... aneb jak to může dopadnout, když vám všichni předpovídají rychlý porod (13 měsícu po tom předcházejícím přece tělo bude krásně připravené a porodní cesty si budou všechno pamatovat. No, jak se ukázalo, moje porodní cesty mají paměť velmi krátkou, tipla bych, že možná trpí i amnézií...) Navíc já hloupá jsem UVĚŘILA a měla představu tak o 4 - 5 hodinkách pohodového porodu... ;-)
Obě naše děti mají vrozený smysl pro humor, tudíž s vypouštěním nádrže vždycky počkají tak hoďku po tom, co se taťka odebere do práce. To je akorát tak doba potřebná k tomu, aby se od nás dostal do kanceláře a já mu zavolala, že teda asi rodíme (opět jsem si nebyla jistá a volala pro jistotu nadvakrát), a že by se měl v nějakou dohlednou dobu vrátit. Typicky - kdybych si nenechala nakukat, že to bude rychle, mohl své pracoviště v klidu opustit až po skončení pracovní doby a ještě se cestou stavit na opulentní večeři. :-)) Mezi tím jsem seděla na zemi na ručníku a stavěla s Vojtou věže. Taky jsem občas odbíhala na net, abych jako správný exhibicionista informovala o vývoji situace a zalarmovala hlídače pro nastávajícího velkýho bráchu (moc díky, Albi!).

Muž dorazil domů v povznesené náladě, že budeme rodit a odtransportoval starší dítě k tetě. Vrátil se a byla pohodička... Voda odtejkala, ale jinak se nedělo nic. Kecala jsem na chatu, jedla a spala. Odpoledne jsem se ZASE nechala vycukat a podlehla radám starších a zkušenějších a odfrčeli jsme do Neratovic. Tam z nás měli fakt radost, byli jsme ten den asi osmý příjem, nicméně postel mi ještě našli. Jelikož se pořád ještě nic nedělo, měli jsme dostatek času sestře vysvětlit, že teda nebudeme mít Sáru, když to bude holčička, ale Valerii. Sestra poněkud nestíhala, protože na papíru z matriky ta Sára byla černá na bílým, ale myslím, že jí to bylo šumák, takže jsme jenom znova vyplnili porodnicový dotazník o jménu dítěte a definitvně podepsali dvojku Valerie - Albert.

Možná by bylo dobré zmínit, že za změnu Sára -> Valerie může především babička s prababičkou. V pondělí jsme u nich byli a na Sáru se tvářili vyložene nevstřícně a to i když to pro ně nebyla žádná novinka. Sára bylo moje vysněné jméno a že bych jen tak přistoupil na změnu když už jsme ji měli na papíře... za to ty dvě měla stihnout (a také stihla) msta strašlivá, slíbil jsem si, že pokud budeme mít holčicku, tak to tyhle dvě budou vědět jako poslední (protože jim řeknu, že máme kluka). Tak se i stalo. prasklo to asi za pul hodiny, mela to byla strašlivá.

Dál se nic nedělo... Akorát, že bylo opravdu plno, tudíž jsem byla ubytovaná na gynekologickém pokoji, kde čekala jedna paní na laparoskopii a druhou měli přivézt z JIPu po operaci. Měla jsem pocit, že poslední po čem touží je rodička v dohledu, a tak jsme se na pokoji moc nezdržovali. Nejvíc času jsme strávili u výtahu - měli jsme aspoň hezký přehled kdo kam jde a taky tam nechodilo moc zdravotnického personálu, který nějak zvláštně snášel pohled na zapnutý notebook u mě na klíně... Asi tříletá holčička se dožadovala, abych sundala tu noční košili s medvídkem Pú, co jsem měla na sobě a vrátila ji její mamince, ale podařilo se jí přesvědčit, že prostě máme s maminkou jen stejné košile... Abych nezapomněla - kontrakce byly asi po deseti minutách - a ještě pořád jsem si říkala, že kolem půlnoci si pochovám miminko (ha, ha, ha).

Pak mě vyšetřili a řekli, že mi dají nějaký medikament, který to buď urychlí nebo zpomalí a já se aspoň vyspím. Myslím si, že docela kecaj, minule to bylo stejný a taky se to neurychlilo a už vůbec nechápu, jak by nějaká látka mohla fungovat takhle protichůdně. Jako, že třeba v těle by se najednou rozhodla, že tentokrát bude urychlovat a jindy zase zpomalovat? No nevím, nicméně jsem si to nechala poslušně píchnout a sámo, že u mě se ta látka rozhodla nefungovat vůbec - takže se nestalo NIC! Žádná změna. Sestra prohlásila, že má jet Zdeněk domů a to jsem teda málem nevydejchala a řekla jsem, že ho domů posílat nehodlám. Můj statečný muž spal celou noc na "velmi pohodlném" koženkovém gaučíku. Já se odebrala do postele "spát". Ještě mi nikdo nevysvětlil, jak se dá spát s kontrakcema po deseti minutách... Jestli to nějak jde, prosila bych objasnit jak, ale já na to nepřišla... Noc byla dlouhá. Člověk by nevěřil, kolik je v 5ti hodinovém období časových úseků po deseti minutách... Prostě moc a moc.

V časných ranních hodinách jsem našla mého muže proměněného v paragraf a zkrouceného na gaučíku. Tak jsme čekali spolu a říkali si, že to snad aspoň nebude delší než u Vojty... Kontrakce byly asi po pěti a zatím se to docela pořád dalo vydržet, i když bylo poněkud frustrující, že v noci porodily asi tři ženy CO PŘIJELY AŽ PO MĚ (tou dobou jsem ještě nevěděla, že to číslo zdaleka není konečné). Ráno pokročilo a vrátili jsme se od výtahu na pokoj. Začalo jít do tuhýho (jsem ještě nevěděla, že to je jen velmi, ale velmi pomalý začátek toho tuhého co teprve mělo přijít ;-)) Dr. na vizitě slíbil, že mě vyšetří, ale přes množství rodiček a spol. se k tomu přes hodinu nedostal a to už jsem se docela drze vnutila porodní asistentce a šli jsme na sál. Říkala jsem si fajn, teď tak půl hodinky na sále a je to, to už přežiješ. Bylo 8 ráno.

Tou dobou mi přislo, že druhý porod je přesná kopie prvního - voda praskla ráno, o dvě hodiny později než s Vojtou, do porodnice jsme jeli taky o něco později než poprvé. Voda tekla netekla, spíš kapala, stejně jako s Vojtou, prostě to vypadalo na porod v 6:30. Ve Vojtově případě Žena vydejchávala taky co deset minut celou noc a na sále to bylo na půlhodinku, sice drsnou, ale půlhodinku. Když mě ráno Žena vzbudila a termín 6:30 byl včudu, sedlo na mě chmurné tušení.

Na sále jsme byli ponecháni vlastnímu osudu. Na břiše monitor, po boku muže, fakt mi bylo ouvej. Asistentka odbíhala a přibíhala jenom tehdy, když jsem mezi funění přidávala zvířecí výkřiky (měla někde na oddělení ještě další dvě rodičky...). Na sále vedle, za zašupovacími dveřmi probíhal císařský řez. Byla jsem úplně zelená závistí, doktoři s maminkou tiše hovořili a miminko se narodilo asi za dvacet minut (tím nechci říct, že císařský řez je hračka, ale v tu chvíli, kdyby mi ho někdo nabídl...). Kontrakce po dvou minutách a už hodinu mi sestra tvrdila něco o 6 centimetrech a nějakém lemu, který tam překáží. Bylo mi srdečně jedno co je to lem a kolik je tam centimetrů, prostě jsem chtěla tlačit a mít to už z krku. Pořád jsme jí zapřísahala, ať mi řekne, že už jenom chvilku, ale ta necitelná žena se zmohla jen na větu: "Dopoledne porodíte." No, bylo devět hodin a povzbudivé mi to nepřišlo ani trošku... Ale protože jsem veskrze poslušná holka, tak jsem docela dlouho poslouchala, že tlačit nesmím. Ale oni tam furt nebyli, jen přicházeli a odcházeli ;-), a tak když už jsem toho měla dost, prostě jsem přitlačila.

Myslím, že trošku mlží a že nepřitlačila, dokud to doktor nepovolil. Je fakt, že tyhle dvě hodiny byly opravdu dlouhé, zvlášť, když na vás sedne pocit, že Žena trpí, nemůžete ji pomoct a jestě si vás nikdo nevšímá. Tou dobou se rodilo snad úplně všude včetně chodeb, miminek bylo víc než vozíčků na ně, nápor na asistentky a doktory musel být extrémní. Zvládali to dobře, pořád se usmívali a byli přijemní. Docela by mě zajímalo, jak vypadali na konci svých směn a jak se tvářili doma. Já bych asi chcípnul.

Najednou jich bylo všude hafo, přišel i dr., kterého jsem zapřísahala svou oblíbenou větou, ať mi slíbí, že už to nebude dlouho trvat. Jen se usmál a řekl, že to záleží na mě. No a já věděla, že když mi dovolej tlačit, tak to bude pohodička, akorát mě těma restrikcema zdržovali. Zatlačila jsem a jestli se nepletu, tak na třetí zatlačení byla Valuška venku. Dali mi jí na bříško a ptala jsem se dětské doktorky, jestli jsem viděla dobře a jestli je to holka (ten pupečník se tam totiž strašně pletl...) Usmála se a řekla, že se zeptáme odborníka a mrkla na doktora. Ten řekl, že jako gynekolog potvrzuje, že je to holka a odnesli ji na koupačku, odsávačku a spol. Nezmohla jsem se ani na to připitomělý ahoj, ahoj, ahoj, co jsem řekla Vojtovi, když mi ho dali na břicho.

Řekla jenon "Ahoj". Jednou. A byla děsně šťastná a úžasná. Stejně jako Moje Malá Princezna. Jak dlouho trvalo, než se Žena dost otevřela, tak rychle byla Princezna venku. Hned jak na mě poprvé vykoukla, tak mě měla omotanýho kolem prstu. Zvláštní je, že pří obou našich dosavadních porodech se něco zvrtlo - Vojtovi se něchtělo ven, byl pak docela dlouho na kyslíku a špatně dýchal. Žena ale byla v pohodě, tedy až na to sešití. MMP byla šikovná, vykuklila se skoro okomžitě, dýchalo se jí skvěle, ale placentě se nechtělo ven, dr. ji přetrhnul a bylo to na revizi. Jsem zvědav, jak to dopadne příště. Předpokládám, že konečně bez komplikací.

Zůstali jsme na sále a dr. opravoval to loňský špatný šití a při tom se zmínil, že ten porod se zdá být hračka, ale on je odpoledne objednanej k zubaři a to bude teprve síla. Reagovala jsem, že má kliku, že nemůžu zvednout nohu, protože bych ho kopla... Usoudil, že když jsem agresivní, jsem patrně v pořádku a jen se smál... Muž fotil Valču a pak přišel a měl krásně lesklý oči a pak... Co bylo pak a jaký jsem měla pocity už prostě napsat nedokážu, bylo to příliš krásný, příliš intimní a příliš o nás dvou...

... takové je to pořád, MMP spí v ložnici, je totálně sladká. Žena si čte a je u toho děsně sexy. Jsou to prostě moje holky.

Peta, Zdeněk, Vojta a Valuška



Zpět nahoru