ADV TOP
ADV LEFT

Říkáte si, co to sem plete? Ale ne, ono to sem patří. Ještě nikdy jsem se k žádnému deníčku neodhodlávala tak dlouho jako k napsání následujících řádek... Psala jsem tu kdysi podobný deníček, ale měla jsem pocit, že jeho historie se už nikdy nezopakuje... No a stalo se. Bylo to jiný, v mnohém o dost horší, ale má to happy end. :-) Což absolutně nezlehčuje to, že je nesmírně těžké psát, že vás někdo musel naučit milovat vaše vlastní dítě... Když jsem neplánovaně otěhotněla s Valuškou, trvalo mi asi týden, než jsem se s nastalou situací vyrovnala. Obrečela jsem ty dvě čárky a nebylo to štěstím. Magorka. Měla jsem být štastná od začátku, ale vysvětlujte to čerstvé těhuli s 5ti měsíčním miminem, která v podstatě vůbec netuší, jak došlo k tomu, že jí zase začne růst pupík. Která je vyděšená z toho, že sotva si to ukřičené první miminko zajelo nějaký režim, tak se začalo klubat další ukřičené miminko...

Pak jsem se přepla na opačný režim, začala jsem se nehorázně těšit, všechny obavy jsem házela za hlavu, prostě ono se to nějak zvládne, porod bude rychlovka, všechno už znám, hodně věcí jsem se s Vojtou naučila, navíc jsem byla bytostně přesvědčená, že Valuška (tehdy Klištátko) bude velmi hodné a spavé miminko. Navíc tohle miminko budu milovat od začátku, stejně jako miluju Vojtu. Mýlila jsem se ve všem, jak jen se může mýlit druhorodička. :-)

Pak se Val narodila.

Všechno bylo jinak.

Porod byl strašně dlouhej, vnímala jsem ho hůř než s Vojtou.

V porodnici mě to otravovalo, chtěla jsem domů a zároven jsem se toho bála.
A do toho byl absolutní šok ze zmatených citů, které jsem cítila k tomu minitvorečkovi. Byla tak malinká a já měla pocit, že jsem zase znova na začátku. ZASE mám bezbranného tvorečka, ZASE nevím, proč pláče, ZASE nevím, jak ho utišit a krucinál ZASE se nedostavuje ten očekávaný příval bezbřehé mateřské lásky. Chtělo se mi brečet.

A když mi muž přivedl Vojtu poprvé do porodnice, tak jsem taky poprvé od porodu plakala. Lhala bych, že dojetím. Prostě mě najednou dostala strašně kacířská myšlenka - proboha - co jsme tomu Vojtovi udělali? Je tak skvělej, tolik nás potřebuje, je nejsladší na světě a my na něj nebudeme mít čas, protože jsme mu pořídili uplakanou sestřičku? Jediný, co jsem dokázala, bylo opakovat si ONO TO PŮJDE! a snažila jsem se příliš na to nemyslet...

Konečně nás pustili. Bylo to peklíčko a uvažovala jsem o psychiatrovi. Zcela vážně a na férovku... Val brečela skoro pořád, položená spala asi deset minut, nechtěla jíst... Bylo toho moc. A Vojta to věděl. Nikdo mi nevymluví, že ne, věděl, že máma je na šrot, že musí bejt hodnej a ten nejsladší na světě a taky takovej byl. A ještě jedno věděl. Mnohem líp než já. Já se hroutila muži každej večer, že jí nedokážu milovat, že mi to prostě nejde, že jí nikdy nemůžu mít ráda tak, jako mám ráda Vojtu, že to pozná, zanechá to na ní následky.... Byla jsem prostě BLBÁ JAK TÁGO!!! A můj třináctiměsíční syn to samozřejmě věděl, taktně to přešel a rozhodl se, že mě naučí o čem je život a co je důležité. Svou dětskou dušičkou mě naučil milovat svou sestřičku, mojí dceru.

A jak to udělal?

Jednoduše (je totiž geniální! :-)). A dobře ví, že příklady táhnou.

Když se na to dneska podívám zpětně, tak on měl jasno od začátku. Má svoji rodinu. Okruh lidí, které miluje a máma a táta, pro něj dva nejdůležitější lidi na světě, udělali skvělou věc - pořídili mu sestřičku. Byla JEHO od první chvíle co jí uviděl v porodnici, roztomile se usmál, ukázal na ni a řekl MIMI. Zcela samozřejmě a sám od sebe jí začal dávat pusinky, nosil jí hračky, dával jí dobrou noc. Když jsem měla pocit, že už fakt nemůžu a někam jí zavřu a at si tam pláče, vzal dudlík, podal mi ho - VAUŠKA PÁČE. Na to nemůžete nereagovat. S každým jeho gestem jsem se učila jí milovat, kdykoli byl poblíž ní dával mi najevo, že je rád, že jí máme. Jakoby říkal - mami, nemůže za to, nebude plakat věčně a já jí pak všechno naučím... ;-)

Každý večer sedím s Val na zemi a chovám jí než jde spát. Vojta vyleze z vany a nahatej šupajdí ke mně, vyleze mi taky na klín a tulíme se všichni tři dohromady. Říkám mu, že je velkej brácha a on na to SESTŘIČKA. Pak se na chvilku zamyslí a dodá NAŠE. V ten moment vím, že od života nemůžete chtít víc, nic dalšího a lepšího už prostě není.

Píšu to pro každou druhomaminu, která podniká tu cestu do neznáma. Ví, jaké je to mít dítě, ale neví, jaké to je mít těch dětí víc. Zahodte obavy a všechno přijde samo. Nejhůř vás to NĚKDO naučí... :-)

Domov je totiž množinou lásek v průniku. Partnerské, rodičovské a sourozenecké. A jedna umocnuje druhou. :-)

Krásný týden všem.

Peta, Vojta (18,5m) a Valuška (5,5m)






Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy