Moc ráda si čtu zdejší porodní deníčky (a asi s tím nikdy nepřestanu:).

Před více jak dvěma lety jsem z velké míry i díky nim porodila přirozeně svou druhou dceru. Přirozeně, ale v nemocnici. Už tehdy jsem moc toužila po tom, aby to bylo nejen přirozeně, ale i doma. Jenže ke vší spokojenosti to nakonec dopadlo jinak. Až své třetí dítě, syna, jsem porodila doma. Před 10 dny. Tohle je můj poslední porodní příběh, už další nebude, a výjimečný pro mě by mohl být ještě tím, že bych touto cestou chtěla moc poděkovat Kačce. Zkoušela jsem to osobně, elektronicky, ale nějak to nemá tu dostatečnou váhu  tak třeba takto veřejně:)

Kačka byla vždy spřízněnou duší (nejen) přirozeného rození dětí. Ono popovídat si zcela otevřeně o tom, co by si člověk kolem porodu přál, nejde úplně s každým. S Kačkou ano. Také ne každý se orientuje v právní situaci, v přístupu gynekologů, neonatologů, pediatrů a kdoví koho ještě. Kačka ano. No, a čím dál víc si uvědomuju, že ne každý by byl ochotný slíbit pomoc na neurčito  tedy být tak nějak v pohotovosti během října, listopadu, příliš se nevzdalovat, mít zajištěno hlídání pro vlastní tři děti, a především, vzít na sebe určitý díl zodpovědnosti . Kačka ano. Dokonce víc zodpovědnosti, než jsem si sama dokázala představit....

Během těhotenství jsem měla k ruce ještě další důležitou ženskou osobu. Porodní asistentku, se kterou jsem mohla prožít už svůj druhý porod. Hlásit se k ní bylo pro mě samozřejmostí, nebyl to už žádný krok do neznáma, cítila jsem se s ní velmi bezpečně. Kontroly probíhaly velmi příjemně, věděly jsme o tom, že termín porodu dle ultrazvuku pravděpodobně neodpovídá, nehledě na to, že i předchozí děti se narodily po termínu. Takže nikdo nepanikařil, když se s koncem října a příchodem listopadu nic nedělo.

Zaregistrovala jsem se pro všechny případy ve Vrchlabí, s panem primářem jsme se domluvili, že po 1.listopadu bych měla jezdit na kontroly k nim  ale to já jsem už absolvovala minule, to věčné cestování, představa tahání dětí s sebou, no, nelákalo mě to. Tak jsem s velkým vděkem brala roztržitost své gynekoložky, která, se mi zdá, se v termínech trochu ztrácí, a ještě 7.listopadu mě byla ochotná vzít na běžnou kontrolu (podle ultrazvukového TP asi 11 dní po termínu). Ochotná původně byla, ale ten den jsem přišla do ordinace, odkud právě chtěla odejít sestřička domů a velmi se naštvala, že já tam ještě, byť na objednaný čas, přicházím. Doktorka se za ní přimluvila, že prostě spěchá a nemůže mi udělat monitor, a moje reakce? Omluvila jsem se (já, i když jsem neudělala nic špatně, a přišla tak, jak jsem měla), a nabídla, že klidně přijdu jindy. Až na chodníku venku mi došlo, že jsem se zachovala vlastně divně, že omluva měla přijít z jejich strany a že prostě rodit s lékaři nemůžu, protože se chovám přesně tímhle způsobem.

Když mi následující den volala sestřička, že můžu přijít dopoledne, nějak jsem byla vnitřně rozhodnutá, že už nikam nejdu. Myslím, že to bylo krátce před devátou hodinou. Manžel se akorát vrátil  vezl nejstarší dceru do školky  a já mu říkala, že asi bude muset odvolat pracovní cestu do Brna. Nebyla jsem si stále ještě vůbec jistá, jestli to, co se ozývalo během noci, jsou jen poslíčci nebo už skutečně se rozbíhající porod. Porodní asistentce jsem zavolala, ale i jí jsem říkala, že zatím nevím, jestli má vyjíždět. Že jí dám vědět, jak se bude situace vyvíjet.
Teď zpětně si říkám, že i mě dost překvapilo, jaký děj dostal spád. V půl desáté jsem žádala svého muže, aby přestal pracovat a aby si vzal na starost mladší dceru. Napsala jsem zprávu porodní asistentce, že kontrakce začínají být silné a dost časté. V deset jsem dosáhla toho, aby manžel pracovat opravdu přestal. Převzal si dceru a vyptával se, co jako se děje a co potřebuju  uznávám, že to se mnou muselo být v danou chvíli těžké, protože jsem s ním nechtěla moc mluvit, chtěla jsem si sama pochodovat a prodýchávat kontrakce a čekala jsem na příjezd PA.

Kačce jsem napsala, že jdeme do finále, že jí zatím nepotřebuju, ale asi za nějaký čas budu. Volala skoro obratem, že vyjíždí. Asi kolem půl jedenácté, myslím, tu byla. Teď šlo o to vyšoupnout manžela a dceru ven. V tom všem zmatku jsem ještě dostala na telefonu svou porodní asistentku, která byla teprve na kraji Prahy (hodinu a čtvrt od nás)  to si pamatuju jako jediný moment paniky. Věděla jsem, že už to dlouho nevydržím a že by ona nestihla přijet, s tím jsem ve svých představách nepočítala. Stihla mi ale říct jednu důležitou větu: jestli chce mimnko ven, nebojte se ho pustit. Tak jo, teda. Vlezla jsem si do napuštěné vany, Kačka ještě povídala něco o tom, jak se miminko v břiše hýbe. Pak už jsem jen s omluvou zahlásila, že jdeme rodit.

Chvíle váhání, jakou polohu zvolit, pak jedno zatlačení, aby vylezla hlavička a s povzbuzením Kačky druhé zatlačení, aby se nám narodil náš syn celý. Asi v jedenáct hodin. Ona byla první, kdo ho držel v rukou. Ona volala manžela, ať se vrátí podívat se na miminko, ona byla ta, kdo informoval PA a domluvil se s ní, co dál. Samotná porodní asistentka dorazila až když byla porozená i placenta a dle jejích rad přestřižen dotepaný pupečník. I tak mě ještě dostatečně opečovala, stejně jako po následující tři dny, a vypsala všechny potřebné papíry. 

Pocitově mám z tohoto porodu dojem vše se stalo tak, jak mělo. Bez rozhodování, jestli někam jet (rozuměj  2hodiny do Vrchlabí), kam odeslat děti, jestli bojovat o ambulantní porod nebo se do nemocnice nakvartýrovat všichni, kdo že mě má odvézt apod. Nakonec i děti, mám ten pocit, byly ve správnou chvíli na správném místě  ta mladší dost dlouho se mnou, soucitně prožívajíc mé bolesti s tím, že to k porodu prostě patří, a pak taky relativně bezprostředně u narozeného miminka. Ta starší sice ve školce, ale hned poo s námi, a to ve chvíli, kdy téměř všechno doma bylo již uklizené (jak jinak než díky Kačce) moc nezvládá pohled na krev, takže pro ní vlastně dobře. Manžel zajistil několik následujících dní program pro holky tak, abych já mohla odpočívat, ve své posteli nebo na našem gauči, doma, bez starostí se stěhováním z porodnice atd. Také zajistil péči pediatra - to se původně zdálo jako velký oříšek, nicméně jakmile je dítě jednou na světě, pediatr se musí (kromě dvou výjimek plynoucích ze zákona) o dítě chtě nechtě postarat, ať je staré hodin, kolik chce. Na matrice manžel podal oznámení o narození dítěte a tím vlastně bylo učiněno povinnostem zadost. Celkově mi z celé události přichází na mysl prostě dojem přirozenosti, lepší slovo asi nenajdu. 

To, co nyní vnímám, je má nedostatečná schopnost poděkovat těm, kteří se angažovali, abych mohla toto všechno zažít. Tedy manželovi, porodní asistentce a Kačce. Stále mi nepřijde samozřejmé, že se právě posledně jmenované chtělo něco takového slíbit. Její role měla být spíše okrajová, měla být k dispozici PA, něco ve smyslu podat ručník, uvařit čaj, z povzdálí sledovat. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude hrát jednu z hlavních rolí, ne-li tu hlavní. Kdyby totiž nezachovala naprostý klid, chce se mi napsat, kdyby se nezachovala profesionálně, tak bych možná zpanikařila i já. Katka ale zůstala naprosto klidná, citlivá a zároveň rozhodná. A já si vůbec nejsem jistá, jestli bych dokázala něco podobného udělat já. Vnímám to jako velký dar. A je to i veliký dar pro našeho syna, protože kdokoliv se ho dosud dotýkal, dotýkal se ho s láskou. Kolik dětí toto mohlo zažít?

Takže díky, díky, díky.

P.S. Pro své dcery si přeji možnost volby  moc, moc. Porodním asistentkám přeji možnost vykonávat samostatně svou práci i po Novém roce  taky moc, moc. A Kačce přeji splnění jejího snu  jak jinak, než moc moc:)





Zpět nahoru