ADV TOP
ADV LEFT

Ráda bych se podělila o zkušenost, jak se rodí dvojčata sekcí v Boskovicích, jak tato porodnice vypadá, jaký je tam personál a jak jsem málem rodila v Brně - Bohunicích. Informací je hodně a tomu odpovídá i délka příspěvku. Děkuji všem, kteří dočtou až do konce :-)

Když jsem otěhotněla a zjistila jsem, že čekám dvojčata, věděla jsem okamžitě dvě věci. Že chci rodit v Brně - Bohunicích a že bych ráda rodila sekcí. Ne kvůli svému pohodlí (i když - jistě, vědomí, že určitě nedojde k poranění hráze je fajn :-)), ale spíše ze strachu. Velmi rychle jsem si totiž načetla, že není vůbec stoprocentní, že se děti natočí vzorně hlavičkami dolů a já je jednoduše vytlačím a hotovo. Běžné spíše je, že je jedno z dětí natočené jinak, než by mělo, a porod se pak komplikuje. Znala jsem i rizika sekce, věděla jsem o bolesti. Celé těhotenství jsem to ale moc neřešila, prostě jsem počítala s tím, že přirozenou cestou rodit nebudu. Věděla jsem o možnosti, že Bohunice + sekce = velké riziko nekojení, ale neřešila jsem, počítala jsem s flaškou coby nutností.

Ve 33. týdnu jsem šla poprvé do bohunické porodnice na monitor. Srdíčka obou miminek si vesele tloukla, následovala dosti bolestivá prohlídka od paní doktorky a sdělení, že děti jsou obě hlavičkou dolů. V té době jsem se začala smiřovat s přirozeným porodem, řekla jsem si, že příroda to tak chce a že to zvládnu. O dva týdny později jsem byla v bohunické porodnici hospitalizovaná s vysokým krevním tlakem a při té příležitosti zjistila (jiná) paní doktorka, že miminko B je KP. Poprvé v tu chvíli jsem začala řešit, jak vlastně budu rodit. O sekci nechtěl nikdo v Bohunicích ani slyšet, bylo mi řečeno, že odrodím první dítě a pak se to nějak udělá. Nicméně doktor (opět jiný) si vyžádal ještě oční vyšetření, protože očních vad mám poměrně dost. O týden později následovala další prohlídka, na kterou jsem šla vyzbrojená manželem a odhodlaná bít se o porod sekcí. Byla jsem rozhodnutá si sekci vyhádat, případně zkusit jinou porodnici. Předložila jsem vyšetření od oční, která jednoznačně doporučila sekci kvůli stavu očí po operaci štítné žlázy, krátkozrakosti a porušené sítnici. Paní doktorka se vyšetření vysmála, přivolala si kolegyni, obě provedly UTZ a vyšetření a když jsem ležela polonahá na lehátku, rezolutně mi řekly, že u nich se sekce na přání nedělá a ať jdu jinam. Snaha vyložit mi pozitiva přirozeného porodu veskrze žádná. Byly tu i další faktory, které mě štvaly, takové maličkosti - například to, že mi manžel musel po celé budově shánět kartu. Nebo to, že když jsem se objednávala telefonicky na první monitor, odmítli mě jak v běžné ambulanci (Vy čekáte dvojčata, jste tedy riziková) tak na rizikovém (Vy nemáte doporučení Vašeho dr., nejste riziková).

Moje dvě kamarádky z internetové diskuze z jiných www stránek rodily dvojčata v Boskovicích. Než jsem začala otázku porodu řešit, vůbec by mě nenapadlo jít rodit někam jinam, natož do porodnice, která je od nás 50 km vzdálená, navíc přes celé Brno. Nicméně jakmile jsem ten den vypadla z ordinace, tak jsem do Boskovic zavolala. Po telefonu jsem se dohodla s velmi milou porodní asistentkou, že mám příští den dorazit a že se uvidí. Inu - dorazili jsme následující den i s manželem do ambulance, kde mě přijal pan doktor a kde jsem vysvětlila, kdo jsem a proč tam jsem. To, že preferuju sekci, jsem ale neřekla, prostě jsem to chtěla nechat na nich - spíše jsem se jim snažila vysvětlit, že mě přístup bohunické porodnice velmi zklamal a hledám nějakou alternativu. Pan doktor vzal papír od očního a šel se poradit přímo s očním oddělením v porodnici. Vrátil se a řekl, že jinak než sekcí rodit nemohu, protože moje oční vada je příliš velké riziko. Okamžitě naplánoval termín porodu za 14 dní s tím, že za týden mám ještě dorazit na monitor a UTZ a předpříjem.

Osud chtěl všemu jinak. Příští den jsem začala vyběhávat interní vyšetření, na začátku příštího týdne v pondělí jsem stihla i kadeřnici a odpoledne téhož dne jsem měla v ruce výsledky EKG a zprávu od internistky. Večer jsem šla vesele spát. Ráno v úterý kolem páté hodiny jsem se probudila a zjistila jsem, že mi odešla hlenová zátka. Sedla jsem si na postel, vzala mobil a začala surfovat na internetu a zjišťovat, zda to SKUTEČNĚ byla hlenová zátka. Když už jsem si byla jistá, tak najednou rup a prdla mi i voda :-) No nic, pátá hodina ráno, manžel spal, představa, že ho budím a jede se mnou unavený do porodnice... řekla jsem si, že ještě počkám, že se nic neděje. Vytřela jsem podlahu, dobalila pár věcí, opět surfovala na internetu a zjišťovala, zda to SKUTEČNĚ byla plodová voda a v půl sedmé jsem šla vzbudit manžela. Manžel začal šílet a chtěl okamžitě jet. Vysvětlila jsem mu, že se musím ještě osprchovat a umýt si hlavu, jinak že rodit nejedu. Manžel nechtěl ani snídat, musela jsem mu oznámit, že pokud se nenají, nenastoupím do auta. Vyrazili jsme nakonec v půl osmé.

V půl deváté jsme byli na místě. Já vysmátá, manžel v křeči. Zazvonili jsme na porodních sálech, tam už o mě věděli, protože jsem jim v půl sedmé volala. Byli ze mě na mrtvici, prý nevěděli, zda dorazím nebo ne, zda jsme nakonec nejeli do Bohunic, už to chtěli vzdát. Vtáhli mě do vyšetřovny a začal obrovský zmatek. Sestřička chtěla dělat příjem, anestezioložka se chtěla bavit o epidurálu, doktor mě chtěl vyšetřit a PA mě chtěla holit, monitorovat a zavádět cévku, šílený spěch. Nechápala jsem moc proč, ale byla jsem pořád v pohodě. Nakonec to dopadlo tak, že se personál vystřídal alespoň po dvojicích. V půl desáté jsem byla na sále, kam přivedli i mého manžela celého v modrém mundůru. Posadil se ke mně, moc nevěděl co dělat, alespoň mě hladil po tváři. Já už měla zavedený epidurál. Personál kolem byl super. Měla jsem děs z toho, že budou řezat do živého, ale nestalo se.

V 9:52 přišel na svět Ondrášek a 9:56 Matýsek. Ta chvíle, kdy mi je dolovali z břicha, byla dost hrozná - vždycky jsem si myslela, že mimčo doktor prostě vyndá a hotovo, ale tohle bylo jak kdyby doktor rodil za mě. Ale ta chvíle, kdy Ondrášek a posléze Matýsek zaplakali, ta byla nádherná :-) Manžel odešel spolu s Matýskem, aby s nimi někdo byl, já zůstala s personálem. Mimochodem, Matýsek byl nakonec v příčce a přirozeně bych vůbec rodit nemohla, doktor musel udělat vnitřní obrat. Pokud mi přišlo hrozné vyndavání dětí, tak čištění dělohy bylo trochu peklo. Několikrát jsem skoro zvracela, něco mi píchli, a začali mě zašívat. V tu chvíli se vrátil manžel a přinesli mi ukázat děti, Matýska jsem si alespoň pohladila a dali mi ho k tváři. Byla jsem dost mimo, pořádně jsem nevěděla, co mám dělat, co mám dětem říct, tak jsem neříkala nic :-) Děti zase odnesli a odešel i manžel. Mně došili a až na to, že mi byla šílená kosa, bylo všechno v pohodě. Odvezli mě na pokoj, po cestě jsem viděla zase manžela a poslala ho do lékárny. Manžel za mnou ještě přišel na pokoj, dal mi pusu, byl celej dojatej a já celá mimo z té operace, odešel. Trochu jsem se prospala a začala druhá etapa mého pobytu v boskovické porodnici, o které bych se ještě ráda trochu rozepsala.

Boskovická porodnice je malá. Porodnice má 4 sály, což je celkem dost, ale jen cca 16 lůžek. Pokojů je zhruba 7 - dvoulůžkové, třílůžkový, čtyřlůžkový, jeden jednolůžkový nadstandard. Všechny pokoje mají WC a sprchu na chodbě, návštěvy mohou jen do jídelny a v žádném případě na pokoj. Nicméně od svých holek jsem věděla, že ony měly trochu jiné podmínky, že byly na pokoji samy, že za nimi směl na pokoj manžel. Dvojčata se tam rodí cca 12x do roka. Dále jsem měla informace o skvělém personálu, hlavně o skvělých sestřičkách.

Když mě dovezli na pokoj, byla na pokoji maminka, která šla zrovna s miminkem domů. Pokoj jsem měla přímo naproti umývárně a asi šest kroků od WC a asi osm kroků od sesterny. První chvíle po porodu a i první dny jsem byla ve styku hlavně s ženskýma sestrami, které byly naprosto úžasné. Diskrétní, ochotné, milé. Podaly, přinesly, zařídily. První dva tři dny po operaci byly dost blbé, rána mě hodně bolela, navíc jsem se celá nadmula :-) Ochotné sestřičky mi obětavě vařily kojící čaj, abych se těch problémů trochu zbavila. Když jsem druhý den měla vstát z postele a málem jsem se složila, tak na mě nikdo nespěchal, dali mi čas se srovnat, do sprchy jsem nakonec došla, i když to byl mazec. Cévky jsem se zbavila další den a pak už to začalo být lepší. Tím skončila i moje závislost na ženských sestrách a já začala být závislá na těch dětských.

Kluky jsem dostala asi tři hodiny po porodu na chvíli k sobě. Ondráška mi dali do postýlky, nedosáhla jsem na něj, chudák ublinkával, ale neměla jsem sílu ani zazvonit na sestřičku, aby s ním něco udělala. Matýska mi dali do postele pod ruku, tak jsem si ho alespoň hladila. Sestry mi je zkoušely i přiložit, no samozřejmě to moc nešlo.  V noci mi je začaly nosit pravidelně na krmení, první noc byla špatná - já ve vodorovné poloze, sestra mi nutila kloboučky. Druhý den nastoupila naštěstí naprosto skvostná dětská sestra, která kloboučky zavrhla a kluci poprvé sáli mlezivo, úplně sami. Jen to bylo dost fyzicky náročné - zvedat se v posteli, když břicho bolelo. Vlastně každý další den i noc měly službu fantastické sestry, které mi vždy pomohly, aby se kluci přisáli. Krize přišla třetí noc ze čtvrtka na pátek, kdy se Matěj střídavě chytal, pouštěl a řval - a já řvala s ním. Trvalo to 40 minut, než přišla sestřička, taková rázná, našla mě v slzách a vynadala mi, že nesmím brečet, že příští den už kluky dostanu na pokoj, že musím mít sílu, abych šla brzy domů... strašně jsem se styděla. Nicméně hormony nějak zapůsobily a ráno, když nastoupila opět nová směna, jsem bulela znovu a znovu. Naštěstí sestřička z téhle směny byla naprosto fantastická a moje slzy nijak nekomentovala. Naopak, strašně mi pomohla, když mi kluky přestěhovala na pokoj situaci normálně zvládnout bez slz. Dneska ani nevím, proč jsem tolik brečela. Nejdůležitější ale bylo, že mi řekla, že musím začít chodit na novorozenecké děti vážit před a po kojení a že mám kojit tam, pod jejich dohledem. Velmi mi to pomohlo se rozkojit, situace se úplně obrátila a kluci si začali brát z prsou při každém kojení vyšší a vyšší dávky. Pominu fakt, že v noci na sobotu nastoupily opravdu zvláštní sestry, které se v noci na oddělení zavíraly a muselo se zvonit, a které mi řekly, ať tam v noci nelezu, že se musím snažit sama (stejně jsem tam lezla, protože Matěj se rozhodl na pokoji v nepohodlném křesle nesát, mléko jsem si odstříkala a chtěla jsem, aby mu je sestry daly) a další den jsem pod dohledem další úžasné sestřičky zkusila tandem. Kluci se tak rozpili, že mi bylo 4. den (sobota) po sekci řečeno, že pokud ustoupí žloutenka, půjdeme příští den domů.

Teď je na místě říct ještě něco k těm návštěvám. Manžel za mnou byl každé odpoledne. Každé poledne jsem šla za ženskou sestrou a slušně jsem se jí zeptala, zda by mohl manžel za mnou na pokoj, když tam mám ta dvojčátka. Vlastně k tomu byl vždy i důvod - první dva dny jsem nevstávala po sekci, další dva dny jsem kluky slunila u okna, sestřička vždy svolila  - s tím, že se to sice nesmí, ale že když bude sám, tak tedy ano. Ostatní tatínkové byli opravdu striktně v jídelně, ale já si neuměla představit, že bych se tam pletla s dvojčaty. Jenže problém byl, že vždycky, když pak manžel odešel domů, dolehla na mě tíha čtyř stěn a toho, že jsem tam sama. V sobotu jsem tak špatně nesla to, že jsem zavřená v porodnici, že jsem začala šílet z představy, že žloutenka klukům neustoupí a my domů v neděli nepůjdeme. Tu noc měly službu opět ty nejlepší sestřičky ze všech, co tam byly, stále jsem se jich ptala, zda jsou kluci žlutí - asi ze mě už dost šílely. Na druhou stranu zřejmě naznaly, že nejsem žádná trhlá matka, protože za mnou samy od sebe přišly na můj pokoj podívat se, jak se kluci mají a jak se mám já. Prostě byly skvělé. Jedna z nich mi ráno (po probdělé noci, fakt jsem byla nervní z toho, zda půjdeme nebo ne) klepala ještě na pokoj a přátelsky se se mnou loučila, se slovy, že půjdeme určitě domů a že už se asi neuvidíme.

V osm hodin jsem byla náhodou na novorozeneckém kojit, když začala dětská vizita. Ochotná paní doktorka prohlídla přednostně moje kluky a konstatovala, že barva není tak hrozná a že domů můžeme jít. Paradoxně mě pak nechtěla pustit ženská doktorka, že prý je brzy po sekci, ale já jsem si dupla, že jdu domů a hotovo. A šla jsem. A byla jsem šťastná. Můj manžel o něco méně, protože nestihl všechno doma uklidit a byl z toho nesvůj :-)

Mojí dlouhou porodní story bych zakončila ještě upřesněním, že od páteční noci do sobotního rána se v Boskovicích narodilo 8 nových dětí. Na porodním oddělení bylo obsazeno 15 postelí ze 16ti. Obsazen byl i nepraktický čtyřlůžkový pokoj. Ta poslední volná postel byla sousední na mém dvoulůžkovém pokoji. Nevím, jak se rodí v Boskovicích přirozeně jedno miminko, ale sekcí dvojčata - neměla jsem si nač stěžovat. Odcházela jsem domů plně kojící a tento stav zatím trvá. Za to patří boskovické porodnici můj obrovský dík. Celé těhotenství jsem porod vůbec neřešila a nakonec byl tak fajn :-)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy