Říkáte si - ona zešílela nebo co, teď nám tady bude popisovat jak se mění v drůbež, to se nemusí namáhat, to o ní víme už dávno, nehledě na to, že by se asi měla stávat víc krůtou než krocanem, protože přeci jen je krocan rodu mužského, že?... :-) No, je to trochu jinak. Ne, že by mé myšlenkové pochody nepřipomínaly někdy slepici (můj muž jistě na požádání rád dodá mnoho veselých historek...), ale dneska bych docela ráda zkusila napsat o něčem jiném... ;-) Každý rodič se mnou bude souhlasit, že po narození svého dítěte zjistí, (ačkoli se před tím rozhodl, že bude objektivní a nad věcí), že se mu narodilo to nejúžasnější dítě na světě. Automaticky předpokládá, že to tak vidí i ostatní a tak v lepším případě na to příliš neupozorňuje, v horším případě považuje za nutné to okolí připomínat. :-)

Stejně tak tomu bylo u nás - už v porodnici mi Vojta (zcela samozřejmě) přišel asi tak o dvě třídy krásnější než ostatní miminka (ale moc jsem to neřešila, proč taky, nemá cenu srovnávat oblastní kolo Miss s vítězem Miss Universe, že?) a přišlo mi (což jsem si už ovšem uvědomovala jako iracionální), že má velmi oduševnělý a inteligentní výraz. Můj muž šel ještě dál. Hned na porodním sále, ještě v tom rozkošném modrém mundůru SE PROMĚNIL V KROCANA. Jistě víte, jak takový krocan-rodič vypadá - pyšně si vykračuje, vítězoslavně se usmívá a nos má mírně zvednutý. Pohled na mého velmi milovaného muže proměněného v krocana zůstane po celý můj život jedním z nejúžasnějších zážitků...

Přišli jsme domů, začali jsme se všichni sžívat a já pořád nebyla krocanem v tom pravém slova smyslu. Moje dítě mi přišlo jako zázrak, ale zároveň jsem to tak nějak zhýčkaně vzala velmi rychle za samozřejmé a v duchu mu malovala šťastný a úspěšný život... (Znáte to - inženýři přes dírkovanou matematiku, právníci, prezidneti a tak... :-)) Hmmmm, a pak se zjistilo, že Vojta je velmi pohodlné dítě. Sice se uměl otočit na bříško, ale nedělal to. Uměl spoustu věcí, ale udělal je jen tehdy, když už jeho pochybnostmi zmítaná matka svými dotazy totálně otrávila své široké a daleké (zejména virtuální) okolí, a i pak, poté co mi ukázal, že to umí, již nepovažoval za nutné to nadále opakovat - když už jsem to přece viděla, no ne? ;-)

Ne, že bych díky jeho pohybovému vývoji ustoupila ze svých snů o něm. Ani nápad. Bylo mi jasné, že tak úžasné dítě jako Vojta ke svému spokojenému životu něco tak přízemního jako pohyb v podstatě nepotřebuje. Bude prostě třeba... třeba... třeba... dermatolog (všimněte si! dermatolog! ne třeba vrátný nebo telefonní asistent, ale dermatolog!). Bude sedět na židli, koukat na vyrážky a předepisovat masti. K tomu v podstatě žádnej pohyb nepotřebuje. Poté co se začal plazit, jsem to mírně upravila - ordinaci bude mít v ložnici, ráno vstane, přeplazí se na židli, bude ordinovat, a akorát bude muset tak kolem 11 skončit, aby se stihnul do 12 doplazit někam na oběd. :-) A ještě to bude mít tu výhodu, že si dokáže svými vlastními mastmi namazat ty odřeniny na rukou a jiných částech těla, co mu plazením vzniknou.

Pořád ještě jsem nebyla krocan. Dělala jsem si legraci, že máme doma ležáčka, a to by správný rodič-krocan nikdy nepřipustil. A pořád jsem číhla, kdy teda nastane ten zlomovej okamžik a moje dítě se stane konečně pohyblivým tvorem. Trubka obecná jsem byla!!! Naštěstí mi došlo, že to nemá smysl, a že o hodně přicházím. Nemá cenu čekat na nějaký zlomový okamžik, absolutní většina chvil s vaším dítětem je nezapomenutelných, překvapivých a taky dost těžce sdělitelných. Konečně jsem odhodila tabulky motorického vývoje, nadechla jsem se a uviděla spoustu věcí.

Že mám úžasně komunikativní dítě, které miluje obrázky od Heleny Zmatlíkové, jakékoli básničky, říkadla a když je k nim ukazování, tak o to líp! Že si dokáže hrát s autíčkem a jen tak mimochodem ukázat na Veselou krávu v televizní reklamě, říct búúúúúú a zase se věnovat autíčku. Že když odněkud přijdu zalyká se smíchy a po meresjevsku se plazí, aby byl rychle u mě... Bylo by toho spoustu a každá to znáte.

Prostě jsem se stala konečně tím správným rodičem-krocanem. Takže - vítězoslavný úsměv nasadit, nos mírně zvednout a zeširoka si vykročit - RAZ DVA... :-)

KRÁSNÝ TÝDEN VŠEM KROCANŮM A OSTATNÍM JAKBYSMET!!!

Peta, Vojta (11m a kousek) a Klíště alias Viktorbert (33.tt)

P.S.: Jen tak mimochodem - Vojta se včera postavil - prostě dolezl ke gauči, kleknul si a už stál - a když jsme s mužem čučeli jak zjara a tleskali, tvářil se jako - proč ten poprask??? :-)




Zpět nahoru