ADV TOP
ADV LEFT

Takže protože nám deníček pomalu skomírá a příspěvky za léto se dají pomalu počítat na prstech, tak se pokusím o malé oživení. Třeba se taky ozvete, jak jste se měli o prázdninách a co vám přineslo září :)

Naše dovolená není ničím extra význačná, prostě jsme jen jeli autem do Chorvatska do malého letoviska Banjole u Puly na Istrijském poloostrově. Ale přesto to pro nás výjimečné bylo. Pro děti to bylo poprvé co byly u moře, a já nebyla u moře snad 10let (a to navíc tenkrát jen s expřítelem v rámci batůžkaření, jinak naposled na klasické dovolené s mámou, když mi bylo 12), muž na tom byl tak nějak podobně. Už dávno jsme ani neměli platné pasy. 

Ani nevím koho výlet k moři napadl, ale určitě to bylo  v souvislosti s koupí skoronového auta, které muž potřebuje k práci  - a které sežralo veškeré úspory, čímž bylo jasné, že drahý zájezd si nemůžem dovolit a když to auto už máme, tak ať slouží. A protože bychom si sami s třemi mrňaty k moři netroufli, tak jsme se domluvili s tchány, že pojedou taky.

Tak jsem zasedla k netu  a po týdnu brouzdání jsem našla vyhovujcí apartmán, i když ideál to nebyl, ale vzhledem k mnoha našim požadavkům to prostě nešlo jinak (např. to že jsme potřebovali jet od úterý do úterý značně limitovalo výběr, někde se prostě dá jet jen so-so, čímž padla možnost jet do Itálie, tam prostě nabízeli jen tyto pobyty). Tak jsme si pobyt rezervovali (no ani to nebylo bez problému, aneb ať žijí problémy s nedoručitelnými maily ;) ) , zaplatili zálohu , vytiskli voucher a pak už jsme se jen mohli dva měsíce těšit - byl červen a výlet nás čekal na konci srpna.

Občas mě sice popadaly záchvaty typu - kam já se to hrnu s kojencem, který byť na cestování autem zvyklý od mala (a poslední dobou i relativně na větší vzdálenosti) dokáže v sedačce tak vyvádět, že ho občas prostě musím bezpečí/ne-bezpečí odpoutat, jinak by se snad udusil

(malá vsuvka - Adrian má něco, čemu se říká afektivní apnoe - prostě ve chvíli kdy se vztekne, a může to být klidně kvůli sebemenší blbosti, jakože jsem ho položila na zem,když on nechtěl,  tak nabere na řev - jenže řvát nezačne, prostě jen nabírá, nabírá a nedýchá, až modrá. Řešit se to nedá jinak, než ho vzít do náruče a počkat až nabere dech. Někdy to zvládne včas, a začne řvát nahlas, což si oddechnu, ale někdy to trvá tak dlouho, až upadne na chvíli do bezvědomí. No už jsem celkem otrlá - když má svůj den, předvádí mi to několikrát denně, ale stejně pohled na modré dítko odpadající do bezvědomí - nic moc. Nebohé přihlížející osoby, které neví o co jde , jsou občas dosti vyděšené. Tchyně z toho nemůže pokaždé, i když o tom dobře ví)

Dále taky jsem si říkala, jestli opravdu zvládnem týden pobývat v jednom apartmánu s tchány - a navíc švagrem, kterému se taky zachtělo k moři. Protože i když máme vztahy dobré, tak naše představy o vhodnosti toho či oného i názory na trávení času se sem tam dosti liší. Ale nakonec to až na pár rozmíšek docela ušlo :) A tři hlídače navíc jsme opravdu ocenili, opravdu bychom to sami nedali , resp. nebylo by to tak moc o dovolené (takhle jsme se pohádali akorát doma při balení :D ) 

Vyrazili jsme v pondělí o půl jedenácté večer, tou dobou už děti hodinu spaly v autě. Jelo se celou noc a bylo to celkem náročné nejen pro řidiče - pokaždé když se zastavilo, aby si odpočinuli, tak se děti vzbudily. Adrianek ve 4 ráno byl rozebraný tak, že vesele povídal. A naštěstí tím, že byla noc, tak zase celkem snadno usínal a téměř bez řevu. Samozřejmostí ovšem muselo být bříško plné mlíčka :) (což se trochu zkomplikovalo přechodem do velké sedačky po směru, neb ve vajíčku jsme ho byla schopna kojit i za jízdy aniž bych musela sebe či jeho odpoutávat, ale ve vajíčku už to nebyo možné, ne že by se už nevešel - ale připoután napevno předváděl své modrací záchvaty a pokud jsem šráky nepřitáhla tak pevně,aby byl ochoten je mít,  tak si prostě stoupl a ze sedačky vystoupil, aby se mohl dívat dopředu). Já taky spala jen po chvilkách, takže jsem např. viděla vycházející slunce nad slovinskou dálnicí, které je doslova vystřílená do skal, tolik tunelů už jsem hodně dlouho neviděla a když nebyl tunel, tak alespoň hluboký zářez do skal.

Někdy kolem sedmé ráno jsme překročili chorvatské hranice a osazenstvo se definitivně probralo všechno. Naštěstí Adrianek dobře naladěn vydržel ještě hodinu být v klidu a hrát si s hračkami , kterých jsem mu do auta nabalila celý batoh. Až asi posledních 10km bylo utrpení, kdy jsme ho přesvědčovala , že už tam opravdu brzy budem a nemusí kvůli tomu ječet, až se z toho švagr, co zrovna řídil, nemohl soustředit na cestu.

Takže někdy o půl deváté jsme dorazili k moři. Do apartmánu jsme sice měli dojet až po 14té hodině, ale rozhodli jsme se, že ho půjdem najít už teď. Po chvíli pobíhání po letovisku jsme konečně našli skupinu domků asi 200m od moře v mírném kopci, která podle všeho patřila jedinému rodinnému klanu :), takže jsme tam byli jen my , domácí a ještě jedni návštěvníci a o těch jsme skoro ani nevěděli. Paní majitelka nejdřív byla zaražená, co tam tak brzy děláme, ale nakonec nás provedla domem a dovolila nám přenést si tam věci už teď. Na to, že ceou dobu ona mluvila chorvatsky a my česky jsme se domlouvali překvapivě dobře. Jen děti - tedy hlavně naše - byli trochu vyplesklé, že moc  nerozumí. Domácí - dva vnoučci majitelky, co bydelli hned vedle nás, asi 3 a 5let, s tím ovšem problém neměli, ten starší nás celou dobu oslovoval - hej turisti :D

Pak jsme vyrazili k moři. Pláž byla kamenitá, místy až balvanitá, dětem to nevadilo, jen na nějaké spočinutí na dece to moc nebylo. A jelikož jsme byli všichni unavení, tak jsme zase zamířili zpět k domu. Tam většina zalezla do pokojů a nejen děti spaly jak broučci (Bianka navíc bez oběda spala 4hodiny, což se jí naposled stalo tak když byla malé mimino). Večer jsme šli obhlédnout místní promenádu. Letovisko to bylo maličké a klidné, jen jeden bar na pláži a obden živou hudbou, ale nikomu z nás to nevadilo (teda možná švagr by ocenil větší vzrůšo, ale to holt nemá jezdit na dovču s třemi dítky :D) 

Druhý den jsme šli na jinou "pláž", co objevili švagr s tchánem, v uvozovkách proto, že to byly kamenné stupně spadající přímo do moře, akorát tam bylo takové mělké místo, kde si děti mohly i hrát, pokud zrovna nebyl velké vlny. Jinak se houpaly za dozoru v kruzích , akorát Bianka odmítala slézt z lehátka, páč se bála mořských ježků a nedala si vysvětlit, že jí ježek dva metry pod ní nemůže nijak ublížit.Takže druhý den tcháni s holkama vyrazili zpět na tu kamínkovou pláž, kde objevili místo, kde se dala pronajmout plastová lehátka a strčit do stínu borovic a kde byla mělčina s jemnějším štěrkem a pískem, takže ideál pro všechny. My s mužem, švagrem a prckem strávili den na té skalní pláži, neb tam byla o mnoho čistší voda a větší klid.

Další den jsme vyrazili do Medulinu, kde se měla nacházet jediná písčitá pláž široko daleko, v Chorvatsku jsou rpostě samé šutry. Opět se to neobešlo bez zmatků, kdy jsme se špatně domluvili, nevzali si vysílačky do aut a tak jsme se sobě navzájem ztratili. Muž se navíc furt odmítal zeptat na cestu k pláži (chlap no), ale nakonec jsme se k ní nějak domotali a našli tam i zbytek naší výpravy - tedy spíš našel švagr nás, neb šel hlídkovat na přilehlé parkoviště.

Pláž nadchla děti, konečně šlo stavět hrad z písku ,my už byli nadšeni méně - písek byl špinavě šedý, smíchaný s různým bincem - větvičky, tráva, odpadky, navíc jsme ho za chvíli měli úplně všude (Adrianek v puse, jak jinak) .  Voda nebyla o moc čistší, taky v ní plavala tráva a navíc mělčina sahající max. pod ramena sahala snad 50metrů do moře, takže plavat moc nešlo. Lidí spousty a voda teplá jak kafe. No kvůli dětem jsme to vydrželi, ale rozhodli jsme se, že sem už teda ne. Akorát bufetové jídlo tu tedy měly výtečné, sic drahé, ale lepší hranolky (trojúhelníkové,jak na americké brambory) jsem snad nikdy nejedla.

Další den jsme strávili opět na "domácí" pláži, tentokrát už všichni naráz. Druhý den jsme opět vyrazili na výlet - na poloostrov, kde byla rezervace Kamenjak. Prospekt sliboval krásnou neporušenou přírodu se spoustou zvířat a čisté pláže. Ovšem vjezd nás trochu překvapil, ani ne tak to, že byl placený, cena ostatně nebyla nijak závratná, ale centrem ostrova se táhla úzká, klikatá, hrbolatá a neuvěřitelně prašná cesta. Jet bylo možno max. 20km v hodině a stromy , keře a tráva podél cesty byly jak zasněžené  - tak byly bílé od prachu. Navíc fučel silný vítr. No vůbec to nevpadalo pohostinně. Odbočili jsme na parkoviště k pláži a po projití keřovitým porostem - stromy byl zřídkakde větší než 2metry, jsme se dostali do jiného světa. Nádherný malý záliv s křišťálově čistou vodou, na břehu skála a stín borovic, no paráda a nebylo tam ani příliš mnoho lidí. Jen voda se ukázala být velmi studená (jak jsme později zjistili, tak to nebylo místem, jak jsme si nějdřív mysleli , ale tím větrem, který foukal všude a ještě  druhý den byla i voda na "domácí" pláži pěkně studená). Takže jsme se spíš placatili na břehu, děti norovaly v šutrech a hledaly mušličky. 

Tcháni se celkem brzy začali sbírat, moc je to tam nebavilo. Ale já jsem přemluvila děti, ať zůstanou s námi, že ještě půjdem na dinosaury - prospekt také sliboval sochy dinosaurů a opravdové dinousauří stopy. Navíc jsme se chtěla podívat po té neporušené příodě - ale nakonec jsem se prošla jen asi kilometr po stezce kolem pobřeží, potkala nějaké neznámé stromy, které aspoň rostly trochu výš, takže tam byl stín a nefoukalo,  a kromě pár motýlů nepotkala žádnou zvěř, tož nevím, kde ty krásy schovávali :D

Po odjezdu tchánů a švagra jsme zjistili, že nám došla voda, tak jsme se vydali zpět k autu a popojet na samou špici ostrova kde měl být bar Safari.  Čímž jsme se opět dostali do světa prachu a pálícího slunce bez stínu, neb tu bylo opět jen keře. Ale Safari bar překvapil - byly tam postavené takové rákosové domečky propojené chodbičkami, a mezi tím atrakce pro děti jako houpačky, velký otáčivý buben, ve kterém se dalo šlapat,  "skluzavka" z dřevěných válečů atd , na zemi byla sláma  a koše na odpadky byl pobité dřevem a zaklopené, takže se tam dobře hodily. Byl tam stín a překvapivě chladno.  Ovšem draho tam bylo na můj vkus i na Chorvatsko, holt co bych chtěla "na konci světa" . takže jsme si jen dali vodu a zmrzlinu a šupajdili pryč. Ještě jsme vylezli na dřevěnou rozhlednu - tedy vystřídali jsme se s mužem, neb žebřík byl tak strmý, že jsem se tam bála s Adriankem lézt. Nicméně A. na to měl jiný názor a celou dobu co jsme čekali dole s ena žebřík snažil vylézt, což se mu i dařilo a tak jsme měla s neustálým sundáváním o zábavu postaráno.

Pak už nás čekali jen dinousauři, pravda čekali jsme od toho taky více, dohromady tam bylo asi 6soch roztroušených po stezce, většina byla i poškozená. A dino stopy jsme nějakou dobu nemohli najít - byli až na ploché skále těsně nad mořem, no nebýt označené několika černými kruhy, snad bych si jich ani nevšimla.

Pak už jsme pospíchali zpět, neb jsme byli s tcháni domluvení, že dnes místo vaření zajdem do restaurace, abychom okusili místní kuchyně. Bylo už půl osmé, když jsme teprv dorazili do apartmánu, takže všichni měli pořádný hlad. Tak jen rychlá sprcha a v rámci urychlení jsme se všichni nacpali do našeho auta, i když restaurace nebyla daleko,  (auto je sedmimístné, ale bylo nás osm, takže holt předpisům nebylo učiněno za dost, ale jeli jsme kousek a pomalu, stejně se po slinicích courala spousta chodců). V restauraci jsme měli protekci - kuchařka měla české předky, jak nám sdělil číšník, takže jsme dostali tak velké porce, že jsme je nemohli zdolat. Jorika si pravda moc neužila, protože po pár soustech hranolek začala po náročném dni usínat a vyžádlal si přesun do auta. Zato A. byl názoru, že si to musí pořádně užít, tak místo to abych v klidu jedla, tak jsem lovila dítko, které smetalo podušky z prázdných lavic, stlalo si je na zem a lehalo si na ně :D Ale nakonce i on byl udolán do kočáru , Bianka si taky vyžádal jít usnout do auta. A my měli před sebou poslední klidný večer, protože nám už zbýval jen zítřejší den a večerní balení, neb odjet se muselo další den do desíti ráno.

Takže druhý den jsem ještě sešli se napoledy vykoupat na domácí pláž, půjčili jsme si taky šlapadlo se skluzavkou, abychom se podívali dál od pobřeží - v zálivu byly ještě tři ostrovy a bezpočet kotvících jachet a bárek (místo bývalo původně přístav, kde se vůbec nekoupalo). Poslední místní výtečná zmrzlina, poslední západ slunce..

Večer jsme pobalili co šlo, zbytek ráno a o půl jednácté ráno vyrazili směr domov. Plán byl jet co nejvíce ve chvíli kdy bude A. spát. I tak to bylo místy o moje nervy. Poprvé usnul chvíli po vyjetí, ale prospal pouhých 100km z těch 800 a byl vzhůru a nenaladěn. Dělala jsem psí kusy aby neřval, přesto jsem ho na slovinské dálnici musela několikrát vytáhnout ze sedačky, páč zas dělal své modrací představení. Ještěže tam ti Slovinci mají spoustu odpočívadel, takže se dalo i celkem často zastavit, podruhé usnul někde za rakouskými hranicemi, ale domů to pořád bylo 400km a já se děsila co zas bude, až se vzbudí. Když jsme zastavili na odpočívadle 100km před Vídní, tak nás překvapila venkovní teplota - byla nejméně o 10stupnů nižší než v Chorvatsku. Vjeli jsme z léta rovnou do podzimu, br..

Přesto byli všichni natěšení jet co nejrychleji domů, takže ani původní plán stavit se ve Vídni nevyšel. Akorát jsme se zas navzájem ztratili, když jsme při průjezdu Vídní odbočili, abychom aspoň na chvíli někde zastavili a auto s tchány, švagrem a Biankou nás nestihlo následovat (Bianka celou dobu jezdila s tchány, neb podle chorvatských a nevím jestli i slovinských nebo rakouských předpisů, nesmí dítě jezdit na předím sedadle, a to u nás doma tak jezdíme, páč já sedím s A. a Jorikou vzadu, a v kufru byla hora bagáže, takže šesté a sedmé sedalo nešlo využít)

My se tedy protáhli před místní obdobou KFC, Jorika ocenila skluzavku, já luxusní záchod :D (no dostala jsem MS o týden dřív, den před odjezdem od moře, co myslíte..dostala..), domluvili jsme telefonicky sraz s tchány až v Mikulově, kde jsme si dali večeři a děti se opět protáhly na místním hřišti. To už bylo po osmé večerní a domů "jen" 150km. Adrianek se nám to rozhodl ještě osladit, neb předtím než usnul, byť těsně před výjezdem  nakojen a tudíž měl být spokojen,   si střihl takovou řvací vsuvku, že nám uši rezonovaly, tentokrát sice nemodral, o to víc řval a nakonec se uřval a uvzlykal do spánku. A pak už jsme jen svištěli nocí prázdnou dálnici a po 10té večerní jsme po 12ti hodinách dorazili domů.

Dětem se moře líbilo, naši tmavovlásci jsou jak dva cigánci (i když A. měl skoro pořád plavkové triko, takže záda nemá tak tmavá, zato ručky a nožky ano) , i blondáček Jorika je slušně opálená (a na rozdíl ode mě ani trochu spálená) . Bianka se odváží udělat asi tři tempa, Jorika plave taky - s rukávky , (navíc není taková hysterka jak Bianka, takže nejenže se nebála ježků a příboje, ale sjela i skluzavku ze šlapadla vprostřed moře s 5ti metry pod sebou, na což jsme B. marně přemlouvali) , a A, byl houpán v kruhu šťastný jak blecha, několikrát v něm dokonce usnul.

Takže jen doufám, že do příštího roku bude Adrianek s tím cestováním více smířen, neb jsme dovolenou celkově zhodnotili pozitivně (pravda švagra jsem se neptala - občas tam z našich dětiček trochu rostl :D ) a hodláme si to zopakovat  opět auty a možná do Itálie nebo zase Chorvatsko, ale to je ještě daleko , takže kdo ví co bude..

Klaris, Bianka - šest a půl letá školačka, odvážná Jorička - 4 a půl a kousek a Adrian - 13měsíční běhající, kecající, vřískající  a věčně se kojící  batole





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy