ADV TOP
ADV LEFT

Koncem minulého roku mě moje kamarádka Sophie požádala, zda bych s ní v únoru šla jako doprovod k druhému porodu. První dcerku rodila před pěti lety císařským řezem (kvůli poloze koncem pánevním) a teď nosila pod srdcem chlapečka a měla dvě velká přání (krom toho základního, tedy aby byl zdravý a v pořádku): porodit vaginálně a nebýt po porodu odloučená od miminka. Po prvním porodu totiž viděla miminko až druhý den a tuhle zkušenost si rozhodně nechtěla zopakovat.

Chvíli jsem váhala, jak se k její nabídce být u toho postavit, a zvažovala jsem, zda jí vůbec budu co platná a budu umět být u porodu tou správnou oporou. Ale nakonec jsem souhlasila a začaly jsme chystat všechno potřebné. Sestavily jsme porodní plán, zkonzultovaly ho s porodníkem ve neratovické porodnici, kterou si Sophie vybrala k porodu na základě dobrých referencí a pověsti zařízení, které je nakloněno přirozenému porodu.

V rámci předporodních příprav jsem se Sophinným souhlasem napsala krátký seriál pro jeden rodičovský server, jako takovou inspiraci, co a jak si připravit před porodem. Miminko se zavčas otočilo hlavou dolů a Sophiin gynekolog potvrdil, že nic nebrání vaginálnímu porodu. A tak jsem doufala, že závěrečný, porodní díl seriálku, bude o tom, jak se v české porodnici dá porodit vaginálně po předchozím císařském řezu.

Realita však proběhla podle jiného scénáře. Dobře rozjetý porod (bez medikace, s rodičkou krásně pohrouženou do porodního procesu, s doprovodem, co masíroval záda, a s partnerem, co byl k ruce) se během minuty změnil v rizikovou záležitost a skončil akutním císařským řezem. Vlastně to dopadlo jak z učebnice... nebo spíše ze studií o tom, co může způsobit elektronické monitorování plodu a strach u porodu.

Následující den jsem strávila tím, abych pomohla Sophii splnit aspoň to druhé přání - být s miminkem. Hned, jak se Sophie vrátila z operačního sálu, položila jsem jí nahé miminko na nahá prsa a pak už to šlo naštěstí také jako z učebnice (pokud mohu trochu neskromně knihu Bonding - porodní radost považovat za edukační text.)  

Všechno vlastně dopadlo dobře. Matka a dítě přežili a jsou zdraví (pravda, u Sophie to s tím zdravím není až tak stoprocentní, přece jen velká břišní operace, poškození močového měchýře a jizva jak po útoku lidožravého žraloka zdraví příliš nepřidá, i když uznávám, že přežít se to dá).

Přestože seriál byl oficiálně ukončen porodním dílem (tedy tím pseudošťastným koncem s přeživší matkou a zdravým novorozencem  zachráněnými moderní vědou a technikou), pro sebe tento příběh potřebuji uzavřít ještě jedním ohlédnutím:

Od Sophiina porodu uběhl už měsíc. Oliverek roste a prospívá a Sophie se zotavuje po císařském řezu a prožívá tak trochu jiný jiný stav zvaný šestinedělí.

Mám radost, že je Sophie v pořádku a jsem ráda, že jsem s ní mohla být u porodu. Přesto mě trápily a stále trápí pochybnosti, zda jsem skutečně udělala vše, co bylo v mých silách, abych Sophii pomohla. Když jsme spolu sestavovaly porodní plán a probíraly různé možnosti, mluvila jsem sice o možných rizicích, o tom, nač je třeba dát si pozor, ale především jsem se snažila být podporující a dodávat Sophii odvahu a pomáhat jí myslet pozitivně. Zpětně si říkám, zda mohlo být něco jinak, kdybych se během předporodních rozhovorů víc zaměřila na to, co se povést nemusí. Obě jsme se hodně soustředily na to, že bude rodit přirozeně. Možná jsem měla mírnit Sophiin optimismus a víc ji konfrontovat s realitou toho, že zajistit si v české porodnici vaginální porod po předchozím porodu císařským řezem, je sice možné, ale že v tomto případě víc než kdy jindy platí, že štěstí přeje připraveným.

Jenže zpětně si uvědomuji, že ani já jsem nebyla připravená. Ano, teoreticky jsem věděla mnohé. Připouštěla jsem si, že nebude snadné uhájit si v porodnici všechny představy o normálním porodu. Ale vědět a prožít jsou dvě různé věci. To, že jsem věděla, tušila či předpokládala, mě nepřipravilo na sílu prožitku.

Kdybych měla popsat svoje převládající pocity z pobytu v neratovické porodnici na místě doprovodu k porodu, nejlépe by je asi vystihlo jediné slovo: bezmoc. Nikdy předtím, dokonce ani když se to týkalo mého vlastního porodu či mých vlastních dětí, jsem se tváří v tvář nemocniční rutině necítila menší, bezbrannější a bezvýznamnější. Nikdy předtím jsem si tolik neuvědomovala, jak mocnou zbraní je strach. Zvláštní je, že strach nepřišel ve chvíli, kdy na monitoru poklesly ozvy miminka. Strach přišel ve chvíli, kdy ho zdravotníci vypustili ven. V okamžiku, kdy mu dovolili, aby ovládnul situaci. Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Pamatuji, že jsem tam jen stála, úplně nehybná, ztuhlá šokem a strach do mě hryzal, až to bolelo. Všichni kolem se báli. Strach nedával prostor jinému řešení, nedával prostor ani pro vysvětlení. Strach jen produkoval další strach. Jediným východiskem se v tu chvíli zdálo operativní řešení. Přetnout strach skalpelem. Zahnat strach pomocí lékařských přístrojů a moderní techniky...

Zatímco se moje kolena měnila v želé a před očima se mi černalo, v mozku mi pořád blikalo červené světýlko pochybností. Něco nebylo správně. Ozvy miminka se po chvíli zlepšily, ale nikdo už se o záznam z monitoru nestaral. Jako by všechny ty údaje, které do té doby byly tak nesmírně důležité, najednou nehrály roli. Nikdo se už nezajímal o čísla na displeji nebo o záznamy na pruhu papíru. Zatímco Sophii strach paralyzoval k téměř úplné nehybnosti, zdravotníky naopak vybudil k horečné aktivitě. Sophie zmizela na operačním sále dřív, než jsem si stačila uvědomit, že sama strachy zapomínám vykonávat tak jednoduché úkony, jako jsou nádech a výdech.

Čekali jsme se Sophiiným partnerem na chodbě asi deset minut (a oba jsme měli co dělat, aby se nám nepodlomily nohy), když se otevřely dveře a najednou chodbou svižně pošel průvod zdravotnického personálu, v čele s neonatologem, který držel v rukou krásné růžové miminko. Růžové? Kontrolka v mém mozku spustila další alarm. Pokud by se miminku skutečně nedařilo, bylo by růžové? Jen několik hodin předtím před námi na porodním sále ošetřovali jiné miminko narozené císařem, které bylo modré jak švestka. Sophiin Oliverek oproti tomu vypadal velmi vitálně, a jak nám vzápětí oznámil lékař, byl zcela v pořádku. Také jeho adaptace probíhala na výbornou, vystrkoval jazýček, hledal si pěstičky a zkoušel otevírat oči. Když jsme ho zabalili do máminy košile, krčil nos a čichal její vůni.

Jeho tatínek se radoval, že se mu vede tak dobře, protože ho včas zachránili. Neměla jsem sílu vyslovit nahlas svoje pochybnosti. Byla jsem sama sobě odporná, že se dostatečně neraduji.

Ale nemohla jsem to ovládnout. Mrzelo mě, že Sophie nedostala šanci normálně porodit. Nikdo z přítomných zdravotníků se například nezmínil o možnosti, že krátkodobý pokles ozev mohl být způsobený takzvaným vstupním fenoménem, což je fyziologický jev, který se objevuje v okamžiku, když nejširší část hlavičky vstupuje do nejužšího místa pánve. Nikdo se nezajímal, nakolik porod pokročil (a vzhledem k tomu, že už Sophie cítila tlak na konečník, tak zřejmě pokročil), nikdo nezkusil zhodnotit znovu křivku ozvů. Od prvního náznaku možných potíží už nikdo nezvažoval jiné řešení než císařský řez. A při tom všem nikdo ze všech těch lidí, kteří byli okolo, nevěnoval Sophii ani tři minuty, aby jí v klidu vysvětlil, co se děje a co se dít bude. Místo vysvětlení jí podstrčili k podepsání souhlas s operací.

A já jsem neudělala nic, protože mě také ovládnul strach. Neudělala jsem nic, protože už nic dělat nešlo. Chtělo se mi křičet a vztekat se a brečet. Taky jsem trochu brečela. Přišlo mi, že jsem dovolila zdravotníkům, aby Sophii ublížili. A bylo mi z toho zle.

Je mi z toho zle ještě teď. Vím, že jsem jako doprovod u porodu pomohla aspoň v tom, že jsem ze všech svých sil podpořila Sophii, aby mohla být s Oliverkem. Před porodem jsem jí slíbila, že ho nedáme, a to se mi podařilo splnit.

Ale i během svého poporodního doprovázení Sophie a Oliverka jsem často zažívala frustraci a pocit, že si nás zdravotnický personál plete s malými dětmi, kterým je nutno vlídně sdělovat, co mají a nemají dělat. Občas jsem sama sobě musela připomínat, že jsem dospělá matka dvou dětí.

Ne, že by nebyli milí. Byli. Většina z nich. Jenom si asi neuvědomovali, že žena potřebuje ve svých mateřských kompetencích podpořit, obzvlášť v citlivé době po porodu. I oni měli strach. Strach z toho, že se JIM někdo špatně postará o novorozence. Jen asi zapomněli, že ten novorozenec není jejich, stejně jako zodpovědnost za něj.

Další výrazný pocit, který ve mně vzpomínky na Sophiin porod vyvolávají, je smutek. Smutek z toho, že ani porodnice, která má tak dobré reference coby rodinná a podporující, není místem, kde žena skutečně může cítit podporu a bezpečí.

Moje zklamání a smutek není způsobené samotným faktem, že porod skončil císařským řezem. Dokážu si představit situace, kdy i po císařském řezu následuje pocit dobře zvládnutého porodu. Ve skutečnosti jde především o to, že jsem ztratila poslední iluzi o tom, že česká porodnice může být místem, kde se dá bezpečně porodit. Ne proto, že by zdravotníci byli zlí a krutí. Ale proto, že jsem viděla, jak moc jsou motivováni vlastním strachem. A strach je něco, co k porodu nepatří. Strach blokuje ženě porod a těm, kteří se strachem při pomoci u porodu nechávají ovládat, svazuje ruce a nutí je k uspěchaným činům. Dokud nebude strach u porodu vystřídán respektem k porodu a k rodící ženě, nebude česká porodnice prostředím podporujícím normální porod.

Jsem ráda, že jsem mohla být u Sophiina porodu. Jsem ráda, že jsem jí mohla pomoci, když to potřebovala. Ale nedokážu na její porod vzpomínat s radostí. A to mě mrzí ze všeho nejvíc.

Na druhou stranu mě to, že jsem přestala očekávat podporu českého porodnictví, osvobodilo z mého vlastního strachu. Dospěla jsem k rozhodnutí, že pokud v případě třetího porodu budu potřebovat a chtít porodit v porodnici, pojedu přivést děťátko na svět za hranice strachu, tedy do jedné ze zemí Západní Evropy, kde je respekt k porodu a podpora běžnou normou. Doufám, že české porodnictví dokáže zpracovat svůj strach, a přeji nejen sobě, ale všem ženám, abychom mohly rodit v bezpečí a beze strachu.




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy