ADV TOP
ADV LEFT

Tak to máme za sebou!

Ano, ano, vypadá to, že je to vážně za námi a zdárně jsme přežili dvě těhotenství, dva porody a dva první roky našich holčiček.

Už nemáme doma miminko, ale čerstvé batolátko a předškolačku. Další děťátko neplánujeme. Sice raději neříkáme nikdy, ale máme pocit, že už je nás tak akorát a z důvodu pohodlnosti, finančních, ale i zdravotních už prostě další miminko přivolávat nebudeme. Jsme rádi, že jsme to jakžtakž zvládli, jsme štastní a vzhlížíme k lepším zítřkům, ale přesto přezevšechno se mi lesnout oči a jímá mě pocit nostalgie až lítosti. A tak se s vámi, moje drahé virtuální kamarádky, podělím aspoň o pár dojmů a také vám píši již dávno, dávno slibované zážitky z porodů těch našich princezen.

Elenka
Elenka se narodila 3. července 2005 a všechno to začalo tím, že jsem si našla na internetu náš deníček. Našla jsem si vás a po nějakém měsíci jsem ukecela Martina a stala jsem se snažilkou. Měli jsme velké štěstí, protože záhy ze mě byla těhulka a hrozně jsem si užívala nákup těhotenského oblečení, lov miminkovských hadříků v sekáči vedle mého pracoviště a taky předporodní kurz, díky kterému jsme získaly s Elenkou bezvadné kamarádky maminku Hanku s pupíkem Eliškou (dodnes Elenčinou nejlepší kamarádkou). Všechno bylo nové a až na ty děsící zprávy od lékařů to bylo fajn. S Elenkou v bříšku jsem jezdila na běžkách, vyšívala, malovala a hlavě asistovala při stavbě našho domečku.

V závěru těhotenstvé se mi sešlo několik diagnóz jako těhotenská cukrovka, vcestné lůžko okrajem, špatná srážlivost krve a tak jsme zavrhli porod v Krkonoších. Domluvili jsme si soukromou PA, která s námi bude co nejdéle doma a poté obvoláme porodnice v Brně a kde bude volný nadstandart na šestinedělí, tak tam pojedeme. Když nebude nikde, tak zamíříme do Ivančic, kde bychom měli jednolůžkový pokoj a Martin by tam mohl s námi nějak provizorně přebývat.

Na kontrole 9. června nám řekli, že rodit budeme každým dnem a tak jsme čekli. Při hojných poslíčcích jsme i několikrát měřili čas, funěli apod., ale šel týden za týdnem a já byla pořád 2v1. Pomalu ale jistě mi začali vyhrožovat sekcí a ukončením těhotenství 23. června nejpozději (po náležitém ukecávání) 30. června. Každý den jsme tahala domů kabely s hrachem, jahodama a dalším ovocem a zeleninou (divím se, že mě v tramvaji pouštěli sednou, když viděli obří pupek, dvě narvaný kaebly važící deset kilo a za tím vším mě, já bych takovu těhotnou poslala do háje, když může tahta nákup, tak může i stát v MHD, ne ;oD), běhala  jsem po schodech, skákala na balonu, pila svařené víno (normálně jsem prakticky abstinent, ale před porodem se u nás kupí lahve od vína či Sangrie), máčela jsem se ve vaně a vůbec jsem praktikovala všechny možné babské rady. PA nám oznámila, že 1. července odjíždí na dovolenou a já propadala panice.

Naštěstí nás zachránil pan primář v Ivančicích, který naznal, že dnes přenáší každá a dva týdny jsou normální, naznal, že je vše v pořádku, malá není žádný obr, já to zvládnu a ať si v klidu užívám poslední dny těhotenství a vykašlu se na nějaké diety a strachy. Elenka nedala ani na moje výhrůžky, ať se narodí do konce školního roku, jinak bude mít narozeniny po vysvědčení a to nemusí být vždycky výhoda, holt měla svou hlavu a snad se bude dobře učit.

1. července ve 20:00 mi opět začali pořádní poslíčci. Martin se díval na televizi a já už nemohla sedět. Obrečela jsem, odjezd své PA někam do neznáma a začala rodit. Asi o půlnoci jsem šla do vany a Martin se mnou solidárně funěl v koupelně. 2. července v 05:00 už byly kontrakce po pěti minutách a v žádné porodnici v Brně nadstandart volný nebyl, tak jsme vyrazili do Ivančic.

Tam nás přivítali, vše o nás věděli, takže žádné papírování už nenásledovalo a dali nám nevětší porodní box s vanou. Kontrakce byli sice pravidelné, ale otevřená jsem byla na 2 a tak mi bouhužel píchli nějaký oblbovák, abych se prý vyspala. Fuj, fuj, fuj, byl to hnus, připadala jsem si jako sfetovaná a v žádným připadě jsem nemohla ležet natož spát. Seděla jsem na posteli a motala se, při cestě na wc jsem Martinovi v půlce omdlela a vůbec to bylo dost divoký. Po odeznění toho svinstva se mi ulevilo a byla jsem rozhodnutná, že to raději vydržím bolesti než nějaký podobný oblbovák. Dál už není třeba rozmazávat, následovaly hodiny a hodiny kontrakcí, které jsem trávila ve vaně, při kontrakci jsem si pouštěla teplou vodu na břicho a když byla vana plná, tak jsem jí zase vypustila a jeli jsem znova. Vylézala jsem jen na kontrolní monitor a to velmi nerada. Martin mě doslova nosil, ale oba jsme po probělé noci byli již značně vysílení. Z étrických olejů jsem měla už vyrážku a celkově už jsme jen rezignovaně čekali, co se sakra bude dít, když jsem pořád otevřená jen na 2 a to už jsme zkusili i klystýr, nějakou injekci na uvolnění a já nevím už co ještě. V té době jsem pojala názor, že ženský, který ječí u porodu, jsou na tom ještě dobře, protože já už nemůžu ani mluvit. V 19:00 mi přišla PA píchnout plodovou vodu. Pořád čekala, pořád říkala, že už musí prasknout sama, ale nic, nic. Nic se nedělo ani poté. A tak mi 3. července pár minut po půlnoci přišli dát infuzi oxitocinu. Musím říct, že jsem se nebránila, dvě prodělé noci udělaly své a už jsem byla totálně vyřízená, unavená, ale strach jsem měla řádný. Za chvilku mi ji vypnuli a nastala druhá fáze porodní. Nemohla jsem tomu ani věřit a dodnes nechápu, kde ve mě v tu ránu vzalo tolik síly. Tlačila jsem ze všech sil, vůbec jsem nevědla, kdy ty pitomý kontrakce začínají a končí, tak jsem tlačila, jak jen to šlo a šlo to rychle. Elenka se narodila v neděli 3. července asi 0:45, měla 50 cm a 3.500 g.

Dnes vím, že porod to nebyl ideální, ale i tak jsem vděčná za to, že jsem nemusela podstoupit císařský řez, vyvolání a že mi bylo v podstatě dopřáno dost času a nikdo na mě až tak moc netlačil. Věřím, že v Brně bych byla "odrozena" už dávno, ale tak nějak mám pocit, že ty děti vědí lépe než my, kdy je ten pravý čas a i když mě osobně to dost štve, tak s tím holt nemůžeme nic dělat. Ale zakořenil se mi v hlavně pocit, že jsem tam prostě přišla moc brzo a že příště budu ještě jeden den doma ;o).

Po porodu se mi vyvrbylo několik komplikací a byla jsem moc ráda, že s námi Martin mohl být celou dobu v porodnici. Bylo to tam tak příjemné a domácí a vůbec mi nevadilo, že jsme tam strávili celý týden. Byli jsme moc spokojení a říkali jsme si, že se tam třeba ještě vrátíme pro další miminko. Moc děkuji všem, kteří se nám tam věnovali (a to nejen touto cestou, nakonec jsme přispěli na nákup porodní stoličky, protože tam opravdu poskytují péči zdarma v rozsahu a kvalitě lepší než v leckteré porodnici v Brně na nadstandartu).

A tím nám začal první rok s Elenkou. První týdny jsme chodili s kočárkem a říkali si, jak je možný, že nám nikdo neřekl, že to bude taková hrůza. Tři měsíce nám probrečela, následně začala zvracet v důsledku refluxu, nespala, berečela a my jsme byli vyřízení. Po půl roce se ale vše začalo zlepšovat a až vztekání kolem deseti měsíců, kdy nám řevem přestávala dýchat, to bylo už vlastně fajn. Sžili jsme se a začali si rozumět. Dodnes všem říkám, že to je stále lepší a lepší, batolecí období s Elenkou bylo bezvadné. Teď už máme doma čtyřletou slečnu, ale pořád je to ještě maminčina holčička, moc mi pomáhá, zvládne oškrábat třeba kilo mrkve úplně sama! Je hodná, poslušná a prostě dokonalá. A světe div se, SPÍ! Spí celou noc a lckdy i dvě hodiny přes den! Ano, ano, spí mnohem víc než její malá sestra a než ona sama, když byla miminko. Zkrátka Elenka je v mých očích dokonalé dítě a moc si přeji, aby nám to vydrželo a abych i já byla na pořád tou milovanou maminkou, jako jsem teď.

Nelinka
Nelinka se narodila 19. září 2008. Vše bylo jiné. Na druhé miminko mě přemlouval naopak Martin, já jsem jaksi nechtěla a cítila jsem se spokojená. Miminko využilo příležitosti a zavrtalo se hned na první pokus, aniž bychom to tušili, ani předrahý přesný test Nelinku neodhalil a tak jsme změnili plány. Domluvila jsem si různé přivýdělky, zamluvili jsme si dovolenou a oslavili příchod roku 2008. Když jsme odhalili, že vše bude jinak a tento rok bude poněkud jiný, než jsem naplánovala, tak jsem byla doslova nešťastná. Všechno jsme museli zrušit, odvolat dovolenou, pobyty pro rodiny s dětmi, plavání, přestavbu domu (přednost dostal pokojíček pro holky nad kuchyní ....). Dlouho jsem se s tím nemohla smířit, ke všemu se přidával pocit strachu z porodu, vynořovaly se mi různé detaily z prvního porodu a některé měsíce jsem byla doslova na dně.

Největší oporou mi byla Elenka. Neuvěřitelně dobře poznala, jak mi je a jak mi pomoci. Byla moc hodná, nechávala mě odpočívat a dodávala mi sílu i chuť do života. Další velkou oporou byl samozřejmě Martin, který mi našel homepatickou dulu a začala jsem chodit na terapie a věřím, že i díky tomu jsem to nějak překlepala. Samozřejmě, že se nekonali žádné radosti jako nové oblečení, kurzy, procházky po Brně s kamarádkami, jako při první těhu a tím míň mi tento stav přišel příjemný. Nenáviděla jsem to obří břicho a už jsem se nemohla dočkat, až se ho zbavím. Paní doktorka mě opět "nalákala", že se bude rodit každým dnem a to někdy na začátku srpna. Po čtrnácti dnech, kdy mě opět pravidelně navštěvovali poslíčci jsem začala opět své "vyvolávací" metody (nic, nic z toho nefunguje) a navíc jsem i šla vybírat brambory, jezdit na kole apod.. Ale ani druhá dcerka si nedala říct. Fyzicky už jsem začínala kolabovat, rozjela se mi vyrážka, jak mi nestíhaly játra, bolel mě celý člověk, nemohla jsem spát a mých 135 cm v pase mluví za vše, už jsem byla skutečně málem širší než delší. Lidé z okolí, kteří mě viděli v květnu dodnes nechápou, jak je možné, že jsem rodila až v září. Prodavačky, pošťačky a dokonce i policisté mě ujišťovili, že to už musím určitě rodit a polovina z nich "věděla", že to budou dvojčátka. Ještě teď je mi na nic, když si na to vzpomenu. Tentokrát mi uteklo několik možností na hlídání Elenky a nakonec i možnost začít v klidu rodit u duly v porodním centru, protože to začali 15. září rekonstruovat. Opět jsem to obrečela, ale nebylo to nic platné. Přenášela jsem ale už hodně i na poměry v Ivančicích a tak už bylo doluveno, že 22. září si mě nechají v porodnici.

Přišel pátek 19. září, kdy jsem měla jet po poledni do porodnice na kontrolní monitor. Poslíčky jsem měla jako obvykle, ale už jsem jim nevěnovala vůbec žádnou pozornost a jen mě pěkně štvaly. Ale něco bylo jinak, začala jsem špinit a odtekla mi hlenová zátka. S radostí i strachem jsem vám vše psala do deníčku a vy jste mě podporovaly, že dnes už to třeba může být ono. Tak jsme zavolali do Ivančic, že možná už skutečně i my budeme rodit a dohodli jsme se, že máme přijet buď rovnou rodit nebo na monitor až druhý den ráno. Martin se nás bál nechávat samotné doma a tak už asi měsíc pracoval z domu a když mě viděl, tak rozhodl, že půjdeme na procházku. Šourali jsme se za nádherného počasí ke známým ve vesnici. Při každé kontrakci (teď už vím, že to kontrakce byly) mi Martin pomačkal nějaké body na pánvy, spíš se mi do ní pořádně opřel a bolest byla v tu ránu fuč, bylo to bezvadné a tak jsme prošli celou vesnici. Doma jsme se naobědvali a já jsem si šla s Elenkou lehnout. Jenže to vůbec nešlo, pořád jsem se musela vrtět a budila jí a tak jsem šla raději dolů. Kontrakce byly sice nepříjemné, ale neměla jsem pocit, že by byly pravidelné a byla jsem přesvědčená, že tohle k porodu nestačí a po minulé zkušenosti těch 29 porodních hodin, jsem si říkala, že je pořád ještě času dost.

Naštěstí jsme byli domluvení s dulou - Petrou, že k ní můžeme kdykoliv přijet a ona s námi pojede na nějaký sál, kde mě vyšetří a řekne mi, zda už je čas jet do porodnice a také tam s námi pojede. Já jsem si pořád říkala, že jí s sebou mít ani nemusím, že klidně odrodíme sami, ale že nechci do porodnice přijet zbytečně brzy. V 16:00 jsem propadla dojmu, že chci jet do Brna za dulou, nevím, co byl ten hlavní impuls, ale prostě už jsem chtěla jet, abych se nemusela moc kroutit v autě a tak jsme vyrazili. Cesta byla v pohodě, chvílema jsem mlčela a funěla, ale jinak dobrý a pořád jsem nevěděla jistě jestli teda už rodím nebo jsou to jen ti proradní poslíčci. K Petře jsme přijeli kolem 17 hod.. a víc se v čase už moc neorientuji. Jeli jsme na ten přednáškový sál a po cestě jsme si povídaly. Říkala jsem jí, že nic pravidelného to není, ale ona už dobře věděla a poznala, že je vždy jedna kontrakce horší a zásobovala mě kuličkama. Na sále nás čekalo překvapení v podobě přenášek pro homeopaty a tak jsme přemýšleli, kam teda teď vyrazíme, když tady mě vyšetřit nemůže. Nakonec jsme rozhodli, že pojedme k babičce, která byla mezi tím na cestě k nám hlídat Elenku.

Brňačky ví, že z Komína je do Juliánova pěkný kus cesty, zvlášť v pátek odpoledne, když je špička. Cestu jsem ale zvládla v pohodě. U babičky jsme se usadily v obýváku a Petra Martina zaúkolovala, ať jde vařit svařák. Já jsem se usadila na židličce a že mi zatím namasíruje záda. To byla taková paráda a pohoda. Úplně jsem cítila, jak mi bolest z kontrakcí odchází z těla někam dolů pryč. Bylo to moc fajn a z pocitu úplného uvolnění mě probralo šplouchnutí plodové vody. Voda ze mě vytryskla a bylo jí opravdu hodně. V tu ránu jsem se rozklepala a úplně začala zmatkovat, že já teda opravdu rodím! Nejsou to ti poslíčci, já už fakt musím porodit! Dostala jsem zimnici a pocucávat nějaké kuličky. Petra mě uložila na pohovku a od této chvíle jsem měla všechno, ale úplně všechno jako v oparu. Další průběh porodu vím hodně z vyprávění ostatních.

Já jen slyšela, že je vidět krev, že musíme hned do porodnice, jak obvolává Martin porodnice a všude je stop stav, jak volá Petra někam jinam, jak úkoluje Martina, co má dělat, jak někoho zdraví na chodbě, ale já neviděla, kdo tam je, protože jsem klečla na zemi s hlavou u kolen, jak chystají auto, abych mohla klečet na zadím sedadle, vím, jak hrozné mi bylo vedro (u první porodu jsem chtěla pořád teplo, teď mi naopak bylo děsný vedro), jak Petra nadává Martinovi, ať nejezdí tak rychle, jak mě drží, abych při zatáčkách nepadala, jak mi dává cucat vodičku, jak rozhodla, že jedeme na Obilňák (kde byl stop stav, ale dál bychom asi nedojeli), jak mě strká do ordinace.

Ani v ordinaci jsem se neprobrala ze svého opojení a bylo mi úplně jedno, že doktorka na mě ječí různé dotazy, na které neznám odpověď. Nevím, kdy mi začaly pravidelné bolesti, nevím, kdy mi praskla plodová voda, vzmůžu se jen, když mi nadává, že to jsme měli jet do porodnice hned, když mi praskla voda, tak říkám, že jsme hned jeli, ale že nevím, kolik bylo hodin a nevím, ani kolik je teď hodin. Při rychlém UTZ mi nadává, že jsem měla být už dávno na indukci a já při tom přemýšlím, jak je zvláštní, že tady mají úplně ty samé pantofle, jako já mám nachystané do porodnice (byly to ty moje, Martin je vhodil do ordinace spolu se mnou).

Nakonec mě vyšoupli do nějaké jiné místnosti, kde už mě čekala Petra s Martinem a přidělená PA. Byla moc milá a hodná, říkala, že na infuzi ATB už je pozdě, tak že mě nebude trápit, ať můžeme jít rovnou na porodní box. Petra mezitím volala do Ivančic, jestli tam můžeme přijet aspoň s miminkem po porodu, když tady mají stejně plno a nemají žádný nadstandart. Nakonec to nevyšlo, ale moc mě potěšilo, že tak myslí na moje přání a v tak vypjatou chvíli jsou pro ní moje "banální" prosby důležité. Přihrnula se ovšem nerudná dr. a nabodla mi i přes protest všech infuzi, že je to její povinnost, ale jak říkám, já byla jinde a tak jsem ti toto zbytečné zlo skousla.

Jak mě pustili na pokoj, tak jsem si vylezla na porodní lůžko na radu Petry zaujala polohu na boku s pokrčenýma nohama, jednu jsem měla zapřenou o ní a druhou o Martina. Bylo mi nepříjemné, že nahlas fuňím, že se s nima trochu peru, ale prostě jsem si nemohla pomoct a tlačila jako o život. Petra i Martin měli několik dní otlačené ruce a Martin říkal, že by nikdy nevěřil, že mám takovou sílu, že se proti mě celý opřel a já ho stejně odtlačila a to má přes sto kilo. Neuvěřitelné bylo, že mi PA píchla další obal s plodovou vodou. Tolik plodové vody asi zavinilo i to moje obří břicho. Já jsem ale vnímala jen a jen Petru, která byla prostě úžasná (jak já si mohla myslet, že klidně porodím bez ní ;oD). Měla jsem pocit, že rodí se mnou, byla klidná, tichá, povzbudivá, konješivá, funěla, tlačila a moc jsem se divila, že na konec tam bylo miminko jen jedno, naše krásná Nelinka. Narodila se v 19:35, bez nástřihu, za pomoci moc milé PA, Petry a Martina a dívala se na nás nádhernýa tmavýma očima. Všichni mě chválili a obdivovali naší princeznu, která měla 4 kg a 51 cm. Jak dlouho jsme mohli být v porodnici nevím, ale odhadujeme to rozhodně na méně než hodinu a pokud bych počítala porod od toho rupnutí té vody, kdy jsem pochopila, že rodím, tak to mohly být maximálně dvě hodiny, ale to asi ani ne, no a před tím, před tím to jsem měla celý den poslíčky ;o).

Porod to byl tedy vysloveně krásný, rychlý, přes den po prospané noci, téměř bez bolestný, bez nástřihu a jiných zásahů (pokud pominu ty zbytečná ATB) a dokonce i bez šití, na které jsem se stále ptala po minulé nepříjemné zkušenosti (jak některé znáte je to snad horší než sám porod). Nelinka se přisála už na sále a měla se čile k světu a její apgar 10, 10, 10 byl bezchybičky. O to víc nás mrzelo, že nás rozdělili, Martina vyhnali domů (šel uklízet k babičce), mě na čtyřlůžkový pokoj, plně obsazený právě odrozenými matkami, které nejevily známky života a Nelinku na novorozenecké oddělení. Byla jsem plná euforie, nadšení, ale i síly, ale bez miminka. Seděla jsem na chodbě, jedla suché rohlíky, psala smsky a pořád se ptala na malou. Přes všechny prosby mi ji přinesly jen jednou na kojení a dali mi jí až ráno. Dodnes je mi to líto a moc mě to mrzí, ani po jednom porodu jsem nemohla spát, jak jsem byla plná těch zážitků a dojmů, nechápu to, proč se berou miminka první noc, když to přece nejde spát (nebo jo?). Pobyt na šestinedělí byl pro nás teror, velká porodnice, davy stále se měnících sester a lékařů, neosobní přístup, zastrašování, vyhrožování, návštěvy na chodně jen dvě hodiny. Moc mi tehdy pomohla Baboo a její smsky a opět Petra a Martin, který si nás po dvou dnech odvedl domů. Doma se náš stav rychle zlepšil, měli jsme tu nejlepší péči našeho tatínka a Elenky.

První rok s Nelinkou byl náročný, kolika, nespavé miminko, které se hodně vzteká, ale tak nějak jsem si pořád říkala, že to už tu jednou bylo, že Elenka byla snad i horší a teď je z ní tak úžasná holčička, že to prostě musí přejít. A je to tak, máme to za sebou a z Nelinky je batolátko. Až si říkám, že si to ani nezasloužím, když jsem byla taková hrozná těhumatka a ona mi dopřála nádherný porod a tolik radosti. Doufám, že to někdy odčiním a že je moudřejší než já a chápe moji zabedněnost a to, že své děti potřebuji prostě vidět a objímat, abych je mohla i milovat.

Je úžasně šikovná, stejně jako její starší sestřička začala na svoje první narozeniny chodit, přejde klidně celý pokoj, vyleze na židličku a z ní na stůl či pohovku, kde klidně přeleze opěradlo. Umí říkat první slova, předvádět paci paci, ták veliká, neviděla, neslyšela, chovat peneky, houpat je, vozit kočárek, ......... . Krásně se směje, ráda se tulí a dává pusinky. Ve cvičení je ukázkové dítě, které rozdává úsměvy na všechny strany, předvádí všechny cviky a nebo si hraje, abych já mohla něco vyřídit, takže nikdo nevěří, že doma se vzteká, až sebou mlátí o zem, ječí jako siréna a visí mi na noze, že jí musím vozit po bytě v kočárku, abych aspoň zametla. Samozřejmě spí s námi v posteli a usíná jen u mě na klíně, ale to už považuju za naprosto normální.

O víkendu jsme náležitě oslavili Nelinčiny první narozeniny a tím pro nás končí jedna etapa našeho rodinného života. Pravda nebyla nejsnažší, ale jsem ráda, že mohu říct, že byla krásná, máme dvě zdravé, šikovné a samozřejmě krásné holky a musím přiznat, že se mi bude stýskat. A tak teskním nad vyřazeným malinkým oblečením, nad věcmi, které již nebudeme potřebovat a několikrát za den si vzponemu, co bylo před rokem. Z celého srdce si přeji, aby ty naše holky byly v životě jen a jen šťastné a my s Martinem jsme se dočkali vnoučátek a po letech si opět mohli užívat ty nádherná, voňavá, blaženě se usmívající miminka.

Suri a její holky




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy