ADV TOP
ADV LEFT

Část prvá - Dětský lékař.

Vcházím do čekárny našeho nového dobrovolně-nedobrovolně vybraného pediatra. Zatím nemám s touhle paní doktorkou a její čekárnou žádnou zkušenost, a tak jsem poněkud nejistá, jako vždy v takových chvílích.

Nerada chodím po doktorech.

Navíc ihned po vstupu do čekárny jsem si uvědomila, jak vyčuhujeme z řady. Třídenní miminko tu možná ani nikdy nebylo.

Tiše zdravím a hned si sedám do koutku snažíc se u toho neupoutávat ničí pozornost. Ale nezadařilo se.

"Jééé, ten je malinký!", usmívá se na mě maminka asi dvouleté holčičky.

"Vůbec se mně s vámi nechce bavit. Jsem unavená." Chce se mně křičet, ale protože maminka se usmívá opravdu přátelsky, také se usměji.

Maminka si to ihned vyloží jako výzvu k rozhovoru.

"A kolik měl když se narodil?", táže se zvědavě.

"Tři a půl kila.", odpovídám já zcela automaticky a bezmyšlenkovitě. Až po chvíli si všimnu jejího překvapeného výrazu.

"Tři a půl kila?", stále nechápavě na mě a Druhorozeného kouká ona maminka a hned pokračuje.

"V kolikátém týdnu se narodil?"

Teď pro změnu nechápu já.

"Proč myslíte, že se narodil dříve?"

"No, že takhle malé miminko jsem tu ještě nikdy neviděla!"

Mně se začíná pomalu rozsvěcet, paní si myslí, že je nedonošený, protože třídenní miminka do čekárny pediatra normálně nepřijdou.

Nic zlého netuše jí odpovím: "Ony mu jsou teprve tři dny."

"Ahááá, tak to jste měla TEN, jak se to říká, ambulantní porod." A v jejím hlase nemůžu necítit jistý druh opovržení. Překvapí mě to.

"Ne.", odpovím už trošku nepřátelsky.

"Jak tedy může být teprve třídenní?", nevzdává to maminka.

"Narodil se doma!", řeknu hlasem, který jí nedává žádnou pochybnost o tom, že se s ní o tom bavit nehodlám.

Chvilku na mě zírá a pak udělá něco, co jsem skutečně nečekala. Možná nechtěně a podvědomě, nicméně zcela zřetelně si kousek ode mě odsedne...

"Aha synáčku, tak koukám, že s tvým příchodem na svět budou asi problémy!", pomyslím si a prohlížím si to svoje nejkrásnější miminko na světě.


Část druhá - Ortoped.

"Připravte si kartičku pojištěnce, zdravotní a očkovací průkaz dítěte, doporučení od pediatra!", vyštěkne ze dveří jen chvilinku otevřených sestra.

Zaplaví mě vlna úzkosti. Vím, že nemůžu daný úkol splnit! Mám totiž jen tu kartičku a doporučení. Druhorozeného zdravotní a očkovací průkaz, ten - alespoň pro mě - základní atribut normálnosti totiž nevlastním.

Rozdává se v porodnici.

Mám sice od pediatra přislíbený kontakt na nějaké jiné místo, kde ho získat, ale zatím je pro mě jen nedostižným snem.

A tak závistivě pokukuji po ostatních spokojených majitelkách zdravotních a očkovacích průkazů.

"Vy a ni nevíte, co za cennost máte!", myslím si žárlivě.

Mezitím přijdeme na řadu my.

"Tak ještě ten očkovák?", automaticky natahuje ruku sestra.

"Nemám!", řeknu hodně nahlas, asi abych si dodala sebejistoty v tušení věcí následujících.

"Tak to nemůžeme provést vyšetření!", odvětí setra aniž se na mě podívá.

Kupodivu tento očividný nesmysl vyslovený navíc s drzou samozřejmostí mě posílí a dodá sebevědomí.

"Já jsem vás asi správně nepochopila", výhružně začínám s ironií, "jak jste to myslela?"

Sestra si mě změří a já vím, co si myslí: Ááá paní problematická stěžovatelka!

"Snad se tu nebudeme hádat!", smířlivě se nás snaží urovnat pan doktor.

"Paní asi zapomněla, přinese nám ho příště...", pokračuje a mně to zvedá adrenalin ještě víc. Nesnáším tento chlapsky přezíravý tón kohouta řešící slepičí spory vlastního smetiště.

"Nezapomněla!", řeknu vyzývavě.

"Nezapomněla?", opakuje pan doktor.

"Nezapomněla." Znovu a hlasitěji odvětím já. A hned pokračuji: "My ho nemáme vůbec!"

"Jak je to možné?", zeptá se tentokrát sestra s nehraným zájmem. "Ten se přeci dává už porodnici."

"No právě, ten se dává v porodnici." Teď už se vyloženě nastalou situací bavím.

Je mi jasné, že varianta porodu doma ani jednomu z nich nepřijde vůbec na mysl.

"Já v porodnici nebyla."

"Nebyla v porodnici???", sestra zopakuje má poslední slova, jako by se chtěla ujistit, že slyšela dobře.

"Ano. Nebyla v porodnici."

"Takže...on....on je....Ale to by přeci taky..."

Tak tohle mě skutečně nenapadlo, že si bude myslet, že je Druhorozený adoptovaný, či co tím myslela.


Mimoděk se mně vybaví porodní asistentka, když jsem divila, proč i u porodu doma je třeba tolik papírování.

"Aby vám věřili, že je váš!" odpověděla mi tenkrát. A mně to tehdy přišlo úsměvné, že by mi to někdo nevěřil.

Teď ale se všechno ve mně sevřelo, jako by mi ho tahle sestra chtěla vzít.

"Ne, ne, já prostě jen rodila doma!", vyhrknu a chytnu si Druhorozeného pevněji.

Oba se na mě s údivem podívají a cítím, že si mě právě zařadili někam mezi Červenou Karkulku a mimozemšťana.

Nastalo ticho.

Jako první se vzpamatoval pan doktor: "Tak raději budeme vyšetřovat, ne?" Řekl podrážděně, jako bych mu já v tom nějak bránila.

Všichni tři se díváme na obrazovku ultrazvuku.

"No vidíte a tu jednu kyčel má horší!", vítězoslavně se na mě otočí doktor.

Přestože rozumem vím, že je nesmysl, že by toto bylo způsobené porodem doma, cítím, jak mi výčitky svědomí vhánějí první slzy do očí.

Šestinedělí je mrcha...

 

Část třetí - Kalmetizační středisko.

Dnes poprvé zapadnu do normální společnosti. Dnes mě nedostanou, už nikdo nepozná, co jsem provedla. Dnes totiž poprvé mohu uplatnit náš čerstvě získaný zdravotní a očkovací průkaz! Přišel předevčírem poštou. Dlouze jsem si ho prohlížela a pak nechala ležet na stole, aby se mohl večer pokochat i Dvojnásobný Otec.

Večer pak u nás proběhla menší bouřka, protože já jsem nemohla pochopit, proč Dvojnásobnému Otci na tom dokumentu nepřijde vůbec nic pozoruhodného a nejeví o něj dle mého názoru dostatečný zájem. Nakonec jsem si ho uraženě schovala do kabelky a těšila se právě představou dneška.

A tak plna optimismu a dobré nálady jdu s autosedačkou přes rameno a očkovací průkaz mě příjemně hřeje v kabelce.

Dneska se mi už nemůže nic stát, dneska na to nemůžou přijít. Dítě není ani divně větší, ani divně menší a je vybavené potřebnými doklady. Jsem zcela zapadlá v davu.

Vejdu proto do čekárny se širokým úsměvem a halasně pozdravím.

Sebevědomě se usmívajíc vyčkávám, aniž bych klepala, na příchod sestry.

A je to tady!

Úplně ledabyle vytahuji očkovací průkaz a se slovy: "My jdeme na to očkování!", ho podávám sestře.

Ale ouha!

Sestra se rovněž usměje ("Vida co dělá ten pozitivní přístup!", pomyslím si já.)

A stejným úsměvem se nahlas na celou čekárnu zeptá: "A vy jste rodili ve které porodnici, já to potřebuji vědět, kvůli tomu,kde jste registrovaní na kalmetizaci."

"Ne!!! Proč???", chce se mně volat a v hlavě mám zmatek

Tak krásně jsem si tuhle situaci vysnila!

Mlčím.

Sestra se na mě vyčkávavě dívá.

Pořád mlčím.

Sestra o několik decibelů hlasitěji, zřejmě došla k závěru, že jsem nedoslýchavá, opakuje svůj dotaz.

Stále mlčím, ale pak udělám krok k ní, mírně se nakloním a skoro šeptem jí řeknu přímo do ucha: "Já rodila doma."

Sestru na kalmetizaci to naštěstí jinak neohromí ani nevyděsí, ta pár domarodek už jistě viděla. Plaše se rozhodnu po zbytku osazenstva čekárny a přestože má většina uši nastražené a nespouští ze mě zrak, nevypadá to, že by to někdo zaslechl. Sestra zapluje zpět do ordinace.

Mně se viditelně uleví.

Bohužel jen nakrátko. Úleva byla předčasná. Po chvíli se dveře ordinace opět otevřou a sestra skoro zařve (Jsem přeci nedoslýchavá.) na celou čekárnu:

"Kde mám tu maminku, co rodila doma?"

Všechny pohledy jsou okamžitě upřeny na mě. Už tuším, jaký to byl pocit na pranýři.


Vaše Jana a Ludvíček 12 týdnů





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy