ADV TOP
ADV LEFT

Když jsme se rozhodli mít dítě, nepřipouštěla jsem si žádné problémy. V podstatě jsem nikdy nebyla nemocná, hodně sportuju. Otěhotněla jsem skoro ihned. Protože jsem si někde přečetla, že nemá cenu chodit k Dr. moc brzo a navíc jsem měla v práci zrovna docela frmol, vypravila jsem se tam až někdy okolo 10-tého týdne.

Dr. kouknul na UTZ a přikývnul, že jo, mimino tam je. Pak vyslovil ono váhavé ALE. Sdělil mi, že mám v děloze myom, který má v průměru 6 cm, a že dále poroste, a že to je porodní překážka a nevím, co ještě, protože jsem dál už nebyla schopná vnímat. Jediné, co ještě vím, že se mě zeptal, jestli chci odeslat k Apolináři nebo do Podolí. Já si jen matně vybavila, kde to je a přemýšlela, kde se líp parkuje a podle toho se rozhodla pro Apolináře. A okamžitě mi nutil neschopenku.

První, komu jsem s brekem volala, byla moje šéfová. Říkala jsem si , že s ženskou to proberu třeba i líp, než s manželem a navíc jsem měla rozdělanou nějakou práci, které pro mě byla důležitá a prostě jsem se jí nechtěla vzdát. Šéfová mě uklidnila, že to bude dobré, že teda nebudu jezdit po republice, ale že do práce chodit můžu, protože v tomhle psychickém rozpoložení kdybych zůstala doma, tak bych se asi zbláznila.

Docela jsem se uklidnila a vydala se k Apolináři. Tam jsem zažila šok podruhé. I proto, že to pro mě byla první srážka s realitou českého veřejného zdravotnictví (ale o tom psát nechci). Ale nějak jsem se zatvrdila a řekla si, že porodím všem těm doktorům navzdory, a že se vydeptat nenechám (paradoxně tím, že jsem najednou bojovala se zdravotnictvím, jsem ten vlastní problém odsunula někam dozadu a byla naprosto v klidu).

K Apolináři jsem si co tři týdny chodila několik hodin  posedět do poradny. Dr. vždy jen pokýval hlavou a řekl: je to špatné, je to špatné. Já to pustila druhým uchem ven a šla zpátky do práce. Celou dobu jsem byla smířená s tím, že bude nutná sekce, protože se to dítě ven nemůže dostat. Myom rostl (před porodem měl průměr 10 cm), ale stěhoval se pomalu jakoby nad hlavičku. Takže na poslední kontrole jsem uslyšela, že bychom to mohli zvládnout i normálně. Dva dny po termínu jsem šla ráno na monitor a odpoledne jsem měla poradnu. Mezi tím jsem si chtěla skočit na oběd. Došla jsem na náměstí I.P.Pavlova a praskla mi voda. Tak jsem odkráčela zase zpátky a šla rovnou na porodní sál. Voda tekla a nic se nedělo. Druhý den ráno, protože už to bylo 24 hod a kontrakce nikde, mi píchli oxytocin. Každý, kdo zažil oxyt. kontrakce ví, co to je. Jednu chvíli jsem zalezla do sprchy a řekla jsem si, že pokud mě tam odsud chtějí dostat, tak si pro mě musí přijít. Dokonce jsem si přála, aby mi tu sekci udělali, protože už jsem fakt nemohla. Dr. pořád chodil a konstatoval, že se neotvírám. Pak řekl, že ještě hodinu to necháme, a pokud nic nebude, jdeme na toho císaře. Myslela jsem, že ho uškrtím. A když jsem pak viděla, že na sál vezou jinou paní (a věděla jsem, že mi ho zabrala a já musím čekat), tak už jsem fakt viděla barevně. Naštěstí po hodině a půl doktor zavelel - zašla branka, jdeme na to. Ivan se narodil kolem páté večer.

Když mu bylo půl roku, tak jsem začala pátrat co dál udělat, abych mohla mít ještě jedno dítě. Našla jsem, že v Gyncentru je Dr., který na to specializuje a objednala se k němu. Navrhnul provést myolýzu (do myomu se napíchají jehly, ty přeruší přívod živin a myom dál neporoste). Domluvili jsme se, že až přestanu kojit, tak u něj tuhle operaci podstoupím. 

Operace proběhla laparoskopicky, takže jsem byla rychle fit a dokonce jsem si  po roce s miminem, v té nemocnici docela odpočala. Za půl roku byla provedena ještě jedna, kde se zkoumalo, jestli to dopadlo dobře. Všechno se zdálo OK a  dostala jsem požehnání otěhotnět.

To se povedlo asi za dva měsíce. Celou dobu jsem chodila do Gyncentra, kde mě sledovali, ale myom měl pořád svých 6 cm (nerostl), tak to všechno vypadalo nadějně. Rozhodla jsem se, že budu rodil na Bulovce. Jednak jsem měla  poměrně komplikované hlídání staršího dítěte a Bulovka je nejbližší porodnice a jednak Dr. z Bulovky ordinuje i v Gyncentru, a tak jsem posledních pár kontrol absolvovala u něj tam. Opět jsem přenášela, tak jsem tři dny po termínu nastoupila na vyvolání (možná to byla chyba, ale já prostě musela porodit ve chvíli, kdy měla babička dovolenou a mohla se postarat o staršího), taky jsme se ještě tři dny před tím stěhovali, což možná nebylo nejrozumnější.  Ale pokud jsme nechtěli skončit po mostem, tak to prostě jinak nešlo.

Ráno mi zavedli tabletu. Klasicky nastoupili kontrakce. Trvalo to několik hodin a najednou ze mě začala crčet krev. PA do mě strčila ruku a jen zakřičela: "výhřez pupečníku, okamžitě na sál". Najednou se seběhla spousta lidí. Byla to taková rychlost, že i noční košili ze mě strhali a rychle mě uspali. Probudila jsem se někdy v noci na JIP. Ještě tu noc za mnou přišel Dr., který mi řekl, že miminko je v pořádku. Agpar 10-10-10, takže to stihli, ale se mnou měli problém, protože jsem nějak moc krvácela a nešlo jim to zastavit.

Až když odešel, tak mi došlo, že jsem se ani nezeptala, jestli je to kluk nebo holčička. Až ráno jsem požádala sestru, jestli by mi z kabelky nevytáhla telefon, kde jsem našla od manžela sms, co rozesílal známým, a tak se dozvěděla, že máme dalšího kluka - Stefana.

 Hojení bylo samozřejmě všelijaké. Každý, kdo je po sekci a musí se starat o dvě děti ví, že to není nic příjemného, ale já byla šťastná, že to dopadlo dobře a poměrně rychle se zmátožila.

Když jsem šla na kontrolu po šestinedělí, Dr. mě přivítal slovy: o tom vašem porodu se na Bulovce bude ještě dlouho povídat a taky řekl něco, co mi ještě dlouho strašilo v hlavě. Že další dítě už opravdu ne, pokud teda nechci manžela nechat samotného se třemi sirotky...

Když byl Stefanovi rok, opět jsme se stěhovali. Pak jsme jeli na hory a najednou mi začalo být podezřele špatně. Test to potvrdil. Přiznám se, že tentokrát mě optimismus docela opustil, protože mi pořád v uších znělo, co mi Dr. řekl. S malou duší jsem se k němu objednala. Dr. byl docela v pohodě. Bez emocí mi vysvětlil, co se může stát, že samozřejmě tady možnost interrupce je, ale pokud do toho chci jít, že to zkusíme. Dokonce řekl, že pravděpodobnost, že to dopadne dobře je nějakých 70%, což se mi v tu chvíli rovnalo stovce.

Celé těhotenství bylo v pohodě (i na mé odmítnutí AMC se celkem nikdo divně netvářil), jen bylo jasné, že další přirozený porod už riskovat nebudeme a prostě se naplánuje sekce. Já si jen vymínila, že počkáme do termínu (nikdy jsem předčasně nerodila, tak  jsem nepřipouštěla, že teď bych mohla). Naštěstí na Bulovce malovali, takže jsem nastoupila standardně dva dny po termínu.

Tentokrát jsem dostala jen spinál, takže jsem Elenku hned po vytažení měla u sebe.  Sice jsem po porodu měla horečku, ale to připisuju rychlému nalití prsou.  Jinak jsem se cítila dobře, tak jsem třetí den podepsala revers a jela domů.

Jsem na konci cesty. Další dítě už mít nebudu. I tak děkuju přírodě, či komu, že to moje tělo zvládlo. Mám tři nádherné děti a jsem za ně neskonale vděčná.

S Dr. jsem se domluvila, že až přestanu kojit a budu moci nastoupit do nemocnice, tak mi ten myom vyříznou (sice mi nijak nevadí a neexistovat UTZ, tak o jeho existenci ani nevímJ). Ale přeci jenom, je to nádor, který by se mohl zvrhnout. Je ale tak velký, že budou muset vzít celou dělohu, což znamená definitivní tečku.

Carsa + Ivan, Stefan, Elena





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy