Ahojky všem,

píšu jenom na rychlo, protože nejmenovaný pisatel deníčku mě nechal ve štychu. :-) Mám rozepsány Rozhovory se Skřítkem, ale ještě to bude chtít nějaký čas, než deníček uzraje. Protože si ale uvědomuju, že nemůžeme mít deníček na bůhví kolikáté stránce, vyplodila jsem následující. A asi bychom se měly ve psaní střídat, aby jsme neměli deníček jednou za měsíc (jsem lemra lemratá, já vím) - co vy na to? Z MILENCŮ RODIČI....

Bylo nebylo. (Zdá se mi to tak dávno, že to snad vůbec nebylo). Když býval Vojta ještě v bříšku, často se mě můj muž ptal, na co se nejvíc těším, až bude prcek s náma. Pro mě byla odpověď vždycky jasná, říkala jsem mu, že se nejvíc těším na to, až je uvidím spolu. Svého muže a svého syna. Stalo se. Slušelo jim to od začátku a sluší jim to čím dál tím víc (nebo mě to čím dál tím víc bere...) :-)

Mívala jsem strach, že až se Skřítek narodí, nic už nebude takové jako dřív. Co když mi to bude chybět? Romantické večery, svíčky, víkendové lenošení v posteli, o milování kdekoli doma a hlavně kdykoli ani nemluvě. Co když to nezvládneme, co když zjistím, že mi něco zásadně vadí na člověku, se kterým mám dítě? A jako obvykle - lámala jsem si hlavu se zbytečnostmi (obecně moc přemýšlím, měla bych to omezit... Tedy mám na mysli takové to neopodstatněné hloubání o nesmrtelnosti chrousta).

Zkusím napsat, jak tu změnu cítím - jen takové perličky (třeba přidáte nějaké další, ne?):

Hrozně se mi líbí, že je Vojta Zdeňkovi podobnej. Ve spaní dokonce dělají stejný ksichtíky. :-) Z toho jsem totálně unešená a vydržím to sledovat hodně dlouho....

Dlouhá milenecká rána v posteli tedy rozhodně nehrozí (a patrně ještě pár let hrozit nebudou), ale zato míváme jiná rána...

O víkendu si muž brává Skřítka a já dospávám za celý týden (naše ranní ptáče totiž vstává mezi 4:30 a 5). No a když se konečně z té postele ráno vykopu a doplížím se do obýváku, vždycky tam na mě čeká nějaká zajímavá situace -

Kluci se spolu dívají na "The Day After Tomorrow" a ani nedutají. Na stole spousta DVD, přes Makovou Panenku až po Krtečka, ale údajně se našemu synovi líbí nejvíc akční filmy... No nevím, neprotestuju, hlavně, že společně fungujou, že jo...

Nebo oba pozorují kočky a mají z toho děsnou bžundu...

Existuje i možnost, že Vojta řve jak tur, ale ta je zřídkakdy.

Vojta dělá bombarďák a střílí dudlíkem - stačí dát Vojtu nad hlavu na letadlo a jak se zasměje, dudlík "střílí".

Nakupování je taky jiné: Vojta chrupe v košíku a my se nutně musíme zastavovat u autodráh a různých dalších klukovských hraček. Většinou bývám ujištěna, že tohle všechno bude Vojta v budoucnosti strašně nutně potřebovat. A jsem nejenom ujišťovaná, že to tak bude, ale zároveň je to na mě hned zkoušeno - muž hraje jako Skřítka a mámí na mě nějakou věc a já jsem za tvrďáka a odolávám... Ale nevím jak to budu zvládat, až ten nátlak bude skutečně dvojitej (včetně toho, že můj muž plánuje naočkovat našeho syna, aby úpěnlivě prosil, aby se maminka nikdy nenechala ostříhat, protože nejlepší maminky jsou přece dlouhovlasý...)

Večery patří k mým nejoblíbenějším. Koupání je u nás "chlapská" záležitost. Je mi naznačováno, že do toho nemám příliš zasahovat a tak se ani nijak výrazně nepokouším. Akorát je pozoruju, to mě nikdy neomrzí. Vysvlékání bodyčka je rituální - jedna ruka - KUK, druhá ruka - KUK, a pak hlava - MEGAKUK. :-) Jednou šel Zdeněk napouštět kyblík, tak jsem v dobré víře Vojtu svlíkla, ale se zlou jsem se potázala. Prý se těšil na svůj oblíbený MEGAKUK a já ho o něj připravila... :-)

Nemusím povídat, že noci jsou samozřejmě úplně jiné než bývaly. Vojta spí v pokojíčku a u nás v ložnici svítí do tmy světýlka chůvičky (bonzačky - jak říká Diny). Mohla by se v noci uřvat a s mým mužem to ani nehne. Ale už jsem si zvykla, když je nejhůř musím ho holt vzbudit. Ale bývá nejhůř málokdy a toho pak někdy budím, ale ze zcela jiných (přízemně žádostivých :-) důvodů. Úspěšnost mám asi padesátiprocentní. Ale hlášky u toho hází nezapomenutelný. Minule se poloprobudil, oznámil mi: "Tebe já znám, ty jsi moje žena.", a zase slastně usnul... Jo, jo, nenaplněné touhy (pro spravedlnost musí napsat, že docela často mu usínám já...)

Mívám poslední dobou neskromně pocit, že jsme to zvládli. Ale nechci to psát a říkat moc nahlas. Štěstí chodí tiše, nenápadně, bez velkých efektů, slavobrán a zdravic. A zaručeně poznáte, že u vás bydlí. Máme jedno malinkaté. Leží v lehačce a nechá si podávat hračky a nejvíc ho baví vyhazovat je pryč. Ale změnilo nás oba a změnilo náš vztah. Dostal se do takových rozměrů, že si neumím představit nic víc. Jednoduše a prostě - stali jsme se rodiči. A užíváme plnými doušky.

Takže - překročte hory špinavého a samozřejmě nevyžehleného prádla, zavřete oči nad upatlanou koupelnou, studenou plotnou a flekatými okny. Rozhlédněte se a pohlaďte svoje štěstíčka.

Peta (vánočně sentimentální), Zdeněk, Skřítek (Dásňátko - pořád by se zubil, ale nemá čím...), Chlapeček (Dempsey) a Holčička (Makepeacová)

P.S.: Teď právě koukají na Profesionály, asi jsme ho měli pojmenovat Cowley... No, třeba příště!



Zpět nahoru