ADV TOP
ADV LEFT

Nejsem na Baby-Café až tak častý návštěvník, přesto bych ráda přidala článek. V létě jsem totiž zoufale hledala informace a nenacházela jsem skoro nic, jediný příspěvek na toto téma se objevil  právě tady...   kdyby se někdo náhodou ocitl v budoucnu v podobné situaci, snad mu moje zkušenost  pomůže. A doufám, že mne neukamenujete za to, že jsem se asi rozhodla jinak, než dost z vás... Ale začnu od začátku...

Mám doma dvě děti a dá se vlastně říct, že jsou to dvojčata. Je to páreček, kluk je plod B, holčička plod A, dvojvaječní,  narozeni jsou s naprosto stejnou porodní váhou... jenže  je mezi nimi dva roky a dva měsíce rozdíl.

Otěhotněla jsem hned po prvním IVF a byly to dvojčata...  bála jsem se, co se všechno může stát, ale když jsem překlenula 31. týden, uklidnila jsem se, a to přesto, že mne zavřeli, spíše preventivně, do nemocnice se zkracujícím se čípkem a postupně se lehce zhoršily i jaterní testy. V nemocnici jsem vydržela přesně 4 týdny, byla jsem 35+6 a po ránu jsem s dobrou náladou šla na kontrolu  domluvili jsme se na vyvolání porodu za čtyři dny a doktor ještě mrkl na mimina ultrazvukem... a ukázalo se, že jednomu z kluků nebije srdíčko. Do dvaceti minut jsem byla na sále a císařem vytáhli ven zdravého a šikovného Juráška a jeho brášku Ondráška, kterého jsem nikdy neměla šanci vidět, a který umřel na trombózu pupečníku. Nemá cenu se tu rozepisovat o moc víc, protože se to nedá napsat ve zkratce... ale bohužel následujících pár měsíců bylo jako v mlze, měla jsem pocit, že z toho zoufalství se jen tak nevyhrabu, a to přesto, že jsem měla nádherné zdravé dítě... do toho výčitky, že se na něm můj psychický stav podepíše... a každý den oživování bolesti při pohledu na Juriho... ale časem se to zlepšovalo  a pocit, že bych hrozně ráda i to chybějící druhé dítě, mne neopouštěl. A o druhém těhotenství vlastně chci psát...

Po roce a pěti měsících od porodu vyšlo další IVF a opět to byly dvojčata. Ano, moc jsem je chtěla, i když jsem z dvojčetného těhotenství měla strach. Příčina úmrtí O. ale nespočívala v tom, že byl ze dvojčat, takže jsem doufala, že tentokrát to vyjde. Radost byla obrovská, ale krátká.

Ve 12. týdnu jsem šla na prvotrimestrální  screening a ten vyšel negativní, ALE s rizikem 1: 520. A prý, že je to ok, ale pokud rizika vychází větší jak 1:1000, mám jít na triply co nejdřív (tam, kam chodím, se dělá tzv. integrovaný test, který zahrnuje i triple testy  - vyhodnoceno dohromady s ultrazvukem by tato metoda měla mít nejvyšší možný záchyt vývojových vad) a hned poté se objednat na velký ultrazvuk  pro jistotu. Miminka měla NT 1,6 a 2,1  čili norma, ale u dvojčete B byla zhoršená viditelnost a bylo otočeno zády a nešlo se podívat na nosní kůstku. Přiznám se, že mne to neuklidnilo ani trošku, následujících pár týdnů jsem byla nervózní a protivná a bála jsem se... na triply jsem šla už 15+2, na ultrazvuk mne objednali 17+6 (dřív to nejde, dovolená...)... ale už za týden po triplech jsem se jejich výsledek dozvěděla u svého gynekologa  jejich výsledek byl 1: 15 na Downův syndrom. Můj gynekolog sice nadával, že triply se měly odebírat až o týden později, a vzal mi krev pro jistotu znovu, ale i opakované testy poté vyšly 1:17.

Ano, vím  u dvojčat není výpovědní hodnota triplů velká, výsledky můžou být zkreslené. Přesto jsem šla na velký ultrazvuk s hodně špatnou náladou  a už předtím jsme si doma hodně rozmýšleli, jestli půjdeme zrovna na amniocentézu  u dvojčat jsou její rizika taky malinko vyšší oproti normálu. Na ultrazvuku se ukázala u plodu B o něco kratší stehenní kost, větší jedna mozková komora a rozšířené ledvinové pánvičky... a doporučení doktora znělo jasně.  Amniocentézu mi udělali hned (dokonce jedním vpichem u obou dvojčat, o čemž jsem nikdy neslyšela  po odběru první zkumavky píchl jehlu hlouběji k druhému dvojčeti a nabral další) a na výsledky jsem si měla zavolat za dva dny. A u dvojčete B byly pozitivní  přiznám se, že už jsem nečekala nic jiného. Zároveň mi ale sestřička po telefonu řekla, že  doktor má ode dneška dovolenou a bude tu až za 4 týdny, že vše můžu jít zítra zkonzultovat s jinou lékařkou, ale ta invazivní zákroky nedělá  v tom případě jsem stejně nevěděla, co bych s ní měla probírat, možnosti byly jasné  buď si nechat obě děti nebo podstoupit vysoce rizikovou selektivní fetocidu.  Ještě se mi s ním podařilo mluvit mobilem, ale dozvěděla jsem se jen to, že on je v  našem kraji  jediný, kdo tyto zákroky dělá a jinde neví, koho by doporučil... a nazdar bazar, uvidíme za 4 týdny. Na další otázky jsem se nezmohla, další den jsem ještě zašla k mému gynekologovi a ten se tvářil taky jak hromádka neštěstí (primář porodnice :-))  prý o tom nic moc neví, a o nikom jiném taky vlastně ne...  

Následovaly asi ještě dva dny, kdy jsme doma o ničem jiném nemluvili, kdy jsem jen četla vše, co jsem o DS sehnala, kdy jsem se probrečela internetem... a psát o tom, proč jsme se rozhodli miminko si nenechat, by zabralo další dvě stránky. Vím, že pokud by se takové dítě narodilo, postarali bychom se o něj a měli bychom ho rádi, ale měli jsme volbu a rozhodli jsme se jinak, a tohle rozhodnutí už mne bude provázet pořád, přesto, že bych ho asi ve stejné situaci opakovala. Obdivuju ty, které si vědomě postižené dítko nechají, přesto, jak říkám, naše rozhodnutí bylo opačné. Jak to tu píšu, je mi z toho hrozně smutno, a cítím, že bych se chtěla obhájit, vysvětlit to... ale bylo by to na dlouho a já se raději vrátím k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát.

U dvojčat se takový zákrok nazývá selektivní fetocida (obecně je to  redukce, s.f. spíše v pozdějším stádiu těhotenství). Redukce u dvojčat či trojčat není  neobvyklá  naopak, dělá se zejména v případě trojčat, kde jsou rizika trojčetného těhotenství vysoká. Probíhá tak, že stejnou jehlou jako u amniocentézy se přes břišní stěnu vpraví do srdíčka dítěte látka, která okamžitě zastaví jeho činnost....  plod i nadále v děloze zůstává, a v tom dobrém případě se zapouzdří, zmenší se, vysuší se a mizí mu plodová voda... říká se mu poté tzv. papírový plod... těhotenství pak probíhá normálně, jen jeden lékař mluvil o riziku předčasného porodu.   

Může se ale stát, že tělo zareaguje porodem a přijdu i o druhé dítě... a bohužel, to riziko se pohybuje od 15 do 20 %, pokud se zákrok provádí po cca 16. týdnu těhotenství (do té doby cca 5  10%). Proč se procentuální rozmezí liší, jen tuším - záleží na průběhu zákroku, poloze plodů, dráždivosti dělohy, je toho víc...  Po zákroku jsou nejvíc rizikové první tři dny, dalších 14 dní je pak zásadních... i když komplikace můžou příjít i později. Do těla se může dostat zánět, problém může být s vpichem jehly, s narušením vnitřního prostřetí, a především mrtvý plod vylučuje látky, které tělu naznačují, že je potřeba jej vypudit a záleží, jestli to živé dvojčátko dokáže přebít.

 Jenže redukce se provádí běžně v první trimestru, později je velmi neobvyklá.... a já jsem byla už v 19. týdnu, cítila jsem pohyby...  za další dva dny už mi bylo jasné, že pokud mám zákrok podstoupit, musí to být co nejdřív, protože dalších pár týdnů s rostoucím břichem  bych si nedokázala představit. Rozhodla jsem sehnat si lékaře sama, nevěděla jsem ale, jak brzo po amniocentéze se zákrok může podstoupit a jestli pro mne není rizikové jet poměrně daleko autem... nakonec jsem napsala maily směr Brno a Praha a nakonec jsem byla odkázána na MUDr. Gerychovou v FN Bohunice v Brně. Musím říct, že paní doktorka mi už od doby, kdy mi odpověděla na mail, připadala a stále připadá jak anděl strážný a doteď mám pocit, že jsem lepšího doktora jsem ještě nepotkala... ten pocit byl zcela nepodložený, neznala jsem ji, ale hodně mi pomohl...

Její informace byla  zákrok se musí udělat co nejdřív, rizika se zvyšují významně s délkou těhotenství, na amniocentéze nezáleží. Cesta 150 km domů autem nebudeme riskovat (běžně se zákrok totiž dělá pouze ambulantně), chvíli vás tu necháme. Takže neváhejte, vemte dokumentaci a přijeďte, klidně večer. A tak jsem přijela a byla jsem už 19+3...   Bylo to horší, než jsem čekala  zákrok trval (subjektivně)  dlouho, protože se nepodařilo trefit hned, celkem to i bolelo, ale hlavně jsem celou dobu probrečela, chtěla z toho lehátka utéct, odprošovala jsem holčičku za to, kam ji posílám a říkala jí, že tam bude čekat bráška, ať se nebojí (já, ateista... i když kdo ví, jak to je...), a prosila tu druhou, ať vydrží, že ta má brášku tady... no, cítila jsem se pod psa... pak mi nasadili antibiotika, preventivně, a tři dny jsem ležela. Nedělo se nic, cítila jsem se dobře a zbylá holčička celou dobu statečně kopala tak, že v pohybech jsem nepoznala žádné rozdíly. Pak mne pustili domů s tím, že nemusím přímo ležet, ale stačí dodržovat klidový režim... ani po tuhle dobu se nic nestalo, občasné záchvaty paniky jsem zaplašila... a po 14 dnech jsem jela na kontrolu  plodovka začala viditelně ubývat, druhá holčička statečně rostla, v krvi jsem neměla zánět ani jiný problém .  Do konce prázdnin, t.j. ještě asi měsíc,  jsem dostala příkaz být v klidu (naštěstí je manžel učitel, vzhledem k ani ne dvouletému Juráškovi), a pokud vše bude v pořádku, nemusím už na kontrolu k nim a můžu se začít chovat normálně. Co se týče porodu, neviděli v zásadě problém v tom, rodit  přirozeně, z jejich pohledu nebyl nutný císařský řez.

Zbytek těhotenství jsem chodila na kontroly poměrně často, na ultrazvuku bylo vidět, že plod se výrazně zmenšuje a ukládá kamsi do plodových obalů... ale stejně jsem věděla, kde je, protože to bylo místo, kde jsem necítily kopání od malé.... s tím, že ho budu nosit i dál, jsem se smířit musela hned na začátku... stejně mne neminulo to, na každém ultrazvuku ho vidět nebo o něm aspoň slyšet... Hrozné bylo, že asi 6 týdnů po zákroku se mi břicho nezvětšovalo, ale naopak  dokonce se mi asi po dvou týdnech o něco zmenšilo, a to bylo hrozně nepříjemné... pak následoval asi tak měsíc relativního klidu a dál se začal stupňovat strach, aby srdíčko nedotlouklo předčasně, ke konci těhotenství se srážlivost krve zvětšuje a u mne se minule holt zvětšila příliš...

Přesto, že zbytek těhotenství byl úplně ukázkový, nakonec jsem rodila císařským řezem. Kvůli trombofilii jsem neměla přenášet, měla jsem už předchozí porod císařem, k tomu se přidaly další indikace, byť jen menší, a doktor se tvářil, že jen blázen by se hnal do normálního porodu... a přesto, že porodit přirozeně byl můj sen a původně s dvojčaty jsem měla naplánováno si to zkusit, byla jsem vlastně ráda, že můžu rodit co nejdřív, protože jsem už měla po předchozí zkušenosti strašný strach cokoliv riskovat.

Karolínce bude v pátek osm týdnů a ze mne spadlo několik balvanů naráz. Z hlavy to ale nijak nevymažu...

Fialinka





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy