV LEFT

O paleo DIETĚ toho bylo napsaného spoustu, pro mě ale paleo znamená mnohem víc než jídlo. Moje tělo zjevně ještě pořád nezvládá zrní, které je v našem jídelníčku už pár tisíc let - jak moc je asi schopné poprat se se změnami, které se s lidstvem a životním stylem odehrály za pouhých sto, sto padesát let?

Ať čtu Marka Twaina nebo Gabru a Málinku - vychází mi, že ještě do doby cca před sto lety děti běhaly běžně bosky a boty měly jen na slavnostní příležitosti. A nejen děti. Ještě za Jane Austen se na plesy nosily tenké baleriny a ono rčení o prošlapaných střevících za jeden večer není vůbec přehnané.

Proč mi to nedošlo už když jsem řešila chození na boso u pronajaté kobyly? V zájmu péče o koně jsem horlivě studovala obrázky a funkci kopyta - když kůň došlápne, kopyto se roztáhne, zapruží, a celý systém funguje jako krevní pumpa, bosá koňská noha je teplejší, prokrvenější než noha okovaná. O tom, že to odpruží otřes dopadu a tím pádem sníží zátěž na celý pohybový aparát, snad netřeba diskutovat. Nakonec se mi podařilo majitelku přesvědčit, že u kobyly, která se pohybuje 24/7 na pastvě je kování zcela nesmyslné. Tenkrát mi ale vůbec nepřišlo na mysl, že to, co platí pro koně, by mohlo platit i pro lidi. Přeci nejsme koně, naše nohy jsou jinak stavěné a boty si nepřibíjíme hřebíčkama!

Nicméně fungují naše nohy opravdu o tolik jiným způsobem? Proč je v chodidle tolik kostiček a kloubů? Abychom je znehybnili pevnou podrážkou a sešněrovali do bot? A kdyby moje nohy byly schopné odpružit náraz už v chodidle tak, aby se nepřenášel do vyšších kloubů, neulevilo by to mé bolavé kyčli? Chození úplně naboso je vesměs v dnešní společnosti nepraktické, ovšem pětiprsté vibramky, které propagují zarytí paleonadšenci, mi nahánějí husí kůži. Vzhledem i tou představou, jak navlíkám jednotlivé prsty do příslušných otvorů.

Ovšem na baby-café se ví všechno – i to, že existují barefoot boty, v kterých člověk nebude vypadat jak exot. A tak jsem objednala svoje první bosoboty a čekala, co se stane.  Naplánovala jsem, jak si je budu postupně brát na delší a delší časové úseky, abych si postupně zvykla. Obula jsem je poprvé, už ani nepamatuji kam. Druhý den jsem sáhla automaticky po nich a třetí den usoudila, že nějaké zvykání je blbost, a začala slídit, kde koupit levně bosobaleriny, abych měla nějakou botu i k sukni. Přes léto přibyly v botníku barefoot vietnamky,takže jediné co mi chybí, je nějaká zimní varianta. V bosobotách mě nic netlačí a nedře. Ovšem prvních pár týdnů mě bolela namožená lýtka - a  - překvapivě - břišní svaly. Zdá, že jsem byla typický "dusač", který v předklonu dělal dlouhé kroky s dopadem na patu. V bosobotách se musí chodit vzpřímeně a napřed položit nohu a pak na ní teprve přenést váhu.

A víte co? Ani v dobách usilovné docházky do posilovny, jsem neměla vyrýsované břišní svaly jako teď. Kromě bolestí kloubů jsem se zbavila i bolestí zad.

Asi nejvíc jsem barefoot boty ocenila když jsem si brutálně sedřela a potloukla kotník (dostal se mi mezi dvě klády volně ložené v řece, neptejte se jak, nejspíš bych vyhrála cenu Matka roku). Jediné boty, které jsem snesla byly boso sandále (vlastně vietnamky s páskem přes patu) a v nich jsem relativně bez problémů odchodila zbytek dovolené. Ovšem když jsme měli jít na prohlídku starého dolu, kde je na zemi bahno a kdovíjaký šrot, usoudila jsem, že vietnamky nejsou nejvhodnější a vytáhla staré trekovky. Po dvou hodinách jsem skoro brečela bolestí. Každý krok, každou nerovnost terénu jsem cítila v naražených kostech kotníku. Kdybych nezažila, neuvěřím, jak veliký rozdíl je, když vám nárazy vstřebá chodidlo a když vám je pevná bota přenese pěkně až do kotníku a kolene.

Za půl roku, co chodím (skoro)bosky jsem stihla prochodit celé dny po městských dlažbách, po lesních stezkách a i jen tak v terénu. Neklopýtám, nezakopávám, nesesmekávám se .  Jsem schopná po tmě pobíhat po louce plné drnů a krtinců, bez toho, že bych se přerazila. Lidská noha prostě je uzpůsobená chůzi v terénu a nakonec jí nevadí ani rovná tvrdá dlažba nebo beton, protože nárazy dokáže odpružit. A jako bonus se mi otevřela celá škála nových požitků. Najednou nejsem izolovaná od země, kromě toho, že vidím, čichám a slyším, taky ještě CÍTÍM. K svému překvapení jsem zjistila, že chodidly zvědavě “ochutnávám”  různé struktury – vrstvu barvy na zebře přechodu, vodicí proužky pro slepce, vroubky na schodech eskalátoru, krytky kanálů. Klacíky, kůru, listy, šišky, kamínky, drny.  A víte jak příjemné jsou na dotek třeba i ty ohlazené dlažební kostky na Václaváku? Jako Alenka v Říši divů užívám požitků, které byly pro moje předky zcela samozřejmé a sbírám odvahu zkusit to úplně naboso.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy