Dva měsíce a kus uběhly od té šílené neděle, kdy manželovi sdělili diagnózu znamenající, že máme před sebou posledních pár měsiců a že to nebudou jednoduché měsíce.

Zbaběle přiznám, že jsem se sesypala hned, nečekala jsem ani pár hodin, než děti usnou. Brečela jsem nad dětma, že velkým bude táta chybět a ten nejmenší si ho nebude pamatovat, brečela jsem nad sebou, že zůstanu sama, brečela jsem nad mužem, že neuvidí děti vyrůstat, a brečela jsem taky při pohledu na dům, který jsme dávali do kupy vlastníma rukama, a představa uživení naší rodiny bez manželovy výplaty mi připadala jako noční můra.

Poté, co Missorka vyhlásila sbírku na pomoc naší rodině, a na účet začaly padat zrnka i cele fůry, ta noční můra pomalu mizela. A manžel se rozslzel s tím, že přemýšlel i o pitomostech, aby nás zabezpečil, a že už nemusí.

Nevím, kolik času nám ještě zbývá v kompletní sestavě, ale díky Zrnkům, a především díky Vám všem, kteří jste nám pomohli, ten čas prožijeme bez existenčních problémů. Nikdy nebudu moci vyjádřit vděčnost, kterou mám v srdci, slova jsou totiž hrozně málo.

Tak alespoň upřímně DĚKUJI! Děkuji za klid, který jste dali manželovi, děkuji za možnost rozptýlit děti, děkuji za to, že mohu manželovi koupit jídlo, na které výjímečně dostane chuť, děkuji za teplo doma, děkuji za to, že mohu lépe spát. Děkuji Vám všem.

 

Amazonka

 

 





Zpět nahoru