ADV TOP
ADV LEFT

Mám potřebu sdělit vám,co se mi už dlouho honí hlavou a co v posledních dnech vnímám ještě výrazněji..

Moje oblíbené úsloví je - Přátelé jsou andělé, kteří vás zdvihnou, když vaše křídla zapomněla létat..

Byly doby, kdy jsem kolem sebe neměla žádné přátele, jako dítě jsem byla samotář (jedináček k tomu), vždycky tak nějak mimo kolektiv (který neskousl to, či ono - jako že mi to učení šlo tak nějak samo, nebo že jsem odmítala dělat pitominy v zájmu zapadnutí do kolektivu, měla jsem vždy své zásady a svoji docela dost tvrdou hlavu..). Měla jsem  jedinou bližší kamarádku, úplně nejblíž jsme si nikdy nebyly a ona se pak dost změnila, což nás ještě vzdálilo, no ale díky za ni, bez ní by to moje dětství bylo opravdu osamělé. I tak jsem trávila většinu volného času s nosem v knížkách, většinu prázdnin u babičky na venkově, sama celé hodiny v lesích se psem. Byla jsem samotář a někdy mi to vadilo, jindy ne, byla jsem zvyklá. Měla jsem ale pocit, že mi téměř nikdo nerozumí, nikdo mě "nebere" - co to udělá se sebevědomím je jasné..Kamarádila jsem vlastně víc s dospělými, dalo se s nimi povídat o lecčems, což přiznejme si s vrstevníky někdy prostě nejde ;-)

A pak se stal zázrak :-D V 15ti mě spolužačka pozvala mezi lidi z Hnutí Brontosaurus a já objevila úžasné společenství lidí, kteří mě brali takovou jaká jsem, nesnažili se mi nic vnucovat, dokazovat, že mají nade mnou "navrch" (jak to zhusta činili spolužáci) a já se mezi nimi cítila dobře. Asi to bylo i tím, že tihle lidé už to měli v hlavě srovnanější než puberťáci - bylo jim většinou přes 20, samí vysokoškoláci. Za největší poklonu jsem tehdy v těch 15ti považovala , když mi o 7let starší kluk řekl - hele ty jo, s tebou se dá skvěle povídat :-D Že se mi sebevědomí rapidně narovnalo a zvedlo je jasné :-) . Díky společným akcím Brontíků jsme s tou spolužačkou k sobě našly cestu a zjistily , že si rozumíme a stala se mou nejlepší přítelkyní, důvěrnicí, spojencem pro cokoli.

Čas běžel, já prožila s "Brontíky" za několik let spoustu akcí, prošlo mi životem veliké množství lidí, z nichž někteří zůstali jen jako matná vzpomínka, někteří se usídlili v mém srdci natrvalo a i když se už moc nevídáme, tak pokud se někde potkáme, mám velikou radost :-) Prožila jsem s nimi první platonické lásky i tu první opravdovou se vším všudy. A změnila jsem se obrovsky moc - zjistila jsem, co v sobě mám a jak mi společnost stejně smýšlejících lidí dělá dobře.

Pak jsem potkala svého muže a svět se mi změnil radikálně znovu, chtěli jsme mimčo a já objevila tehdy ještě stránky emimina. A poznala jsem další skvělou partu lidí, v lednu tomu bude už šest let co patřím k Matýskům :-) Přesun na Baby-cafe byl tedy samozřejmostí, když se stěhovali Matýsci  a po smutných  událostech posledního týdne jsem tak moc hrdá, že sem taky patřím.

Ale to bych ani nebyla já, abych nehledala ještě další lidičky ke sdílení :-)

Takže jsem se po čtyřech letech s dětmi doma rozhodla obnovit styky s Brontosaury a vyrazila na tábor rodičů s dětmi. Poznala jsem partu lidí s dětmi a také jednu zvláštní holčinu, která mi dala kontakt na jednu diskuzi na Lidech. A další srdíčkoví přátelé byli na světe. S těmihle se o dětech bavím výjimečně, neb sami buď ještě děti nemají nebo už odrostlejší, prostě jsme potřebovala taky chvíli mluvit o něčem jiném než plínkách a nočním (ne) spaní :-D

A nesmím zapomenout na lidičky, co s nimi studuji homeopatii a ty, co jsem s nimi dělala reiki.

A tak ta holka , co byla v dětství tak zoufale sama, má tolik přátel, že počítat bych je nechtěla, neb bych určitě na někoho zapomněla a to by mě mrzelo. Každému z nich patří kousek mého srdce, ke každému se váže spousta vzpomínek a já jsem tak ráda, že je mám. Vždycky je tu někdo komu lze zavolat, napsat, komu se vyplakat na rameni, když mě něco trápí, i když jsou to jen obyčejné hlouposti všedního života. Vždycky je tu možnost těšit se na společná setkání , povídání, zpívání, cokoli. No a v neposlední řadě jsem vděčná internetu a mobilům,že mi ta přátelství pomáhají udržovat, bez nich by to bylo těžké, většina mých přátel je docela daleko. Ale díky moderní technice se vzdálenosti desítek a stovek kilometrů smrskávají ..

Kdesi jsem četla rozhovor s jednou modelkou, manželkou známého zpěváka. Žili nějakou dobu v Americe a teď jsou tady. Redaktorka se jí ptala , kolik má přátel. Řekla , že nejlepším přítelem je její muž a že jinak už má jen jednu blízkou kamarádku, a že to stačí.. Už když jsem to četla, jsem se nad tím pozastavila. Přišlo mi jí skoro líto. Určitě má mnohonásobně peněz víc než my, ale já si oproti ní připadám tak bohatá, bohatá množstvím lidí, kterým můžu říkat blízcí, kteří patří do mého života, mého srdce, kteří umí obejmout a poradit, kterým věřím.

Nemám jen jednu rodinu, tu biologickou, mám jich několik a někdy se mi začínají prolínat, svět je malý. Internetová přátelství vstupují do skutečna, ta navázaná v realitě se někdy přesunou na stránky diskuzí. Často mi někdo řekne, že mě poznal na té a té diskuzi. Nebo při seznámení na nějaké akci zjistím, že se už známe, jen jsme byli schovaní pod netovou přezdívkou. Jednotliví lidé patří často do několika mých přátelských skupin, no mám pocit, že se za chvíli bude většina z nich znát navzájem :-D (ale to asi ne, mám jich fakt moc ;-) )

A proto, co je psáno v posledním odstavci, mám teď jednu prosbu, jestli mě tu někdo pozná, prosím nechte si následující zprávu ještě chvíli pro sebe. Já to pak všem povím. Ale víte, Matýskům to musím říct hned :-)

A možná bych to neměla říkat, tak brzy, ale házím pověrčivost za hlavu, a navíc jsem taková kecka, že bych to stejně dlouho nevydržela.. a i kdyby se něco nepovedlo, vím, že tady mě vždy podrží.

Takže jestli  vše poběží tak jak má, tak nás v srpnu bude o jednoho víc.

Klaris, Bianka, Jorika a Lvíče





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy