ADV TOP
ADV LEFT

Pod vlivem deníčků o domporodech mi došlo, že jsem nikdy nenapsala slíbený druhý díl toho našeho. Leč čas běží, intenzivní vzpomínky za 7 a půl měsíce blednou a tak z toho bude už jen dodatek, a taky abychom měli nový deníček, protože to je fakt ostuda  :) Novorozenec se změnil ve velmi akční 8mi zubatou lezoucí a všude si stoupající tryskomyš. Takřka plně kojený páč nic moc jíst nechce.  Asi si hodlá ze všech sil užít maminky a přesvědčit ji, že je fakt poslední. Aneb - ještě bych se ráda někdy v životě vyspala (o tom, že by některé z mých dětí snad mohlo v 7mi měsících spát celou noc, nebo že by se třeba budilo jen jednou si opravdu mohu nechat leda zdát - pokud to vůbec stihnu v pauzách mezi kojením ;) ) 

Ale zpět k porodu. Když si to tak přehrávám zpětně, tak mi to přijde naprosto normální a že jinak to ani být nemohlo. Resp. se mi ani nechce domýšlet to, co by bylo, kdybychom jeli do porodnice. Bylo půl desáté večer a děti sotva usnuly, takže bych je nebožáky musela budit a někam přesouvat. Jsem ráda, že jsem nemusela a že mě v bolestech neviděly. Já je sice zvládám aspoň zpočátku dobře, ale Bianka by to poznala a určitě těžce nesla, že mě něco bolí. Nebo že bychom čekali tak jak u přechozích porodů na pořádné rozjetí a jeli až na poslední chvíli - tak tentokrát to tak bolelo, že si tu cestu autem nedokážu představit. A už vůbec si nechci představovat to, že bychom jeli hned a byli celou dobu v porodce, já ty nemocnice fakt blbě snáším

Navíc moje představa, že rodím lehce a bez velkých bolestí vzala tímto porodem za své. Poprvé v životě jsme u toho potřebovala věšet se na muže, abych si ulevila, poprvé jsem měla potřebu řvát a skučet. Tím, že jsem byla doma jsem neměla vůbec žádné zábrany a mohla se dokonce vyslíct donaha :) Atmosféra přítmí při svíčkách byla taky fajn (skoro tmu ostatně preferuju i při sexu, intimita obou dějů mi přijde srovnatelná)

 A kupodivu mi ani v hlavě nijak moc neběželo, že vzbudím děti, to jsem nějak naprosto odsunula. Spíš mi bylo líto muže :) a věřím, že to pro ty chlapy musí být těžké, když vám v podstatě nijak moc nemůžou pomoct a vidí vás svíjet se křičet bolestí.

A dále - tlačení bylo maso i v poloze a tempu, které jsem si zvolila. Nedokážu si představit, že by mě nutili tlačit na povel na mnou nenáviděném porodnickém křesle. Nevěřím, že by se porod našeho 4.3kg macíčka obešel bez poranění, kdybych nakonec neskončila v té vaně. Taky jsem zjistila že "umím" porodit placentu i bez "povzbuzující" injekce.

Prcek usnul v 5 nad ránem a spal až do 11ti,to by se mu v porodce nepoštěstilo a už by ho beztak dávno někdo vzbudil. O mém spánku, byť ve vlastní pohodlné posteli a absolutnímu tichu, nemohla být vzhledem k drsnému stahování dělohy moc řeč.

Prcíček ode mě nebyl ani na chvíli pryč a už bych to nikdy jinak nechtěla

A tak prostě bylo toho více a mám z toho pocit, že zrovna takhle to mělo být.

A co mě překvapilo snad možná nejvíc byly reakce okolí, kterých jsme se bála. Až na drobné výjimky byly totiž pozitivní nebo minimálně neutrální. A to se to díky tamtamům dozvědělo opravdu velmi široké příbuzenstvo. Ale všichni se jen zajímali jaké to teda doma bylo a jestli lepší než v porodnici :) 

Přizvaná pediatrička věcně prcka vyšetřila, pochválila jak je pěkný a domluvila screening z paty a další návštěvu u ní v ordinaci. (Brblali akorát pak v porodnici, kde jsme byli na tom screeningu, ale to jsem naštěstí neslyšela, páč mezi sestry co krev odebíraly, šel s prckem muž, zatímco já čekala v propouštěcí místnosti)

Na matrice z nás byli div živí - za posledních 50let se jim tady doma nikdo nenarodil, tak trochu nevěděli jak se to vlastně má vyřídit, ale jinak z toho byli docela nadšení.

Dokonce i doktorská část rodiny to strávila bez větších připomínek - tchyně se švagrem byli dokonce první , kdo našeho domarozenečka viděli  - asi 7hodin po porodu. Měli jen starost o doktora pro prcka a o péči o mě. Když jsem je ujistila, že je vše zajištěno, tak se v tom dále nešpárali.

Moje maminka cosi pronesla akorát , že jsme se zbláznili, ale vzhledem k tomu, že to pronáší celkem často (minimálně tak po každém oznámení, že jsem těhotná :D) , tak jsem to vzala jako celkem pozitivní reakci.

A dokonce, když jsem dva měsíce po porodu skončila s bolestmi břicha sanitkou v nemocnici (nakonec to byly jen svalové křeče, jak jsem zvedla sušák s prádlem a povolené břišní svaly to dobře nezvládly..) , tak posádka sanitky i dr. co mě vyšetřoval věděli o domporodu (tchán je doktor, známosti všude ;) )  a také se mě jen mile ptali, jaké to bylo. Díky této zkušenosti jsem si i mohla představit, jak by vypadal transport sanitkou, pokud bychom tenkrát třeba do té porodky museli. 

ták a už je to na dodatek dlouhé dost, ne? :)

Takže závěrem chci říct, že za tuhle zkušenost tam někam nahoru strašně moc děkuju a hodně moc mi to dalo a asi nejen mě..

Klaris + Bianka skoro 6, Jorika 4 a čtvrt a Adrian 7,5měsíce pryč :)

PS: jdu zachránit holkám pastelky, kojeneček si stoupl k jejich malovacím stolečku a začal na něm uklízet :D





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy