ADV TOP
ADV LEFT

Po dosti živé holčičce se nám narodil chlapeček. Jako všechny maminky jsem si hlavně přála, aby bylo miminko zdravé. Jen tak v duchu jsem přidávala, že si přeju líného chlapečka. Narodil se nám Míša a od začátku to bylo pohodové miminko. Spinkal a kojila jsem v pohodě téměř do tří let jeho věku. Vyvíjel se jak měl, prostě dělal nám samou radost a my si naše děti užívali. Na tu dobu vzpomínám moc ráda. Když Míša začal chodit,světe div se! Neutíkal mi, chodil za ručičku, reagoval na má slova - nechoď tam, vrať se . Opravdu respektoval a poslouchal. Tři roky jsme si užívali klid. Pak přišla školka,do které opravdu nechtěl. Ale nijak dramaticky, řada dětiček řádí víc. Spolu s učitelkami ve školce jsme to zvládli. Změna pro nás všechny nastala kolem 5.roku. Míša začal zlobit. Dělal takového kašpárka. Rušil děti, provokoval, neposlouchal učitelky. Doma bylo vše v pořádku, ale v kolektivu dětí začal mít problémy. Protože doma se nic neměnilo, nedokázala jsem pochopit proč zlobí.

Přišla škola, do školy se těšil moc a nastoupil jak měl. S nástupem do školy pro nás začal kolotoč poznámek o zlobení, zapomínání, vyrušování, provokování. O hodinách to ještě šlo, protože, když je zaměstnaný, tak pracuje dobře. Problémem se staly přestávky. Na rodičovské schůzky naší dcery jsem si chodila odpočinout , ale na rodičovských schůzkách syna jsem nevěřila svým uším. A tak to šlo stále dokola. Míša byl ve třídě, která během čtyř let vystřídala čtyři třídní učitelky. Jako rodiče jsme se snažili situaci řešit, ale u psycholožky jsme se pouze dozvěděli, že Míša je absolutně v pořádku, je to pohodový kluk. Náš Míša se totiž u psychologa choval dokonale. Těch dvacet minut zkrátka zvládl. Ona se mu věnovala, on spolupracoval a my odcházeli domů s pocitem, že jsme špatní rodiče.

A kolotoč se točil dál. Zase poznámky, třídní důtky, dvojka z chování, moje nervy z telefonů ze školy.. Přiznám se, že jsme poprvé, jako rodiče, byli bezradní. Manžel přišel s nápadem změnit školu. Vybrali jsme menší školu, kam se Míša těšil. Už asi tušíte, že změna samotná nevyřešila nic. Ale ve výsledku se to ukázalo jako začátek cesty k řešení problému. Na škole totiž mají výchovnou poradkyni, která nás nasměrovala k psycholožce, která nám pro Míšu nabídla stabilizační pobyt na oddělení v nemocnici v Liberci. První naše reakce byla ,,to ne,my ho nikam nedáme" ,ale po delším rozhovoru s paní psycholožkou jsme se dozvěděli, že to je pro děti s různými problémy - poruchy příjmu potravy, anorektičky, děti s poruchou komunikace. Synovi jsme se snažili vysvětlit, že nikam nejede za trest, ale proto, aby mu pomohli, abychom to všichni zvládli. Přiznám se,že jsem to prožívala jako svoje selhání. Já,která jsem se svým dětem od mala věnovala hodně, opustila jsem svojí práci, protože byla časově náročná a já se chtěla dětem věnovat, mě to bavilo a uspokojovalo. Navíc jsem byla vždycky hodně samostatná, dovedla jsem si poradit a tohle byla první věc, se kterou jsme opravdu rady nevěděli. Míša pobyt zvládl dobře. Trvalo to 6 týdnů. Diagnóza porucha pozornosti na základě ADHD, emoční nezralost se potvrdila.

Od pondělka chodí opět do své školy. Protože se na mně obrátilo pár maminek,které řeší podobné problémy, rozhodla jsem se o tom napsat. O tom, že i rodiče, kteří se mají rádi, rodina funguje a děti mají hezké dětství, tak i takoví mohou mít ,,zlobivé" dítě, které okolí může považovat za nevychovaného spratka. Není jednoduché tohle přijmout, ale důležité je nerezignovat a hledat řešení. Škoda jen, že někdy takzvaní odborníci rodiče ještě více zmatou. Tak do našeho života vešla tahle diagnóza a my se s tím učíme žít a věříme, že to zvládneme.

Hataika





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy