(věnováno s láskou mému muži - inspirováno nejen dnešní nocí) :-)

Upozornění: Ten nadpis vypadá strašně smutně, ale nebojte se, myslím, že na slzy to fakt nebude. :-)
Je na čase trochu odlehčit a zabývat se věcmi, které důvěrně zná každá žena, která někdy sdílela lože se svým partnerem (asi tu není moc takových, které jsou o tento zážitek ochuzeny, co?). :-) Příliš to nesouvisí s tím, jestli daný pár má děti nebo ne. Já budu popisovat situaci u nás, takže tam Vojta samozřejmě figurovat bude.

Uvědomme si fakta. Je to nevyhnutelné.
    Můj muž chrápe. Strašně.

    Nevěří, že chrápe tak, aby mě to vzbudilo.

    Skoro nic ho v noci nevzbudí (kromě intenzivního asi pětiminutového třesení a neustálého oslovování).


Vycházíme-li z těchto tří faktů, je jasné, že objekt, který s ním sdílí lože (jinak řečeno JÁ), může upadat do různých stupňů beznaděje.

Stupeň číslo 1 (téměř nelze nazvat beznadějí)

Muž sedí u počítače, já mu popřeju dobrou noc, on řekne: "Za deset minut jsem u tebe" a já vím, že mám dobrou hodinku na to v klidu usnout a pak ať už si chrápe nebo nechrápe, prostě spím a je mi to šumák šumáček... U takového usínání k beznaději prakticky nedochází (co se chrápání týče). Zase se ovšem vyskytuje frustrace z toho, že vás neobjímají žádné teplé ruce a i usínání jde v tomhle případě pomaleji.

Stupeň číslo 2 (mírná beznaděj)

Jdeme spát oba najednou. To je moc dobrá varianta, jelikož mám šanci, že usnu dřív než milovaný chrapoň a zároveň mám výhodu, že mě objímají teplé ruce a vůbec jsem celá taková v bezpečí (znalci jistě vědí o čem mluvím, že) :-) Hloupý je, když moje šance dřív nevychází, pak následuje stupeň tři.

Stupeň číslo 3 (silná beznaděj)

A začíná se nám přiostřovat. V noci jsem probuzena (nevíte - jak se mi to může stát? No, v současné době existují v podstatě pouze tři možnosti - Vojta, kočka nebo WC...). Vyřeším to, co bylo nutno vyřešit a snažím se co nejrychleji zase usnout. Ale usněte, když vedle vás někdo překračuje povolenou míru decibelů. Chvíli řeším dilema, jestli mám mlaskat, tulit se, nebo rovnou otáčet. Většinou záleží na tom, jak moc jsem unavená. Mlaskání zabírá asi tak na dvě pikovteřiny, tulení funguje, pokud kontinuálně hladím a u toho zas neusnu, otáčení je provázeno vzdycháním a prskáním - jako co ta strašná ženská chce, já přece spím, tak proč nespí taky. Nakonec volím mlaskání. Zabere. A je ticho. Ale beznaděj zůstává - protože ležím, strašně chci usnout a stihnout to, než zase začne chrapušení, ale předem vím, že to prohraju na plné čáře.

Stupeň číslo 4 (drsná beznaděj)

Jdu krmit Vojtu. Muž se otočí na záda. Už to by mě mělo varovat, ale v mém ploprobuzeném stavu nemám šanci a výstražné znaemní vyznívá do prázdna. Jsem v pokojíčku. Krmím Vojtu. Hypnotizuju Vojtu, aby pil co nejrychleji a mlíko ve flašce, aby zrychlilo průtok. Snažím se probudit svůj mozek co nejméně. Ostatně sledování velmi ale velmi pomalu ubývající hladiny v láhvi není zrovna vzrušující činnost, naopak spíše ke spánku vybízející. A PAK SE TO STANE! Mozek zazanamená rušivý element. Něco, co do poklidu tohoto okamžiku vůbec nepatří. Ne. Poloprobuzený mozek se zdráhá uvěřit. ON CHRÁPE A JE TO SLYŠET PŘES ZEĎ! Mozek se okamžitě ocitá ve stádiu plné bdělosti v hlubinách bezbřehého zoufalství. Jsem totálně probuzená. A naštvaná. Já mu tady živím dítě a on si klidně a totálně chrápe. Nejen, že se nevzbudí, když jeho zatím jediný syn řve jak tur, ale ještě ani neumožní spánek podavači flašek. Vracím se do ložnice a drsně obracím těžké tělo na bok. Chrápání ustává. Tak snad...

Stupeň číslo 5 (beznaděj absolutní)

Vojta krásně spinká. Kočky krásně spinkaj. Klíště krásně spinká. Můj močový měchýř je prázdný. Já CHCI spát, ale nespím. Ptáte se proč? Uhodli jste. VZBUDILO MĚ CHRÁPÁNÍ!!! Ze sladkého snu o pláži, koktejlech a urostlých domorodcích. Jsem vzteky bez sebe. Hlavou se mi honí nejrůznější varianty.


  • odchod z ložnice - no to snad ne, já jsem to nezpůsobilo a aspaní v obýváku na gauči je za trest i bez koček, které po vás neustále poskakují...
  • špunty do uší - nemám a taky by to určitě bylo nepohodlné a neslyšela bych Skřítka...

  • udusit - kdo by nás živil? a pak miluju ho, takže ani tahle varianta nepřipadá v úvahu...

  • rozvod - to by šlo, aspoň vyhrožovat bych tím mohla. Hmmm, tak nešlo, ještě jsme se nestihli vzít...

  • vzbudit ho - to by šlo!!! Bude sice strašně protivnej, ale nedá se nic jinýho dělat. Třesu mužem. Dlouho. Budí se. A víte co - V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEVĚŘÍ, ŽE CHRÁPE. JE PŘECE VZHŮRU, TAK JAK BY MOHL CHRÁPAT???


Vzdávám to, nemá to řešení. Jen zvyknout si a neřešit to. Ale pak přijde ráno. Začne hrát věž, muž by měl vstávat do práce. Probouzím se, je další den a i přes noční peripetie se cítím docela svěže. Přitulím se k muži. Nereaguje. Po deseti minutách - stále nereaguje. Po dvaceti minutách - otevře jedno oko - a řekne: "Já jsem ti tak strašně unavenej, vůbec jsem se nevyspal!"

NO, NEPOLÍBILY BYSTE HO? :-)

Krásný nový týden všem přeje

Peta, Vojta (9m) a Klíšťátko (22tt)



Zpět nahoru