Bývala jsem malá obtloustlá holčička (ne, že bych teď nebyla obtloustlá, ale malá holčička už opravdu nejsem). Aby toho nebylo málo, byli mi naděleni dva sourozenci. Bratr a sestra. Oba hubení. Oba žraví. Dodnes ve mě dřímají malé dětské křivdy - k Mikuláši jsem pravidelně dostávala ovoce a musli tyčky, kdežto jejich balíčky bývaly plné čokolády a jiných dobrých (pro mě nevhodných) věcí. Kdykoli si při jídle přidali oni, byli pochváleni, jak hezky jedí. Když jsem si přidala já, sice nikdo nic nahlas neřekl, ale pohledy mojí mamky byly jasný. :-) Pak jsem dospívala a opravdu to byly muka. Pořád jsem se snažila hubnout a většinou neúspěšně. Moc to nepotěší. Zvlášť když vaše poslední jídlo v 17 hodin byla okurka s bílým jogurtem a musíte koukat na vaši hubenou sestru, která přijde v devět z rande a namaže si dva kedry se škvarkovou pomazánkou.... :-)

V ruku v ruce s obezitou jde i můj vztah ke sportu. U nás v rodině se nadělovalo sportovní nadání vrchovatě, jen poněkud jednostranně, takže abych to zkrátila - tak 80% dostal brácha (výsledkem je, že mu jde úplně každý sport, na který jen šáhne) a od malička dělá závodně basket. Ještě si pamatuju ty houfy roztleskávaček co u nás vyzváněly. 20% dostala ségra, je šikovná, hraje volejbal, jezdí na kole, s manželem si pořídili inliny. Ano, počítáte správně - 80% + 20% je dohromady 100% a tudíž je jasné, že na Péťu zbývá čistá nula! :-)

Ne, že bych se nesnažila. Ale od malička jsem prostě dřevo dřevoucí, uvedu pár příkladů, aby to bylo jasný. Na základce mě nikdy nikdo nechtěl do družstva na vybiku. vždycky jsem zbyla jako poslední a museli mě jednomu ubohému družstvu "přidělit". Při hodu kriketovým míčkem jsem málem zranila spolužáka (stál ZA MNOU, docela to všechny překvapilo). Jak mi narostly prsa (zpětně mám pocit, že to bylo snad už v 5. třídě, ale uznávám že jsem negativně subjektivní) byl konec úplně. Pořád se nějak divně hejbaly a pohybovat se rychleji bylo fakt obtížný. Živě si vybavuju svoji didkusi s tělocvikářem na gymplu, že prostě nemůžu hrát ve volejbalu bagr, protože ty ruce přes ty prsa nedám k sobě... (Ano, byl to ten samý tělocvikář, co jsem mu při pokusu o výmyk odkopla brýle z ksichtíku tak, že letěli přes půl tělocvičny a zastavily se až na žíněnkách).

Mám spoustu přátel, kteří jsou sportovně založení a snažili se mě zlákat. Používali ty svoje teorie o endorfínech, které sport vyplavuje a po nichž se budu cítit jednoduše báječně. Nefunguje to!!! Mám možná nějakou hormonální poruchu (zní to líp, než napsat, že jsem prostě lemra lemrovatá), ale nikdy jsem nezažila co jsou to endorfíny. Třeba vůbec neexistují a všichni jenom strašlivě kecaj!

Použili dokonce nátlakovou akci a snažili se mě přemluvit na pěší turistiku. Její smysl moc nechápu. Pořád někam jdete a na konci vidíte, jaké to tam je. No nic. Jela jsem do Slovenského ráje. Kamarádi měli mapu. Plánovali trasy. To se jim to plánovalo, když ubohá Péťa netušila co jsou to vrstevnice. Uf. Vypadalo to asi následovně. Deset minut po opuštění výchozího bodu jsem se začala ve frekvenci asi pěti minut dotazovat kdy už tam budeme. Pak jsem se ptala, jestli už jsme za půlkou, ještě později museli přísahat, že teď už ale opravdu nepůjdeme do kopce, no a ke konci jsem jim už jenom sprostě nadávala. Jsou to hodní přátelé, stále se se mnou stýkají, ale pokusy o sportovní vyžití už myslím vzdali. Stejně jako moje sestra, která mě jednou vzala na volejbal, který hrajou s partičkou každou sobotu v místní sokolovně. Vyvrkla jsem si kotník a vyfasovala na tři neděle sádru. Abych nezapomněla - úraz se mi nestal při hře, ale když jsem šla pro míč.

Po narození Vojtíka se něco změnilo. Objevily se totiž nové sportovní disciplíny, ve kterých, nebojím se to říct, jsem fakt dobrá!!! Jen namátkou - umím skvěle držet bradou flašku a oběma rukama provádět jiné činnosti. Díky skvělé ohebnosti svých kloubů umím za jízdy nasadit Vojtovi na zadním sedadle dudlík, aniž bych odtrhla oči od vozovky. Je spousta činností, které umím jednoruč, v některých případech se to rozhodně dá považovat za nové sprotovní disciplíny. Umím skvěle a rychle aportovat hračky, výborně tančit se řvoucím miminem a chodím plavat (a ještě u toho říkám básničky). Jsem přebornice v rychlé přípravě Nutrilonu. Dokážu dostat něco jako chobotnici do kombinézy. A to Vojta neleze. Až se tak stane, mé sportovní obzory se jistojistě významně rozšíří. Dám vám vědět!

Peta, Zdeněk, Vojta, Klíšťátko a kočky



Zpět nahoru