ADV TOP
ADV LEFT

Původně jsem chtěla psát o krmení, jelikož je to opravdu záležitost pro otrlé :), ale zažili jsme něco mnohem náročnějšího... Na víkend se teď těším víc, než při chození do práce, manžel se o kluky odpoledne postará a já si zdřímnu, prostě relax, jenže tento víkend moc odpočinkový nebyl :/ V sobotu kolem 17hod kluci začali ječet, tak jsme hodili rozmrazené MM (procházím laktační krizí, tak se sáhlo pro zásoby) do lahviček a jali se krmit.

Já vyfasovala Bertíka a manžel Kryštofa. Bertík začal jíst a náhle bulel a bulel, zkusila jsem, jestli teče savička, byla v pořádku, Bertík zase normálně jedl. Po asi půl minutě řev, tak jsem usoudila, že budeme rourkovat a upustíme gaskomoru. No vyprděl se, vykadil se a zas začal jíst. Kryštof, domácky zvaný Obéza, mezitím už měl nášup. A co se nestalo, Bertík zase brečí, už jsem začínala mít dost, tak ho držím, vyprděného, přebaleného, odkrknutého a uplakaného a říkám mu : ,,Tak mi pověz, co to s tebou je!!" Manžel se na mě podíval a kostatoval, že mu asi nechutná to MM, protože je z dob, kdy jsem se mlékovodem stávala a že může mít jinou chuť.

Tak se mléko vylilo a udělal se UM. Bertík se chytnul lahvičky a hladově nasál a řev. Tak jsem na něj koukala, jak leží v posteli, řve jak tur a já netuším co mu je. Jeho plíce se roztahovaly a moje uši zaléhaly a moje mateřské sebevědomí klesalo pod bod mrazu. Jsem hrozná, nevím co trápí vlastní dítě... Mezitím Kryštof přebalen, odřihnnut a usnut... S depresí z neschopnosti pohladím Bertíkovo bříško a říkám mu, že už musí mít hlad , tak ať neječí a papá, když v tu chvíli koukám na zarudlý podbřišek, moje oko spočine na varleti, je velké, červené a tvrdé.

Manžel konstatuje, že jedeme do nemocnice a fofrem. Takže všechny oblékáme, naskládáme se do auta (takhle to zní rychle, ale trvá to věčnost) a frčíme, nerespektujíc 50 v obci, do nemocnice. Na pohotovosti jsou davy, opravdu mraky lidí, sedám si přimo ke dveřím ordinace a manžel jde zaplatit regulační poplatek. Bertík se budí a křičí na celou nemocnici, beru ho do náruče a bulím taky, manžel je zpátky a když nás tam vidí, tak mu vlhnou oči.

Po asi 10min děsného pláče vychází MUDr a ptá se co mu je, popisuju podbřišek a ona nedbajíc, že v ordinaci už pacienta má, nás žene na vyšetřovací stůl. Pro slzy nevidím a tak sestra volá na pomoc manžela, který narozdíll ode mě je schopný ze sebe vysoukat adresu. Bertik je poslán na chirurgii, takže znova nasedáme do auta a přejíždíme k jinému pavilonu. Tam čekáme až zasádrují puberťačce ruku a opět zažíváme muka, toho strašného pláče. Manžel mě hladí a oba se strašně moc bojime.

MUDr nás vyšetřuje a volá konsultaci, jiná a tentokrát milá, paní doktorka vysvětluje, že má Bertik přetočené varle, že ho to moc bolí a že jde na operaci, převlékám B do eráru a všichni ho jdeme doprovodit na JIP, tam mi ho sestra bere z náruče téměř násilím, nechci ho pustit... Jsme posláni domů, je 20.00 a máme volat po 22 hodině, to už bude po operaci.

Doma téměř nemluvíme, krmíme Kryštofa a jsme tak zmatení, tím, že je doma najednou jen jedno dítě, že to, co děláme automaticky a rychle, teď nezvládáme vůbec. Po hodině od krmení zjištujeme, že jsme ho nepřebalili. Blíží se 22 a losujeme, kdo bude volat, nechceme ani jeden. Vyšlo to na mě, paní MUDr už evidentě čeká u telefonu, okamžitě hlásí, že je vše v pořádku, že se na to přišlo rychle a že mu nemuseli varle vzít, že mu přišili i to druhé, aby se nemohlo otočit a že má jizvu v podbřišku, máme přijít ráno.

Noc je divná,to jedno dítě je taková brnkačka, že jsme z toho oba v šoku. Ráno balíme věci, vůbec nevím, kolik čeho a jedeme do nemocnice. Všechny nás zapíší, manžela s Kryštofem posílají na nadstandart a já mám vyřídit papíry, trvá to, než vidím Bertika :( Konečně jsem u něj, vypadá hladově a spokojeně, směje se, což vlastně vůbec nedělá. Má jizvu na každém varleti a přes půl bříška.

Den i noc je v pohodě, Bertík spinká a hodně moc jí a pořád se směje. Kryšof řve, mračí se a hodně moc jí, manžel a já se mačkáme na jedné posteli, jsme unavení, pomačkaní, ale šťastní, jsme všichni zase spolu...

 P.S teprve teď víme, co je to být rodičem: bezmoc a strach





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy