ADV TOP
ADV LEFT

Když jsem čekala první dítě, strašně moc jsem se bála, že by mohlo být nějak nemocné, nějak postižené a na všechny doporučené i snad nedoporučené testy v těhotenství, které by případné vady ukázaly, jsem se hrnula. Bylo mi dvacet a svět byl dokonalý, byl tu pro mě, pro mého prvního muže a naše miminko muselo být dokonalé přece taky.

Narodila se mi zdravá holčička. 

Když jsem čekala druhé dítě, bála jsem se zase. Po deseti letech těhotná, šťastně rozvedená a ještě šťastněji znovu vdaná. I když jsem čekala druhé miminko, pocitově jako by bylo první. Šla jsem opět na všechny doporučené testy a v případě pozitivity bych šla i na odběr plodové vody a případně na potrat. A považovala jsem to tak za správné. 

Svět nám ležel u nohou, koupili jsme si s mužem starší dům na hypotéku a budovali zahradu. Pracovali, milovali se a nedovedli si představit, že bychom měli mít jakkoliv nemocné dítě. Protože tím by pro nás asi život skončil. 

Narodil se zdravý chlapeček. 

Čekala jsem třetí miminko a ani tehdy testy neukázaly žádnou abnormalitu. Dva roky po druhém dítěti se nám narodila do třetice krásná zdravá holčička. 

Když jí bylo deset měsíců, otěhotněla jsem neplánovaně počtvrté. Absolutně nečekané, pohled na dálnici na testu mi způsobil dost silný šok a muži jsem to řekla asi až po týdnu. I přesto, že jsme se měli hodně rádi, jsem se bála jeho reakce ... já o sobě totiž vím, že na potrat bych jít nemohla (jen z důvodu přepočetnosti). Naštěstí i když se taky lekl ;),  nezapochyboval a tak se nám jednoho zimního rána narodil zdravý chlapeček. 

Čtyři děti, čtvero testování, čtvero štěstí. 

Když nejmladšímu byly dva měsíce, tak té mladší holčičce byla zjištěná vrozená genetická nemoc, která se v těhotenství netestuje. Není jak jí zjistit, pokud po ní cíleně nejdete a to vás nenapadne. V tomto případě, kdy se ročně rodí u nás s touto nemocí šest dětí. Navíc vůbec netušíte, že jste rodiče oba přenašeči. 

Změnilo mě (nás) to po všech stránkách. 

Protože vím, že mít postižené dítě není neštěstí. 

Jasně, že mám za sebou strašně probrečených nocí, kdy jsem se s diagnozou naší Klárky smiřovala, tady na Baby-café je o tom dost deníčků a ještě víc píšu na Klárčině blogu.  Smiřování s nemocí, s životem s postižením je hodně bolavé. Když Klárka onemocní banální rýmou, děsím se, co bude a jak se to vyvine. Bojím se budoucnosti, pořád  ale žiju tím co je teď. 

Nemít zdravé dítě bolí. 

Ale není to neštěstí. Je to život. 

Tak to prostě chodí a čím dřív to člověku dojde, že nemá právo cítit se vyvolený a požadovat po životě jen to krásné a bezchybné, tím líp pro něj. 

Díky Klárce jsem zjistila, že mám neuvěřitelné manželství. Že mi byl můj manžel oporou tak velikou, že celou situaci nejen ustál, ale dal mi velkou sílu jít dál i když už po mém boku není. 

Díky Klárce jsem zjistila, že mám úžasné děti. Vím, to si myslí každá z nás, ale moje děti prošly zkouškou. Moje nejstarší dcera je poklad. Je jí šestnáct a o životě ví víc, než spousta dospělých. Je tak empatická, chytrá a krásná ... jako bonus? ;)  Je mou přítelkyní, je další náručí pro své mladší sourozence, mohla by dělat tisíc věcí ve svém věku, ale ona studuje, dobře studuje, pomáhá mi s dětma, a ty jí milujou. 

Davídek - bude mu za měsíc šest. U Klárky, když přepadne na vozíčku je rychleji než já. Většina práce v pokojíčku, uklízení, luxování - je na něm. Umí pochválit oběd, umí mě sprdnout, že jsem nechala rozsvíceno ve špajzu ;) Potom, co táta umřel, na sebe vzal roli nejstaršího chlapa v rodině a někdy se té jeho snaze musím přes slzy smát. 

Kája - benjamínek. Miláček. Ten snad nemívá špatnou náladu. Zatím v chlapa teprve roste, ale už teď vím, že ho jen tak nějaké nedám ;) Od svého prvního roku nikdy nezapomene, když něco dostane, rozdělit se s Klárkou. Ví, že si sama nic nepodá, takže je při ruce a kolikrát si hrajou jako na pejska a on štěká a jako jí nosí, co si princezna umane Velmi šťastný

Mohla bych napsat o svých dětech román. 

Tohle měl být deníček o tom, že mít postižené dítě není neštěstí. Že i když bych to nikdy nečekala, přinesla nám Klárčina nemoc spoustu dobrého. Pro ni samotnou dobrá není, v konečném důsledku pro nikoho z nás. Ale nemít Klárku, dozvědět se na testech že je takhle nemocná, jít pak na potrat... byla by má rodina taková, jaká je? 

Něco je v našem zdravotnictví špatně. V přístupu k těhotným, v přístupu k možnému postižení miminka, my ženy v podstatě nemáme volbu. Rovnou se počítá, že postižení je nežádoucí, že každá budoucí maminka chce takové miminko dát pryč (i já bych dřív dala), ale není to správné. Nikdo nám nenabídne alternativu, co dál, když nám nemoc hrozí a my i přesto miminko chceme donosit a přivézt na svět. Rovnou jsme zaškatulkované jako hazardérky. 

Nejde o to testy paušálně odmítat. Nejde o to dělat něco proti našemu přesvědčení. Já jsem počtyřikrát na testy šla a jak bych se rozhodla asi tuším. Jde mi o volbu. O důstojnou volbu těch žen, které miminko i přesto chtějí, které testy odmítají, aby tu možnost dostaly a byla přijatá se stejnou vážností, jako když se žena rozhodne těhotenství ukončit. 

Chtěla bych jen tímhle článkem podpořit maminky, které se rozhodnou si nemocné miminko nechat, nebo které se dozví o diagnoze v průběhu života dítěte... není všechno tak černé , jak to na začátku vypadá. Právě tohle se na screeningu nedozvíte. Že i tak strašná věc, jako nevyléčitelná nemoc, může v rodině odhalit spoustu lásky. 

Kterou bychom v životě bez překážek nikdy nenašli.  





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy