ADV TOP
ADV LEFT

Dá se říci, že moje těhotenství vzhledem k tomu, že mi bylo 39 a že vzniklo z KETu by naprosto skvělé. Sice na začátku asi do 10. tt jsem trpěla nevolností, že jsem jedla dětská jídla, pyré a ovoce a večer nemohla jíst vůbec. V 8. tt jsem týden špinila a jakmile jsem se ocitla v letadle domů do Čech, veškeré špinění ustalo :-)

Pár vyšetřením jsem se úspěšně vyhnula - tripple testům (byla jsem na prvotrimestrálním screeningu a dopadl super), cukrovce a amniocentéze. Musím říci, že za dobrý průběh mohu poděkovat svému gyndr. Hulvertovi :-)


Sice v posledním měsíci díky nějakým rodinným poznámkám jsem byla ve velkém stresu a hrozil mi předčasný porod, ale nakonec jsem rodit začala přímo na termín. (Dítě bude perfekcionista :P ) Také jsem poslední měsíc skoro nemohla chodit a stále mě bolelo v kříži.

Respektive vše začalo den před termínem. Byla to pohoda, byli jsme na procházce, večer vypuzování malého ;-) Uprostřed noci mě pobolíval podbřišek, tak jsem si v polospánku říkala, že bych měla jít do vany zjistit, jestli jsou to poslíčci nebo opravdu začíná porod. Ale mně se nechtělo do té vany jít a chtěla jsem spát a spát. Tak jsem spala, ráno se vzbudila asi v 9, manžel už venku na zahradě (bylo nádherně svítilo sluníčko i když už byla neděle 6.11.). Já se podívala na postel, všude samá krev, moje košile noční taky. Volala jsem do Vrchlabí, abych se domluvila co a jak, říkali že to může trvat i týden, že mám počkat... tak jsem si říkala - času dost. Mluvila jsem dopoledne s blízkou kamarádkou, jakmile slyšela o bolestech v podbřišku a kříži, tak říkala, vytři podlahu a odpočívej, spi co můžeš. Zpětně mi připomínala léky proti bolesti jako ibuprofen, já to vytěsnila, totiž to nejím ani o menses.

Odpoledně jsme vylezli na kopec Hradiště v Českém Středohoří. Nahoru cestou necestou, dolů hezky po cestě. To asi mělo předznamenat nadcházející porod. Zpátky jsme zajeli na nákup a už cestou tam jsem pořádně zaskučela, v obchodě jsem popoháněla už pojďme. Na Skypu kamarádka psala, ať už jedeme, že když doma lezu na čtyři, že porodím za chvíli. Z Litoměřic do Vrchlabí to je 2 ¼ hodiny. My nakonec se všemi ranci vyrazili v 10 večer a byli tma o ½ 1. v noci. Prý ještě nerodím, otevřen na centimetr, ale příjem (měli jsme malý nadstandard), dali mi termofory, ať se vyspím. Jenže z toho nic nebylo, vedle byl relaxační pokoj, kde zrovna se rodilo, řev parádní (manžel u toho klidně spal, chlap nebo co :D )

Ráno jsem se probrala, dostala snídani, ráno při vizitě mě vyšetřil primář, že jsme na 2-3 cm, počkáme a uvidíme, přišly sestry a že později dopoledne zkusíme vanu, to jsem byla otevřená na 3-4 cm. Vrchní sestra Irenka i sestra Lenka vzdychaly. Nic moc povzbudivého. Někdo z personálu mi řekl, ať si po obědě jdeme s manželem odpočinout. Já toho také měla psychicky plné kecky. Mezitím jsem šla sama po chodbě a zavolal si mě primář a mj. říkal, že jak to bude, že je nejvyšší čas, že to jde pomalu, je mi 39, jestli mi dají infuzi oxytocinu či chci císaře. Já se šíleně bála zásahů, postoj pana primáře mi přišel drsný, manžel tam nebyl. Chtěla jsem se vyspat. V podvečer jsme se dohodly se sestrou Lenkou, že zkusíme ten oxytocin, že není na co čekat, a že infuzi mi dají nadcházející noční sestry. Míša s Aničkou říkaly, že by to zkusily přirozeně, že by to mohlo jít. Mě bylo pořád mizerně, stále někdo rodil, sestry byly tam, já chtěla po manželovi, aby někdo přišel bolelo to dost. Byla jsem otevřená asi na 5 a kolem ½ 2. v noci na úterý mi primář říkal, že kdybych chtěla, že to tam dole popostrčí. Zase jsem nechtěla nic nepřirozeného. Nad ránem jsem byla opět v relaxační vaně, dokonce jsem cítila, jak malý nejen se opět (jako na poprvé ve vaně) leze níž a níž, ale jednou udělal i prsové ruce, aby se dostal níž a pomohl mi :-) Moc mě tím dojal.

Přišlo ráno a vrchní sestra Irenka a sestra Lenka zjistily, že jsem stále neporodila. Že se už nedá na nic čekat. Nejprve mne chtěly nechat nasnídat, ale pak řekly, že za 20 minut mě čekají i s manželem na porodním sále. Že dostanu infuzi oxytocinu, sestra Irenka mi slíbila, že bude celou dobu se mnou (moc mi připomínala mou ex-švagrovou, jež mám moc ráda), že budeme sedět na míči... Byly tam se mnou obě dvě sestry Lenka i Irenka, manžel - ten mi dával stále pít. Nakonec jsem celou dobu strávila na porodním lůžku se zvednutými zády. Sice mi sestry navrhovaly, že bych mohla jít na všechny čtyři nebo na porodní stoličku, ale já se už necítila. Přišla jsem si nesmírně vyčerpaná a chtěla mít od všeho pokoj.

V duchu jsem si nadávala, že jsem si něco začala s tím chlapem... :-) Chvíli tam byl primář, odešel, vzal s sebou sestru Lenku, pak odešla kvůli něčemu sestra Irenka, a pak přišla sestra Lenka k manželovi, že s ním chce mluvit pan primář. Sestra Lenka kamsi odběhla, už jsem nechtěla být sama, naříkala jsem fakt fest. Přišel manžel, já skuhrala, že to už nevydržím, lehla si na levý bok, chtěla jsem říct, že bych jako spíš císaře... nesměle. Přišla sestra Irenka, jsem jí to odkývala.., že to bude AŽ za hodinu a začala vše chystat, zrovna se mě chystala oholit dole a dát permanentní cévku, když se podívala znovu dovnitř a já byla otevřená na 9.

Řekla mi zatlačte. Jednou, dvakrát. A že to tedy zkusíme přirozeně.

Tak jsem začala tlačit, šlo to. Myslela jsem si, že to jde obvykle rychleji. Hlavička byla ve vagině. Přišel primář, okukoval. A najednou přestal fungovat oxytocin. Primář přikázal, ať obě sestry na můj povel, kdy já budu na nádech ze všech sil tlačit, aby tlačila mi na břicho za zadečkem dítěte (protože stahy dělohy už nefungovaly). To byl opravdu humus. Největší bolest, co tam byla. Jsem se tomu bránila, že to nechci, že mě to strašně moc bolí. Sestra Irenka mi řekla, že teď musím, že jde teď o to dítě. Mě bylo tak děsně, že mi bylo vše jedno..

Pak tam primář prdnul vodu, byly tam 2 obaly, cítila jsem, jak teče ven krásně teplá.

Jakmile jsem řekla, že můžu tlačit, tak obě sestry mi tlačily na břicho, manžel mě držel za obě ruce (já jako bych vzpírala) a lehal si mi nad hrudník a obličej. V jeden moment se omylem podařilo jedné ze sester mi omylem zatlačit na žebra, jež jsem pak měla naražená a po porodu lezla z postele po čtyřech. (Dokonce ještě doma) Když zbývaly asi 4 cm vaginy tak primář řekl, že chce kleště. Používají je asi velmi často, neb musel říci sestře Lence, kde jsou. Mezitím mi píchnul dvacítku mezokainu, že bude muset udělat nástřih hráze. To bylo kvůli těm kleštím, s manželem jsme předtím dělali pilně masáž hráze, že se tam vešlo 6 manželových prstů. Necítila jsem nic, nevnímala ani ty kleště, sestra Lenka mi říkala, ať se nedívám... lehce jsem neposlouchala, chvíli zase jo. A nejednou jsem celá vyjevená koukala, že na břiše mám plenu a v ní křičící cosi, aha, docházelo mému mozku, to je naše dítě :-)

Už jsem byl únavou zblblá.

O chvíli později šel manžel s malým na ošetření, aby nebyl sám. Já držela, jak mě primář šil, docela to bolelo. Primář se divil, neb mi dal tu 20 mezokainu, ale já jsem holt přecitlivělá.

Dokonce jsem byla tak vyčerpaná, že jsem nebyla schopná dojít sama do našeho pokoje, museli mne tam dovézt na vozíku.

Ještě tam bylo povícero zajímavých momentů, jako když se kojení rozběhlo díky radě sestry Lenky, novorozenecké se tomu vůbec nevěnovalo. Naopak strašení a následné vyhrožování a buzerace. Příště, nastane-li to, rodím ambulantně :O)

Z porodnice jsme šli v neděli, týden po příjezdu :-)

Nyní jsem na malého velmi hrdá, ale po porodu to bylo všechno pro mě velmi náročné. ;-)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy