ADV TOP
ADV LEFT

Máme doma Jáchyma. Už od března. A den po dni se udiveně ptám té vyšší síly, jak je možné, že dva tak obyčejní a nedokonalí lidé jako jsme my (máma a táta), mají tak dokonalé a úžasné a nádherné dítě. Protože to všechno náš Jáchym je. Zpočátku jsme se všem šklíbám rádi chlubili tím, jak jsme po ránu čerství a krásně vyspaní, a jak moc jsme všichni čtyři (ještě s naší fenkou) spokojení a šťastní. Šklíby se ušklíbly a podotkly, že se všechno časem mění, a že mají miminka proměnlivé cykly... a že ještě uvidíme, jaké to je vstávat desetkrát za noc a hodiny a hodiny a hodiny tišit ukřičené dítě a nemoct jít do kina, ba ani do krámu v sousedství. A tak už se nechlubíme. Bojíme se totiž krevní msty a pekelné závisti všech rodičů v okolí. Uběhly totiž čtyři měsíce a my máme doma pořád toho našeho Jáchyma. Chlapečka, který od první chvíle, kdy spatřil maminku z oka do oka, pěkně a spokojeně sosá. Chlapečka, který usne úderem osmé a úderem osmé se taky probouzí. Chlapečka, který si uprostřed noci sám pěkně sosne (jelikož umí obratnou boční otočku)  a spokojeně spinká dál, aniž by budil svoji upracovanou matku:) Máme doma Jáchyma - nejkrásnějšího a nejúžasnějšího chlapečka na světě.

Je to zvláštní, říkám si. Ale nepátrám po příčině toho, proč je to naše děťátko tak spokojené. Asi, že bylo tak chtěné a asi, že je tak milované. A asi, že jsme spokojení my všichni.

Všechno předvídané se stalo skutečností. Mateřství pohltilo většinu mé osobní tvůrčí síly. Užívám si to neskutečně. Přestože moji vysněnou červenou koupelnu zahltily plenky, a přestože se ve vaně máčím maximálně jednou za měsíc a bez sklenky sektu:) Přestože i naše dokonalé dítě umí křičet, až nám uši brní. Jenže křičí, když má důvod, protože zavolat mámu ještě jinak neumí. A tak žijeme s Jáchymem, jakobychom s ním žili odnepaměti a každý den se nám dějou neuvěřitelné věci...

Maminkovské postřehy

Postřeh první - kapsy na přebalovací podložce jsou pořád jen na dvě věci. Na ... a na čurání. Čůrá se do nich dokonale a Jáchymovy fontánky dosahují právě téhle vzdálenosti. A tak  Jáchymova maminka nemusí ohýbat hřbet a utírat kachličky. Stačí prostě vytřít kapsičky. Hodný chlapeček:)))

Postřeh druhý - není horší oblečení na doma a lepší do města. Jsou prostě tepláky. Nicméně postupem času ty vytahané a pohodlné, tmavé a neforemné, nahrazuje maminka tepláčky barevnými, hezkými a zdobenými, aby se hodily na doma i do města:)

Postřeh třetí - nejlepší podprsenka je žádná podprsenka. K tomuto zjištění jsem došla záhy. Moje předchozí krajková výbava si úplně nesedla s rozměry mého současného plnotučného poprsí, a protože jsem škudla (je mi líto utrácet za další várku sexy prádla) a bláhová (doufám, že se k předchozí velikosti zase vrátím), vlastním pouze jednu kojící podprsenku, která byla doporučena jako součást poporodní výbavy:) Nechávám si ji proto, opravdu jen na zvláštní příležitosti a pevně doufám, že mě bude doprovázet i během mého dalšího těhotenství:)))

Postřeh čtvrtý - nejlepší plenka je žádná plenka. To jsme samozřejmě tušili. Praxe nám však ukázala, nakolik se toto tvrzení zakládá na pravdě. Ekologická stopa našeho miminka, čurajícího a kadícího převážne někam do keříčků maminčiny zahrádky, je prostě zanedbatelná...

Postřeh pátý - ...nejšťastnější miminko je nahaté miminko. A tak, kromě ekologických aspektů bezplenkování, jsme se rozhodli nebýt sadisty a poskytnout našemu miminku tělesnou svobodu, jak to jen jde. A že to teď v létě jde. Pravidelní uchazeči o chování našeho miminka, by mohli vyprávět dlouhé vlhké příběhy o tom, co se stane, když je nahatému miminku v něčí milé náruči moc dobře ("Maru, on asi čurá. Ale to nevadí, je toho málo a malá miminka mají moc zdravou moč. Je to taková urinoterapie....za pět minut...Maru, něco mi teče po noze, on asi zase čurá. Ty Maru, a jak často on čurá?...po chvíli, během které Jáchym zrůžoví a usilovně napíná čelíčko a zatíná pěstičky... Maru vem si ho, já se bojím, že už nečurá, on asi bude kakat....":)))

Postřeh šestý - jakékoli jídlo, které uvaří někdo jiný, chutná skvěle. (Co k tomu dodat?)

Postřeh sedmý - tatínkové říkají minimálně přisprostlé pohádky. První, kterou jsem zaslechla, byla o afgánském teroristovi a končila tím, že on je nakonec Jáchymek taky takový malý terorista, který nutí tatínka, aby ho nosil a ukazoval mu kytí...Druhá byla ještě o něco lepší. Tatínek synáčkovi vysvětloval, že zatímco on, je jako miminko jěště z mimizemě (kde je nuda), tak velký tatínek je z planety země, kde se dějí samé zajimavé věci. Například sex, drogy a rokenrol...třetí pohadku už slyšet nechci, zatím se konverzaci na výchovná témata, úspěšně vyhýbám:)))

A tak tu teď sedím, já čerstvá matka, a dítě čisté jako nepopsaný list papíru spinká v pokojíčku nade mnou. A občas se prdíkama zavrtí a občas si strčí pěstičku do pusinky a tře si místečka pro budoucí zuby. Jasně. Máme i krušné chvilky. Třebas proto, že Jáchym přes den nespí, nebo spí málo a je zvědavý a zvídavý a dělá pokroky, u kterých vyžaduje společnost a sounáležitost. A tak nám domácnost utíká mezi prsty. Ale co je to proti tomu, co se děje, když jsem s ním.  Chci zažívat všechny ty neuvěřitelné věci, které se dějou jednou a potom nikdy. A je mi líto, že náš tatínek musí byt v práci a minutu po minutě nevidí to, co se nebude opravdu už nikdy, nikdy, nikdy... opakovat. A těším se na další děti. A závidím ženám na ulici, které si s bříškem vykračují, a chtěla bych jim vyprávět a doufám, že všechny si to užívají. A chtěla bych. No ano, chtěla bych mít taky to břicho a ten zázrak. A rodila bych, až bych zpívala. A těším se na to. Až k nám za rok za dva, čáp zase přiletí. A nebo vrána. A tak zdám se sama sobě opojená mateřstvím, opílá tou miminkovskou vůní za ouškem. Je to krásné.

P.S. Na závěr tohoto textu ještě příkládám text, který má na svých stránkách naše dula Zuzka Švancerová, a který je mojí velkou inspirací.

Kdybych měla své dítě vychovávat znovu, vybudovala bych pro něj sebeúctu a pak teprve dům.

Prstem bych víc malovala a méně hrozila.

Méně bych ho opravovala a víc si s ním vykládala.

Nedívala bych se na hodinky, ale prostě bych se dívala.

Nestarala bych se o učení, ale prostě bych se starala.

Chodila bych víc na procházku a pouštěla víc draků na provázku.

Přestala bych si hrát na vážnou, ale vážně bych si hrála.

Proběhla bych víc polí a viděla víc hvězd.

Víc bych ho objímala a míň bych s ním "válčila."

Viděla bych v semínku častěji strom.

Nebyla bych přísná, ale přístupná.

(na motivy z neznámého zdroje...)

Ennis





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy