Nazdárek Ježurko,

Já vím, že ti teď asi píše každej, ale to se prostě nedá, ta atmosféra k tomu vyloženě svádí a taky – kdo by odolal, když je šance nechat si splnit nějaký ten sen? Takže tě po roce opět moc zdravím, doufám, že jsi v pořádku, všechno stíháš, zdravíčko slouží, a že tě pořád baví to, co děláš. A jelikož jsi nadpřirozená bytost, tak je mi absolutně jasný, že všechny ty dopisy a věechna přání čteš, registruješ a plníš osobně, to mi nikdo nevymluví… No, já vím, loni jsem ti nenapsala. Ale co jsme ti měla napsat, když jsme to největší překvápko měli před vánocemi už v bříšku? No já vím, mohla jsem aspoň pozdrav a jak se máme, ale já jsem na tyhlety věci hrozná, však to víš. Taky jsem moc nevěděla, kde mi hlava stojí a tak. Ale sleduj, že se zlepšuju, takže tenhle rok, nejen, že ti píšu, ale dokonce i v relativním předstihu.

Měla jsem jasnej plán, co všechno potřebujeme – zejména novej obývák, myčku nádobí, hodinky pro tátu, novej telefon pro mámu, spoustu hraček pro děti… Tak jsem to sepsala, jenže to byl strašně dlouhej seznam a bylo mi trochu trapný ti ho posílat… Už jsem ale měla koupenou i velikánskou obálku a známku v odpovídající hodnotě. Jenže se stalo něco nečekaného. Dopis mi ukradl Vojta a soustředěně ho půl hodiny kontroloval tím stylem, že ho rozebral na prvočinitele… Říkala jsem si – to snad ne, já se s tím píšu, poctivě vymejšlím komu co a on mi to zničí!!! Co teď budu dělat???

Pak mi došlo, že to udělal schválně. Děti jsou mnohem chytřejší než my dospělí a myslí líp a dál… Obyčejně a upřímně. Vzpomněla jsem si na všechny ty dopisy, co jsem Ti napsala a taky na přání, která jsi mi splnil, všechna mi udělala velkou radost.

Ale mnohem víc bylo těch přání, o kterých jsem nikam nepsala, protože jsem ani nevěděla, že je mám, byla zavrtaná někde hluboko. A přesto jsi je splnil, je jasné, že jsi bytost na svém místě a Santa Klaus absolutně nemůže tvou pozici ohrozit…

Já vím, že nezapomínáš a vedeš si evidenci, ale jen tak namátkou ti připomenu, co všechno se mi už splnilo…

Mám se v noci ke komu přitulit, mám koho políbit a mám někoho, kdo políbí mě a to i tehdy, když mám pocit, že si to vůbec, ale vůbec nezasloužím…

Vím, jak vypadají dětské řasy podsvícené jiskřičkami očí, které nadšeně sledují nové autíčko, nebo tátu vracejícího se z práce domů…

Znám zvuk bosých nožiček na podlaze, když s vískotem běží ke mně, doprovázené výkřiky máma, máma...

Poznala jsem hrdost, když můj syn hladí svojí malou sestřičku, říká jí malá, malá a má u toho ten nejsladší úsměv.

A už nikdy nedokážu dostat z hlavy obrázek mého muže, který chová v náručí svoji (naši) malou princeznu a u toho si posílá auta s jedním mrňavým králem…


Za to všechno děkuju. Na jeden úplně obyčejný život je toho až až. Ale i přesto jsem neskromná a letos jedno přání mám. Zapomeň na myčky, mp3 přehrávače, vánoční výzdobu, adventní věnce. Mám jedno veliké přání. Prosím, dovol mi, abych mohla tu krásnou pohádku o tobě povídat svým dětem. Aby si mohli představovat jak asi vypadáš, mohli se snažit tě aspoň na chvilku zahlédnout, aby si mohli lámat hlavu s tím, jak stihneš nadělit dárky všem dětem na světe a na nic nezapomenout. A nejen tyto vánoce. Abych mohla rozumět jejich přáním, chápala jejich starosti, a abychom celá rodina zažili spoustu splněných obyčejných přání. Za sebe můžu slíbit, že já se budu snažit.

Díky moc.

Hezky se v tom předvánočním shonu opatruj, teple se oblékej, jez vitamíny a pořádně odpočívej. Abys nám totiž dlouho vydržel. Je tě na světě potřeba. Slibuju, že za rok zase napíšu, ale neboj, vzpomenu si víckrát.

Tvoje Peta



Zpět nahoru