ADV TOP
ADV LEFT

Jak vlastně začít... Asi tím, že jsem byla docela šťastně vdaná za manžela o 6 let mladšího. Nevadilo to mně, nevadilo to jemu, tak co řešit. Když mně bylo 28 let a jemu 22 narodil se nám první syn Petřík. Za dva roky jsem si chtěla do porodnice dojít pro holčičku, ale narodil se zase kluk. Patriček. Tak mám doma Péťu a Páťu. I když jsem u prvního syna neměla vůbec žádné problémy s kojením, druhý se nechtěl vůbec přisát. Odmítal mé prso a malinkou zaťatou pěstičkou mě odstrkoval. Tak jsem mléko odstříkávala a krmila z flašky. Jestli ze mě cítil, že jsem chtěla druhé dítko holčičku a ne kluka....? Bojovali jsme spolu dva měsíce, bylo to hrozné, ale jak se říká, trpělivost přináší růže. Po dvou měsících začal krásně pít z prsu.

Nervičky s dítětem, které vás odmítá, dvouletý starší syn, a velice vážné onemocnění mé maminky, to vše mě na psychice moc nepřidalo. Hledala jsem oporu u svého manžela, ale ten mě vůbec nad vodou nedržel. Spíše naopak. Začal mě vyčítat, že se ním tak často nemiluji, že jsem protivná, že nechci chodit do společnosti a jiné věci. Kdo by se asi chtěl bavit a užívat si společenského života, když vám lékaři říkají, ža vaše matka má 5% šanci na přežití díky rakovině tlustého střeva. Mamča to zvládla, podstoupila chemoterapii, a i když má problémy se zažíváním dodnes, je tu s námi. Prý vnoučata ji udržela nad vodou. Nutno podotknout, že celá ta situace s onemocněním mé maminky a výchovou dvou malých dětí zapříčinila úplné odcizení s manželem. Začal si hledat kamarádky jinde. Netrvalo dlouho a odstěhoval se od nás. A já zůstala se skoro čtyřletým a skoro dvouletým synem sama v našem starém, vlhkém baráku se zahradou o rozloze 3000 metrů.

Sekala jsem trávu, vařila, štípala dříví, přebalovala, pomáhala nemocné mamince, hrála si s dětma a všemožně se snažila, aby je odchod tatínka nepoznamenal. Vydržela jsem to tři měsíce. Nejsem žádné peříčko, při výšce 168cm a váze 65kg už něco zastanu a vydržím. Ale nevydržela a dostala stresový infarkt. Při jedné velké hádce s manželem a švagrem (průběžně si odváželi věci z dílny), jsem se tak rozčílila, že mě v noci začalo být strašně zle. Zvracela jsem, měla průjem, bolela mě záda a levá ruka. Normálně jsem si myslela, že mě švagr uřkl, když to přišlo tak rychle. Celou noc jsem nespala a ráno jsem byla úplně vyřízená. Nevěděla jsem, co mám dělat, musela jsem se postarat o děti, byla jsem tam s nima sama. Tak jem si zavolala 112.

To co teď píšu, znám jen z vyprávění, protože sama si na to nevzpomínám. Ztratila jsem po infarktu paměť. Na 112 jsem prý povídala, že mám nějaké sebevražedné úmysly, snad jsem se chtěla pořezat na přímočaré pile. Ptali se mě, jestli mají přijet nebo jestli dojedu sama do nemocnice. Zvolila jsem druhou variantu. Naložila jsem děti do auta a odvezla je ke tchýni. Proč jsem se nevezla k mým rodičům, kteří bydlí 5 minut od nemocnice, kam jsem mířila, to do dneška nepochopím. Možná, že zasáhla vyšší moc, aby děti nebyli svědkem smrti své matky.

Zemřela jsem totiž u svých rodičů v obýváku. Ale abych se vrátila. Když jsem odevzdala děti tchýni a dojela do nemocnice, skončila jsem na psychiatrii. Doktorka mně uvařila čaj, byl 25. říjen 2008, vyposlechla si můj příběh s manželem a nemocnou maminkou a píchla mě injekci Diazepanu na uklidnění. Chtěla mě na jednu noc hospitalizovat, ale copak jsem nějaký "blázen", abych zůstávala na psychiatrii!?! S díky jsem odmítla. Lékařce se moc nelíbilo, že kromě zvracení mě bolí i levá ruka a záda. Volala tedy svému manželovi, který je kardiolog, jestli to nemůže být infarkt. Když mu popsala mou situaci, uzavřel můj zdravotní stav jako psychickou ataku.

Takže jsem si zajistila odvoz z nemocnice (po injekci jsem už nemohla řídit), a nechala se odvézt k rodičům, domů. Když jsem vystupovala z auta a přecházela silnici, mohlo mě prý zajet auto. Když jsem procházela kuchyní do obyváku kolem maminky, vůbec jsem ji nepozdravila, prý jsem jí snad vůbec nevnímala. Sundala jsem si rifle, lehla si na gauč a umřela. Mamča slyšela, že jsem se nepřikryla dekou, tak mě šla přikrýt a jak vstoupila do obyváku, vyděla jen moje vytřeštěné oči v sloup. Zalarmovala taťku, volali ARO a začal boj o můj život. Taťka mě začal okamžitě dávat umělé dýchání a masáž srdce, byl u nás i zákazník (táta má autoopravnu), který se do mé záchrany zapojil také. Jak už jsem psala, je nemocnice 5 minut cesty od našeho baráku, přesto ARO přijelo asi za 15-20minut. Rodiče z pokoje vyhnali a začali mě oživovat elektrošoky. Jenže moje srdce nechtělo naskočit. Odmítala jsem se vrátit. Nebyla jsem v žádném tunelu, ani na rozkvetlé louce, neviděla jsem ani doktory, kteří mě zachraňovali, necítila jsem vůbec nic! V klinické smrti jsem byla 65 minut, pak se srdce už udrželo. Týden mě udržovali v umělém spánku, protože jsem byla agresivní. Vytahovala jsem si hadičky, pokousla jsem sestřičku, utíkala jsem z postele. Tak jsem byla týden přikurtována rukama i nohama.

Lékaři mým rodičům nedávali moc velkou naději, že budu mít mozek v pořádku. Když mě po týdnu probudili z umělého spánku, chtěli lékaři zjistit, jak moc špatně na tom můj mozek je, tak doporučili rodičům, aby se mě ptali na věci, z kterých by určili nejakou časovou osu a taky jak moc velké poškození mozku je. Nechtěla jsem vůbec připustit, že jsem vdaná, že mám děti. kdybych prý rodila, tak si to pamatuju. Můj mozek se vrátil asi do mých 15 let. Pamatovala jsem se na psa, kterého jsme v té době měli, ale dál už na nic. Pro rodiče to byl hrozný šok. Ale při každé návštěvě mně řekli něco o mé minulosti, nosili fotky a povídali si se mnou. Krmili mě, setřičky mě vyměňovali plínky, nic jsem neudržela v ruce. Byla jsem 32 let staré mimino.

Lékaři rozhodli, že musím podstoupit operaci srdce. Udělali mi bypass. Od té doby se začalo vše zlepšovat. Srdce začalo zase pořádně pracovat a okysličovat mozek. Začala jsem si vybavovat věci. Vzpomněla jsem si, že mám děti a že od nás odešel manžel. Po měsíci v nemocnici mě pustili domů. Starali se o mě moji rodiče. Manžela ani nenapadlo, že by se k nám snad vrátil, takže po roce od mého infarku proběhl rozvod. Musím říct, ale že díky ztrátě paměti jsem si všechny trable užívala znova a dost intenzivně. No, už je to za mnou. Lékaři uzavřeli můj infarkt jako syndrom zlomeného srdce, odborně nazývaný takotsubo kardiomyopatie (porucha srdečního svalu), jež vyvolává obvykle silný emoční či fyzický stres, vůbec poprvé popsali japonští badatelé počátkem 90. let minulého století. Jeho příznaky jsou velmi podobné srdečnímu infarktu - bolest na hrudi a dušnost.

No, teď už jsem rok a 4 měsíce znova vdaná, mám moc hodného chlapa, stavíme společně nový domeček a jsem v 9. týdnu těhotenství. Vyšetření na kardiologii v IKEMU dopadlo moc dobře, těhotenství mám dovoleno. Takže se, prosím, modlete všichni se mnou, aby dopadlo všechno dobře. Abych byla já i miminko v pořádku. Svým synům bych přála zdravého sourozence. To bude zvěřinec, jestli to bude třetí kluk.:-) A sobě bych přála holčičku, abych ji mohla pojmenovat Beáta. Protože právě 25.10., v den kdy jsem umřela, ale zároveň dostala novou šanci na život, má Beáta svátek. Tak bychom mohli oslavovat společně.

Jo, a letos 25.10. mně budou už 3 roky. To jsem, pane, statečná holka, že? Omluvte mé případné gramatické chyby, učím se stále. Dost možná, že budu v porodnici jediná maminka v invalidním důchodu. Já prostě musím být pořád něčím vyjimečná. :-)))) Buďte všichni hooooodně moc zdraví.

Dulinka11





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy