ADV TOP
ADV LEFT

Už od dětství jsem nikdy nechtěla být těhotná a mít vlastní děti. Při představě převelikánského břicha a utrpení v porodnici mi vstávaly vlasy na hlavě a dělalo se mi nevolno. Připadalo mi to až nepřirozené - skoro mimozemské! Zatímco si ostatní děti přály dalšího brášku či sestřičku, já si vždy přála, aby moje mamka radší adoptovala mou další sestru či bratra ... vždy mi bylo tak strašně líto všech těch opuštěných dětí bez rodin. Proto jsem už od dětství více méně plánovala adoptovat své budoucí dítě.
Uteklo mnoho let a moje máma porodila mého malého bratříčka - bylo mi v té době 19 a ten zážitek mě naprosto traumatizoval. Maminka se zamkla v ložnici a plakala tam z bolestí po císařském řezu zatímco můj malý bratříček řval od nevidím do nevidím. V ten moment jsem si slíbila, že nikdy žádný vlastní děti opravdu nebudu chtít.

V ten rok jsem se také odstěhovala z mamčina domku a postavila jsem se na vlastní nohy. Studovala jsem, pracovala jsem a hlavně jsem si užívala života. Mohla jsem dělat, co se mi jen zachtělo a už od 19ti jsem byla naprosto soběstačná - v Americe. Přošla jsem také několika vztahy - některé byly dobré, některé byly úděsné. A vždy, když se mě mí mužští přátelé zeptali, kdy chci mít děti, suverénně jsem odpovídala: "Adopotovat až po 30tce." Tehdy nešlo jenom o můj strach z porodu a těhotenství, ale taky o to, že žádného z mých partnerů jsem si ani omylem nemohla představit jako otce mého - nebo jakéhokoli - dítěte.

Tento názor mi vydržel až do momentu, kdy jsem potkala svého dosavadního partnera. Zamilovala jsem se tak hluboce, že jsem naprosto změnila svůj pohled na život a zvláště na děti. Už od začátku jsem věděla, že chce mít své vlastní děti - pokud to půjde - a tak jsem se rozhodla, že se mu v tomto ohledu přizpůsobím, protože mi za to prostě stál. Nejenom jsem si dokázala představit prožití celého svého života s ním, ale také jako otce, a to skvělého. Po necelém roce "chození" jsem se za ním přestěhovala do Švédska a po roce života zde jsem začala v sobě cítit touhu - mě naprosto cizí - mít miminko. Dokonce to dopadlo tak, že jsem já musela přemlouvat jeho, aby jsme to miminko už konečně mohli počít.

Stalo se to hned napoprvé a to jsme se ani pořádně "nesnažili." Myslela jsem si, že to bude trvat alespoň trošku delší dobu, takže jsem byla v naprostém šoku, když jednoho krásného červencového rána při prázdnínách v Praze jsem uviděla ty dvě čárky. Teď jsem v 10. týdnu naplněná štěstím, očekáváním a strachem z toho "mimozemského" porodu. Už se nemůžu dočkat, až potkám toho tvorečka, kvůli kterému je mi teď skoro 24/7 nevolno!

Pořád ovšem plánuji, že alespoň jedno z mých dětí bude adoptované. Chci dát alespoň jednomu drobečkovi šanci na dobrý život.




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy