ADV TOP
ADV LEFT

Rytmický pohyb mých předloktí nahoru a dolů působí jako zázračná metoda léčby nespavosti...

Bohužel nikoliv kojenecké nespavosti. Dospělácké nespavosti.

S každým pohybem předloktí směrem dolů mám pocit, že to směrem dolů táhne i má víčka. Ze zívání mám už skoro vykloubené sanice a uslzené oči. Ostatně s těma uslzenýma očima nejsem sama. I kojenec má uslzené oči, ten je ale nemá ze zívání ale z několikahodinového řevu.

Nahoru, dolů, nahoru a zase dolů...

Nesmím porušovat rytmus. Pouze houpání v určitém rytmu má za následek to tolik chtěné ticho. A taky ne napořád! Po nějakém intervalu monotónního houpání, či spíše kývání, musí přijít změna pohybu. Zpočátku stačí změna rytmu, ale s přibývajícími minutami už změna rytmu nestačí a musí dojít nejdříve ke změně polohy a posléze i ke změně charakteru pohybu.

Skrz polozavřená víčka postřehnu změnu kojeneckého výrazu. Druhorozeného výraz nabyl jisté výhružné zarputilosti. Jeho oči jsou široce otevřené a zkoumavě hledají mé již zcela otevřené oči.

Už je to tady! Ta roztomilá pusinka se pomalu začíná stáčet do protivné podkovy.

Ještě dva hupy a začne řvát. Pomyslím si zcela odevzdaně jako by se mě to ani snad netýkalo.

Jeden...

Dru....

Uaáááááá!

Řev a hlavně urputná snaha, aby onen řev nevzbudil Prvorozeného, vyvolá, na člověka, který ještě před chvílí klimbal, nečekaně rychlou reakci!

Z pozice vleže na břiše se vymrštím, že jazyk chameleona je proti tomu courák.

I Druhorozený překvapen rychlostí celé akce zapomíná na chvíli řvát, ale já jako zkušená Dvojnásobná matka se nenechávám tím zdánlivým klidem ukolébat. Vím moc dobře, že mám na vymyšlení další strategie jen několik málo překvapených tichých sekund než řev začne s novou... a ještě větší silou.

Hlavou mi jedou varianty: Chůze po schodech, uložení do manducy a chůze po schodech...?

Manducu zavrhuji rovnou. Nastavení a uložení objektu nošení trvá dlouho. Moc dlouho...

Řev je příliš akutní a představa, že se ho následně snažím přehlušit čtením, či spíše vyřváváním, encyklopedie savců, abych přinutila řevem probuzeného Prvorozeného znovu usnout, je zkrátka hnusná.

Volím tedy chůzi po schodech prostou. Každý došlap provázím opět mírným pohupem, takže to vypadá jako bych místo nohou měla malá pérka.

Hop a hop. Hop a hop. Sama sobě připomínám postavičku nějakého přiblblého animovaného seriálu z kabelové stanice Minimax.

Hop a hop. Hop a hop. Hop a hop. Hop a hop. Otočka a opět nahoru. Hop a hop. Hop a hop...

Druhorozený vypadá nadšeně. Na malou chvilinku dojdu k mylnému závěru, že teď jsem na to konečně kápla. Na mikrosekundu se mně dokonce zdá, že Druhorozeného oči se začínají snad trošinku přizavírat.

Hop a hop. Hop a hop.

Co nacvičuješ? ozve se zničehonic za mnou Dvojnásobný otec a zřejmě šibalsky vtipně pomrkává. Hlas tatínka bohužel Druhorozeného dostane okamžitě do stavu naprosté bdělosti.

Mám pocit, že já budu brzo asi nacvičovat jekot a mlácení Dvojnásobného otce pánví.

Ale nepřestávám a při hopsání v nezměněném rytmu naštvaně a zcela nepřiléhavě odpovím: Vzbudil jsi ho!!!

A můžeš si to zkusit sám, když jsi tak chytrej! dodávám ještě výhružně ironicky.

Dvojnásobný otec je také už zkušený otec, a tak si nejsem jista, jestli se na tento průhledný trik jak se na chvíli zbavit dítěte útokem na mužské ego chytne.

Ale mužská ješitnost je veliká.

Dej mi ho! prohlásí rozhodným hlasem odhodlaným to neschopné Dvojnásobné matce předvést.

Já okamžitě se škodolibým úsměvem předávám Druhorozeného. A ještě ze setrvačnosti s hopsáním odcházím do obývacího pokoje. Televizi dávám na hlasitě a aspoň chvíli se pokouším s vytřeštěným výrazem vypnout mozek. I přes to volume doprava ale slyším z chodby ukrutný řev. Zapomínám na jakýkoliv relax a snažím se telekineticky přesvědčovat Prvorozeného, aby na čas ohluchl a nebudil se.

Mamííííí! Táááátíííííí! zaječí najednou Prvorozený dostatečně nahlas, aby přehlušil řev Druhorozeného.

S pocitem, že se stalo, co se stát muselo, vypínám televizi a jdu nahoru. Na schodech se potkávám s Dvojnásobným otcem, který mi rychle vrazí do ruky Druhorozeného se slovy: Já nevím co mu je!

Pak spěšně odchází číst encyklopedii savců. Na tváři má výraz, který se zrovna nedá charakterizovat jako výraz milujícího otce.

Já držím řvoucího Druhorozeného a aniž bych si od toho cokoliv slibovala mířím k přebalovacímu pultu.

Tahle změna činnosti se Druhorozenému líbí. Kopká si nožičkami a mně opět se začíná zdát, že to naše miminko je vlastně úžasně roztomilé.

Prd, pšouk, prrrrrd, prd, prd! skoro až pervezně mi ty zvuky přináší neuvěřitelnou radost. Přistihnu se při myšlence, jako už tolikrát plané, že toto byl důvod řevu a teď když je vyprdíno miminko usne hlubokým spánkem.

Ano, ano, ano, tentokrát to tak určitě bude... musí být! v duchu zadoufám a stále ještě nadějně pokračuji v přebalování. Druhorozený mě zvesela pozoruje a usmívá se.

Viď, že už budeš maminky hodňoučký chlapínek! s očima do široka otevřenýma na něj žvatlám. Být svědkem něčeho podobného před pěti lety hnusem si nad neschopností daného vychovatele odplivnu.

Ale chlapínek nebude hodňoučký, jakmile chlapínek pochopí, že matka stále trvá na tom nesmyslu ohledně spaní, okamžitě se změní ve řvoucí bestii.

Uaáááá, uááááá, echt, echt, chrli chrchli! začíná se Druhorozený docela úspěšně dávit jen se matrace postýlky přiblížila na 50 centimetrů.

Začínám propadat pocitům beznaděje.

Skončí tohle někdy?

Budu ještě někdy v životě spát?

Bude Druhorozený někdy spát?

Chmurné myšlenky se mi honí unavenou myslí.

Co teď?

Nakonec se rozhoduji pro krouživé pohyby pánví. Třikrát na jednu stranu, třikrát na druhou. Druhorozený visí v mých natažených rukou. Mám pocit, že úplně cítím, jak se mi paže protahují asi jako Saxaně, když chtěla ukrást zápisník učitele z katedry. Ještě pár takových večerů a budu si moct při chůzi opírat o ruce jako šimpanz.

Raz, dva, tři. Moje pánev se zastavila v poloze vpředu.

Změna směru.

Raz, dva, tři.

Po chvíli břišního tance si všimnu, že pokaždé, když dojdu do polohy tři se oči Druhorozeného začínají malinko přivírat. Při změně směru se zase otevřou a než dojdu opět do polohy tři se zase zavřou.

Zkusím tedy změnit rytmus z trojdobého na čtyřdobý.

Ale chyba lávky! Dle mého očekávání měl na čtyři Druhorozený oči pevně zavřít. Místo očekávaného efektu zavření se ale dostavil efekt jiný, nežádoucí - totální probuzení.

V ten okamžik se ve dveřích ložnice objevila hlava Dvojnásobného otce.

Už spí! s úlevou zahlásí s mozkem plným nově nabytých znalostí o savcích.

Tak to se máš... mám chuť odpovědět. Ale nahlas se omezím jen na neutrální: To je dobře.

Ovšem i takhle krátká konverzace mě definitivně vyhodila z rytmu za což jsem byla ihned potrestána.

Uaááááá, uaáááááá, uaáááá. Pokračuje Druhorozený tam, kde minule skončil.

Rezignace. Asi tak by se dalo popsat, co právě cítím.

Zkrátka se vzdávám.

Zbývá poslední možnost záchrany. Schovávám si jí na okamžiky, kdy je nouze nejvyšší. Jenže právě teď mám pocit, že hůř už být nemůže. Ono sice určitě může, ale já již nemám sílu.

Sedám na postel, což přivodí Druhorozenému další intenzivnější záchvat vzteklého dušení, protože takovou drzost, jako si s ním sednout už dlouho nezažil.

Nepřítomně vyndávám prso a aniž bych se Druhorozeného dívala snažím se mu narvat bradavku do řvoucích úst.

Nestalo se mu něco? opět se objevila otcovská hlava ve dveřích, že tak řve?

Mít co, tak to po něm hodím.

Ne, nic se mu nestalo, jen se mu nechce SPÁT. Pravděpodobně.

Dvojnásobný otec se nadechuje.

Nic mi neříkej! Ne, také nechápu, jak je to možné, já bych spala až bych brečela.

Hlavně mi neříkej kolik hodin denně spí průměrné dítě v jeho věku! skoro křičím.

Já ti nechtěl nic takového říkat... namítne tiše Dvojnásobný otec.

Tak co objevného jsi mi chtěl říct? vztekle vyštěknu já.

Chtěl jsem ti říct, že Druhorozený usnul.

Překvapeně a trochu nechápavě se podívám na Druhorozeného. Opravdu! Pravděpodobně moje únava až totální vyčerpání způsobily, že jsem si vůbec nevšimla a dál se intenzivně pokouším začít kojit hluboce spící dítě...

Chvíli ještě sedím a tupě zírám. Pak se ale odhodlám a položím pravidelně hluboce oddechující dítě do postýlky. Nevěřícně tam pak ještě postávám u postýlky připravena urychleně Druhorozeného vyndat dřív než jeho řev stihne nabrat obrátky.

Ale nic takového se nestane.

Spí.

A tak tam tak stojíme s Dvojnásobným otcem oba a nemůžeme se toho pocitu nabažit.

Ve stejný okamžik se na sebe podíváme a v očích toho druhého čteme: Stejně máme to nejlepší miminko na světě viď?

Vaše Jana a Ludvíček 3,5 měsíce





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy