ADV TOP
ADV LEFT

Moje milá Julinko a Honzíku,

je krásná teplá italská noc, venku svítí hvězdy za doprovodu zpěvu cikád a vůně levandule a rozmariny, právě jste usnuli a pomalu oddechujete, dnes vám jsou tři roky a já bych vám tak moc ráda vyprávěla, jak jste se narodili a jak je s vámi život skvělý, jak má smysl a jak je zábavný, jak jste to nejkrásnější a nejdůležitější, co nás s vašim italským taťkou kdy potkalo, o slastech a strastech těhotenství a mateřství s vámi nádhernými čéško-italskými dvojčátky, manželem Italem a životě v Itálii.

Museli jsme překonat spoustu těžkostí, o kterých vám chci vyprávět, všechno jsme to skvěle zvládli, ano chci vám vyprávět hlavně o tvém onemocnění, Honzíku. Naučilo nás to, že na rčení ,,Co tě nezabije, to tě posílí'' opravdu něco bude, ale určitě také platí, že zkušenost je nepřenosná a každý si musíme věci zažít, abychom je pochopili, zprostředkovaně to zkrátka není ono. Naučila jsem se žít přítomností a užívat si každý okamžik života, protože minulost nelze změnit, budoucnost je vždy nejistá, jen přítomnost si lze užívat. Potencionální problémy, které mohou a nemusí nastat, je nejlepší řešit až v okamžiku, kdy nastanou.

Určitě nám vše usnadnil i pozitivní přístup a víra, že vše dobře dopadne. Nejlepším společníkem při naších slastech a strastech byl humor a úsměv. Humor spojený s úsměvem dokáže odstranit bariéry ve vztazích mezi lidmi, spojuje partnery, rodiny a společenství lidí. Humor je důležitý zejména v situacích, kdy to nemáme zrovna moc lehké a s určitým humorným nadhledem se i ty těžší situace zvládají o něco lépe. S humorem jde všechno líp. Humor je zkrátka koření života a dokáže odlehčit situaci.

,,Humor je úžasná věc, záchrana. V té minutě, kdy se objeví, všechny naše mrzutosti a špatná nálada zmizí a jsou nahrazeny slunečním jasem, toto řekl kdysi Mark Twain a určitě na tom něco bude. Už mockrát nás humor zachránil i v těch těžších situacích. Pomocí humoru lze vidět veškeré situace tak trochu s odstupem a odlehčené.

Tak už dost filozofování o životě. Začínáme, jak to všechno seběhlo.

Venku sněží, jsou Tři králové a venku to vypadá jako v pohádce, já sedím ve své vyhřáté kanceláři, leckdo by namítl, že je tu velké horko, ale já teplíčko miluju, vyřizuji maily. Jsem spokojená, čerstvě rozešlá se svým expřítelem, se kterým jsem strávila sedm let zivota, asi je vážně pravda, že krize ve vztahu přichází po třech a sedmi letech. My ten sedmý rok nezvládli, konečně jsem si uvědomila, že svůj život nemohu žít pro druhého, ale jen sama pro sebe. Nemá smysl být s někým, kdo má naprosto odlišné představy a plány v životě a pruzpusobovat mu svůj život.

Trochu bilancuju ještě nad minulým rokem a doufám, že tenhle nový rok bude šťastnější, pomalu to bude rok, co zemřel taťka, ještě stále to hodně bolí, ale snad to dokáže trochu zahojit čas, některé věcí prostě musí přebolet a zahojí je jen čas, pak rozchod. Někdy jsme v živote nahoře, někdy dole, přemýšlím o tom, zda je pravdivá myšlenka, že krásné věci můžeme poznat pouze tehdy, pokud známe ty špatné, kdyby vše bylo pořád stejné a krásné, asi bychom nemohli poznat pocit štěstí. Štěstí je asi opravdu jen náš pocit, který je v nás, v tom, jak věci vidíme a cítíme.

Nedávno jsem četla zajímavou myšlenku, že k pocitu štěstí nestačí jen naše příjemné pocity, ale také něco trochu vyššího jako vlastní uspokojení z pomoci druhým lidem, tedy nejen z přijímání, ale také z dávání druhým, tak dnes po práci hurá do dětského domova za detickama.

Dnes mi došlo krásné přáníčko k Novému roku:,, Lidem se téměř nikdy nedaří být šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost růžovější, než bude."(Marcel Pagnol) přeju vám všem tak růžový rok, jak jen si budete přát! Tak doufám, že tenhle rok bude opravdu růžový.

Vyřizuju letenku na Kypr, příští měsíc mě čeká služební cesta, už se celkem těším, připravuju podklady pro pracovní pohovory do Německa a Španělska. Jako obvykle na mě čekají dotazy typu, jak postupovat při vyřizování zdravotního a sociálního pojištění při práci v Evropské unii, pracovní povolení v Německu, na tyhle dotazy jsem profík, už mám připravené standardní odpovědi. Jeden mail z Anglie, také pracovní pohovory v Praze a jeden mail od italského advokáta na české sociální pojištění a pracovní povolení, sice bych ho mohla odkázat na webovky, ale vše mu pečlivě vypíšu.

To je tedy rychlost, už tu mám od něj odpověď, jak prý jsem laskavá a moc mu pomohla, no nevím, to snad ani nemohl stačit přečíst. Asi typický Ital, přehnaný gentleman ale ve skutečnosti nějaký frajírek jako většina Italů. Vzpomínám na dovolenou s rodiči v Itálii, jak na mě všichni Italové neustále pokřikovali a taťka na mě neustále musel dávat pozor, nevím, co ti Italové na nás prsatych blondýnkách vidí, musím se nahlas zasmát, když si vzpomenu, jak taťka vždycky říkal, hlavně ať si nikdy nenajdu Itala, tenhle má takové divné příjmení Serra, ani mi to nezní italsky.

Pomalu si začínám myslet, že tenhle povedený pan advokát s tim divným a trvrdym příjmením si ze mne udělal sekretářku a neustále mě bombarduje dotazy o České republice, já jsem přitom zaměstnancem Evropské unie a jsem tu přece pro zaměstnavatele a zaměstnance z celé Evropské unie. Tenhle klient - advokát mě už tedy pomalu přestává bavit, dokonce mi začíná do mailu přidávat smajlíky a začíná se dle mého pohledu ptát na blbosti, myslím si, že advokátská profesionalita pana Serry se začíná pomalu vytrácet, tedy jestli někdy nějakou měl. Jsem rozhodnuta, že na další dotaz pana advokáta odpovídám už pouze odkazem na weby, tak také činím. Za pár dní mě ale pan advokát - detektiv kontaktuje telefonem do mé kanceláře, což mě opět přesvědčuje o vlezlosti Italů.

Mluvíme anglicky, musím uznat, že má celkem příjemný hlas, ale angličtinu lámanou s velkým italským přízvukem jako většina Italů, se kterými jsem se pracovně setkala, na jazyky jsou Italové lenoši. Podle hlasu tipuju, že to asi nebude ještě starý zatuchlý páprda advokát, ale možná o trochu starší než já. Prý mi za mé profesionální služby poslal poštou do kanceláře malou pozornost, za pár dnů přichází pár letáků a pohled Bologni.

Postupem doby emailů stále přibývá, i já se snížila k tomu, že se občas zeptám na něco o Itálii. Italy nemám vůbec ráda, ale dozvědět se něco více o Itálii a procvičit angličtinu není na škodu. S přibývajícími dny přibývá i emailů a informací o nás dvou a koukám, že na spoustu věcí máme podobné názory. Začínám být zvědavá, jak pan advokát asi vypadá, vždycky se mi na mysl nějak dostane Berlusconi, ale k tomu abych ho poprosila o jeho fotku se prostě nechci snížit, doufám, že se již Roberto, kterému říkám Berticek, již brzy zeptá.

A taky že jo, posílám mu svoji fotku a on jeho, na fotkách vypadá opravdu trochu jako Tom Cruise, tak přeci jen nekecal. Denní emaily mě začínají bavit, jsou plné humoru a dvojsmyslů, je to takové koření denního dne, občas posílá nějaká slova, která by potřeboval nutně přeložit do češtiny, jsou to opravdu potřebná slova jako podvazky, podprsenka apod.

Pan advokát Berticek se prý přihlásil do cesko-italské asociace v Itálii a chce prý začít poznávat českou kultury, jestli prý je také tak zajímavá jako já, už prý byl dokonce na tradiční české večeři, kde se podávala pizza - asi tradiční česká, jediná věc, která tam byla česká, byla prý fidorka. Italové jsou prostě Italové, hned si vybavím davy italských turistů v Praze, kteří skupinově zmateně a chatoticky pobíhají po Praze a hledají pizzerii či těstoviny, protože průměrný Ital by nechtěl pozřít typické české jídlo a poznat tak trochu kulturu, tak při tradiční české večeři potřebovali asi pizzu.

Advokát Berticek možná nebude asi průměrný Ital, ale možná trošku nadprůměrný, mluví pěti jazyky, překládá knihy, píše knihy v Bolonštině, jezdí do hor, dokonce mu dávám číslo svého mobilu, které hned tak někomu nedávám a píšeme si a voláme, je to příjemné zpestření všedních dnů. Asi po třech měsících se pan Ital chystá prý pracovně do Prahy a že by mne při té příležitosti moc rád osobně poděkoval za moji administrativni pomoc. Pozdeji jsem se dozvěděla, že to pracovně byla tak trochu zástěrka, Berticek tse totiž do Prahy vypravil hlavně kvůli mně.

Souhlasím, se zpožděním jako typický Ital na letiště přijíždím já, i když všude chodím většinou s pětiminutovým předstihem, prý pořád píšu v mailech o nedochvilnosti Italů a zatím ho tam nechávám čekat nakonec já. Berticek je fajn, zůstávám s ním jeden den v Praze, je děsná zima a prší, obdivujeme krásy Prahy, Italové jsou většinou hydrofobní, nesnášejí dešť, ale Bertickovi to kupodivu nevadí.

Při tomto našem prvním setkání mi Berticek předává nádherný stříbrný rezitek s křížkem plných křišťálů a drahých kamenů, prý mi ho vrací. Já ale tento nádherný šperk vidím poprvé v životě, jsme z toho oba trochu v rozpacích, prý mu tento šperk přišel v jednom dopise ode mě a on si myslel, že jsem mu ho poslala, aby přijel do Čech a vrátil mi ho, ale já mu nikdy nic takového neposílala, vůbec netušíme, jak se do dopisu mohl dostat. Když na tuhle událost zpětně vzpomínáme, říkáme, že to bylo určitě nějaké znamení. Oba máme pocit, že se známe už hodně dlouho a dobře, proto se domlouváme, že za dva týdny přijede Bertik už jen za mnou.

Stále přemýšlím, zda to s ním mám zkusit jako s partnerem, líbí se mi, asi ho i miluju, ale přeci jen je z jiné kultury a bydlí celkem daleko, ale protože člověk většinou lituje více věcí, které neudělá než udělá, tak chodím s Italem. Kdyby to tak viděl taťka a i já si vzdy říkala, že Itala bych nikdy nechtěla. Jak říkala moje prababička:,, Odříkaného chleba největší krajíc.

Je nám spolu báječně, podnikáme spoustu výletů v Čechách i v Itálii. Navštěvujeme se pravidelně každých deset dní, pokaždé na několik dní. Já pochopila, že pokud nechci vypadat v Itálii jako německý turista, cappuccino si mohu objednat maximálně do oběda, ale někdy zhřeším i teď. Poprvé když Berticek udělal u nás doma tortellini, byli všichni nadšení, jak se skvěle najedli, jen Berticek stále čekal a čekal, co se bude podávat dále a ono už nebylo nic, v Čechách jsou totiž těstoviny jako hlavní jídlo, v Itálii jako polévka, po kterém následuje teprve hlavní chod a ještě několik dalších chodů.

Ale překvapená jsem byla několikrát i já, taková tradiční česká svíčková, do které si můj drahý dal brokolici, mě také pobavila. Berticek se nezamiloval pouze do mě, ale i do české kuchyně, miluje české polévky, vepřová kolena a české klobásky. To bříško, které mu trochu narostlo, je prý po dvojčatech, to je prý normální.

Mluvíme spolu anglicky, ale postupně se začínám učit italsky a Berticek česky. Do angličtiny přidáváme česká a italská slova, je to takový roztomilý mix, takový náš soukromý jazyk. Italština mě okouzlila, učí se celkem dobře, je zpěvná a melodická. I Berticek pracuje na češtině, celkem mu to jde, akorát někdy se třeba zeptá mé maminky, proč je tlustá místo smutná, číšníkovi při placení učtu, který je 440, dává 420 a říká:,,To je dobrý. Perfekcionista není jen v životě ale i v českém jazyce, to skloňováni musí být naprosto perfektní.

Jsme spolu opravdu šťastní a stále více zamilovaní, poznáváme Itálii a Českou republiku, po dvou letech se rozhodujeme pro společný život, rádi bychom spolu zestárli a naši lásku zhmotnili v malého prcka. Spousta lidí namítne, že většina manželství s cizincem většinou končí rozvodem, ale leckdy to tak může skončit i s Čechem. Zkrátka život nemusí vyjít ani tak, ani onak a rozdíly české a italské kultury opravdu nejsou veliké. Akorát pořád ti Italově nemohou pochopit, že v Čechách nemáme automaticky na toaletách bidety jako oni.

Otěhotnět byla pro mě věc téměř nemožná, pomohla nám až moderní medicína, proto když jsem na prvním ultrazvuku uviděla dvě vase bijící srdíčka, nahrnuly se mi slzy do očí a já prožívala ten nejkrásnější pocit na světě, který jsem kdy zažila, byla jsem tak moc štastná, protoze v prvním těhotenstvi miminku bohužel zaniklo srdíčko a teď jsem viděla vaše dvě bijící srdíčka.

Rosmarina (pokračování příště)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy