ADV TOP
ADV LEFT

Stála jsem v koupelně a nasupeně věšela prádlo. Už třetí den lilo. Ostatně proč by nelilo, je přece léto a to je normální. V rozhlase znova vyhlašovali druhý povodňový stupeň a já vztekle mrskala prádlo na sušák... Věšení prádla je moje nejoblíbenější domácí práce. Fakt. Ale za určitých předpokladů.

Věším ráno. Všude je ticho, jen ptáci... Den se probouzí. Kočky kolem loví myši a já tiše kolíčkuju...

Tak tato idyla se fakt už dlouho nekonala. Aktuální věšená várka  už tři dny visela venku, kde jsem ji statečně ignorovala, poté vztekle strhala, dala vymáchat a pak šla spát... Ráno tedy zase vymáchat (sorry, Plenko!) a pověsit. (Některé várky prádla tak prostě fungují a není v mých silách to změnit).

Bezmyšlenkovitě jsem vytáhla další kus prádla... Violčiny šatičky. Roztřepnu je a vidím skobu na sukýnce. V duchu se zaraduju, že o jeden kus prádla na věšení míň a odnesu je do koše...

Den plyne svým obvyklým tempem (prádlo nechce schnout, neb odmítám zatopit). Večer už nemám sílu ho poskládat, ale v pračce se tlačí další a tak zhnuseně podstupuju další stupeň nekonečného koloběhu. Skládám suché, abych mohla pověsit mokré a myšlenky mi utíkají... Ale proč si vzpomenu zrovna na ty vyhozené roztržené šatičky?

Dala mi je kdysi kamarádka na Valušku. Byly po její dceři a podle jejich stavu i po mnoha dalších holčičkách :-) Nebyly už moc na parádu, ale na zahradu byly skvělé a Valu v nich vypadala překrásně. Pak někde zapadaly na půdě a vykoukly na mě během jednoho z mnoha třídění oblečení a byly zařazeny do Violčina šatníku...

Ruce se mi zastavily. Přistihnu se, že nevěším a koukám z okna koupelny. Vidím jen svůj odraz, protože venku už je tma. A pak už vím jen, že s baterkou stojím u popelnice a hledám ty šatičky... Nevím proč? Snad pro ty buclaté nožičky, co z nich koukají, snad pro ten okamžik, kdy se v nich točí a rozhazuje ručičky a křičí tanyny... Pro její hlasité nadšení, se kterým volá "šatinkyyy", když si obléká jakékoli šatičky, protože ona je neuvěřitelně ženská...

Mám je. Zaplavuje mě pocit absolutně iracionální úlevy. Šatičky putují opět do pračky, po vyprání zašívám skobu (Já!!! - která nikdy nezašívá, prostě nikdy nikdy nikdy nikdy...). Nechápu se. Ale cítím neuvěřitelný vnitřní klid. Jakoby jedny malé šatičky určitě desítky let staré mohly zastavit čas a nechat mi víc těch chvil, kdy mi každý večer říká "Mám tě áda" a "olka" (což znamená, že je moje holka). Ty šatičky prostě nevyhodím. Moc věcí neschraňuju, nejsem hromadič, narozdíl od mého muže. Ale pro tenhle strakatý kus látky se u nás doma místo jistě najde. 

Asi stárnu? :-)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy