ADV TOP
ADV LEFT

Ležím na zádech a zalykám se smíchy. Nemám čas pozorovat své okolí, teprve když největší emoce pominou, rozhlédnu se a začínám se cítit poněkud rozpačitě. Porodní asistentka má v očích slzy, nově Dvojnásobná teta nahlas vzlyká a dokonce i čerstvý Dvojnásobný otec se nesnaží skrývat slzy.

Nebýt tři proti jedné...

Vlastně co tři! Čtyři!

Druhorozený položený na mém hrudníku ječí, jako když ho na nože berou.

Nebýt čtyři proti jedné, řekla bych, že moje projevy emocí jsou pro tuto chvíli mnohem příhodnější.

Ale vzhledem k té přesile přejdu z hlasitého smíchu v mírné usmívání se a přemýšlím, jestli by nešlo se začlenit do plačícího kolektivu nějakou aspoň malou slzičkou.

Nešlo. Prostě nejsem dojatá, jen šťastná.

A pravděpodobně nesvéprávná, protože, když největší emoce pominuly, mám najednou pocit, že se všichni chovají, jako bych tam ani nebyla?

Postupně všichni někam odchází a zase přichází, radí se, přenáší různé věci, obdivují Druhorozeného, oblékají ho do naprosto nesmyslného oblečku, zcela pomíjejíc fakt, že jsem mu nachystala obleček vhodný...

Trochu se cítím dotčená. Vždyť přeci doteď jsem tu byla já ta hlavní hrdinka příběhu.

Moje náhlá zamlklost probere nejdříve porodní asistentku. Když vidím tu reakci, ihned ji využiji. A můj výraz nabere ještě větší dramatičnosti a napjatě očekávám efekt.

"Myslím, že to už bude placenta." prohodí porodní asistentka, tak nějak neadresně, nejspíše pro sebe. Začínám si na myšlenku, že teď už hlavním hrdinou dne bude Druhorozený, pomalu zvykat.

Zapomenu tedy na další dramatizaci chování a raději se věcně optám porodní asistentky, jestli se mám přesunout do koupelny.

Druhorozeného si bere s náležitým výrazem pyšný Dvojnásobný otec a já mám dojem, že jsem viděla Druhorozeného se lehce škodolibě ušklíbnout mým směrem.

"Jo jo, maminko, začni se s tím pomalu smiřovat, hvězda jsem tu já!"

O několik desítek minut později, ale Hvězda dne zapomene na hvězdné manýry a slastně přisátá k prsu nevěnuje svému okolí žádnou pozornost.

A myslím, že dělá chybu, protože teprve teď by si mohl užít své hvězdné pozice.

"Ten je tak veliký/malinký!"

"Je celý dědeček/babička/teta/nikdy nepoznaný prastrýc, co se ztratil v Jižní Americe!"

"Jakou má krásnou /kulatou/šišatou/podlouhlou/pravidelnou/hezky tvarovanou/malou/velkou hlavičku!"

Toto je jen malý výčet těch objevných poznámek všech těch, co se postupně střídají u mé, tedy pardon, u tvé hvězdné postele.

Nicméně heslem tvého prvního dne určitě bude věta: "Já tomu nemůžu ani věřit!"

Tuhle větu si budu pamatovat. Dá se použít na každý okamžik dne.

A co teprve ty. Ty se asi musíš divit.

 

Trpím pocitem, že největší překvapení a nejsem si jista, jestli příjemné, tvoří pro Druhorozeného můj obličej. Ani čumák velkého černého psa umístěný (aniž bych tomu měla možnost zabránit, protože co oči nevidí...) těsně před tvým obličejem nevyvolal na tvé tváři  takové překvapení, jako můj obličej.

"Tak tohle je teda ona, moje máma?!"

"No představoval jsem si jí hezčí a mladší!"

"No ale zkusíme to, třeba bude fajn, nesmím dát na první dojem!"

Vaše Jana a Ludvíček 9 týdnů





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy