ADV TOP
ADV LEFT

O tom, že mám sekundární epilepsii, jsem až do svého prvního porodu, o kterém jsem psala ještě pod svým starým nickem, nevěděla.

Přišlo mi nezodpovědné si s epilepsií pořizovat ještě druhé dítě, ale po dvou letech naprosto bez záchvatů mi neuroložka i gynekolog další těhotenství posvětili. Dávku antiepileptik mi snížili na polovinu, k tomu jsem brala kyselinu listovou.

Všechno bylo relativně v pohodě, neberu-li v potaz neurčitý "blbý pocit" a přesvědčení, že je mimino minimálně o týden starší (pozitivní test jsem měla ještě týden před termínem MS, ale druhá čárka patřila mezi ty, které jsou dobře viditelné jen okem řádně zmagořilé snažilky, nikdo jiný z toho nic nevykoukal). Když jsem v termínu MS začala trošku krvácet, na pohotovosti to doktorka okamžitě odsoudila jako mimoděložní. Netuším, kde vzala tu jistotu, a dodnes si říkám, jestli to nebyl jenom hodně špatný sen... všechno tenkrát zachránil příchod primáře, který nařídil odběry a kontrolní UTZ za týden.

Začala jsem dojíždět na kontroly k MUDr. Petříkovi do Pelhřimova (tímto děkuji Amazonce za kontakt, byla jsem nadmíru spokojená a za to cestování i dlouhé čekání to rozhodně stálo). Všechno se vyvíjelo v pořádku, genetika dopadla dobře, na UTZ se prcek ustavičně tvářil, jako že je starší, ale doktoři to nijak extra nebrali v potaz.

Nakonec se včas otočil hlavou dolů, veškerá vyšetření byla i nadále v pořádku, neurologické problémy jsem neměla. Přesto pořád přetrvával ten "blbej pocit"... postupem času to nabývalo konkrétnějších rozměrů - jednoduše jsem měla strach z toho, že mimčo je opravdu starší a pokud mě nechají donosit jej do odhadovaného termínu porodu (dle poslední MS 25.5.), nevím, kudy jej protlačím. Mám úzkou pánev a váhový odhad byl ve 34.tt 3kg. 

Doktor byl neuvěřitelně vstřícný. Říkal, že není problém udělat plánovaného císaře, ale že samozřejmě z jeho pohledu nic nebrání snaze o přirozený porod, který jsem chtěla. Rozhodla jsem se s ním podělit o svůj strach z velikosti mimina a ze skutečného stáří těhotenství, ale odhodlala jsem se pozdě - v době, kdy jsem to s ním chtěla probrat, zrovna neměl službu, kvůli státním svátkům měl zástup.

Z poslední kontroly jsem jela s pláčem jak hysterka, zároveň jsem se musela smát sama sobě: všechno jsem si podělala tím, že jsem se se svým doktorem bála mluvit o svých obavách.

V noci občas přišly kontrakce po pěti minutách, s křížovými bolestmi - stejné, jaké jsem měla tři dny před porodem dcery. Vždycky se mi je podařilo zaspat. Měla jsem neodbytný pocit, že když počkám s porodem do termínu, bude to průser, ale přičítala jsem to těhotenské hysterii, nebyla to taková ta klasická nedočkavost a otrávenost z toho, že se musím v tomhle počasí tahat s enromním pupkem (a že byl fakt enormní - většina lidí si myslela, že čekám dvojčata).

Desátého května odjel manžel na služebku do zahraničí, já jsem zůstala doma sama s dcerou. Nebyl důvod podnikat jakákoliv opatření - na kontrole dva dny předtím jsem byla totálně zavřená, nález nulový, mimino se mi div necpalo na žaludek. 

Ráno mi však vlastní mozek udělal čáru přes rozpočet. Přestože celé těhotenství bylo všechno v pohodě, najednou jsem ucítila silnou auru ("hlasy"). Ještě si matně vzpomínám, jak jsem dovrávorala k posteli, vrazila si mezi zuby balíček papírových kapesníků... a pak mám okno. Totéž se opakovalo ještě jednou.

Na lince 155 mě dispečerka ujistila, že není problém dojet do nemocnice i se čtyřletou dcerou, pro kterou jsem neměla hlídání. Byla naprosto úžasná, nechala se připoutat na lehátko (já jsem v sanitce seděla), zavedli mi kapačku a jelo se... nikoliv do Pelhřimova, ale do Tábora. 

Vůbec jsem nemyslela na to, že budu rodit - myslela jsem, že mi natočí EEG, to bude čisté (vždycky ho mám bez nálezu, protože nemám epileptické ložisko), a pošlou mě domů... ale po příjezdu se rozhodlo, že nepůjdu na neurologii, ale do porodnice. Natočili mi monitor, udělali ultrazvuk a uložili na pokoj. Malá byla celou dobu se mnou, čekalo se, až si ji přijede vyzvednout tchán. Ležela jsem na pokoji a pravidelně mi natáčeli monitor.

Poté, co si tchán odvezl malou, přišla mi doktorka oznámit, že se těhotenství ukončí akutním císařem ve spinální analgezii (celkovou nechtěli kvůli předchozím záchvatům riskovat). Všechno se pak odehrálo hrozně rychle: přišel anesteziolog, vysvětlil mi veškeré podrobnosti a jelo se na sál...

Ačkoliv veškeré lékařské procedury snáším dobře, najednou jsem dostala strach. Píchnutí analgezie nakonec dopadlo úspěšně (bála jsem se, že podvědomě ucuknu). Položili mě, zavedli kapačky, dali masku s kyslíkem, rozsvítili světla a čekalo se, až umrtvení zabere...

Dolehlo na mě vyčerpání ze záchvatů, takže jsem pomalu přestávala vnímat. Něco mi přidávali do infuzí a pamatuju si, že mi dopodrobna vysvětlovali, co se děje, ale žel si to nepamatuju. Protože dcera šla také císařem, měla jsem zhruba představu, co můžu očekávat. 

Něco však bylo jinak... oproti minulému porodu trvalo všechno mnohem déle, měla jsem pocit, že se ve mně nesmírně dlouho "hrabali", neustále jsem cítila extrémně nepříjemné tahání a tlak. Jedna věc mě "trápí" doteď: přes hrazdu s plentou jsem samozřejmě nic neviděla, ale myslím si, že v jednu chvili mi někdo z personálu opakovaně silně mačkal břicho vysoko nad pupkem. Kdyby se tu našel někdo, kdo by mi dokázal potvrdit či vyvrátit, jestli je možné provedení Kristellerovy exprese i u císaře, byla bych mu vděčná...

Abych to zkrátila a neděsila ostatní těhotné (ono to zas takové peklo nebylo, vážně): po menších komplikacích nakonec malého vymotali (v propouštěčce není uvedeno nic o omotané pupeční šňůře nebo komplikacích). Neslyšela jsem ho křičet, jen jsem viděla, jak ho bleskurychle hned odnesli pryč (malou mi po císaři okamžitě přiložili na prsa, a až po chvilce ji odnesli umýt). Přišlo mi, že je pryč hrozně dlouho, ale v propouštěcí zprávě má uvedeno Apgar skore 9-10-10, takže nejspíš žádné komplikace neměl.

Když mi řekli, ať se s chlapečkem uvítám, pro jistotu jsem radši omdlela (jsem prostě geroj, co si budem povídat :-P). Ze sálu mě vezli zpátky na pooperační pokoj, žádná JIP. Měla jsem ukrutné bolesti, hlavně v horní části břicha (pod žebry) - jako by mi ho někdo nakopal. Místo toho, abych bolesti rozdýchávala nebo se soustředila na něco jiného, přemýšlela jsem pořád dokola, jestli mi mohla, nebo nemohla být provedena exprese, jestli na to měli právo a jestli ty bolesti jsou jejím možným následkem. Dneska už věřím, že kdybych se na to vykašlala (zpět to vzít nelze), zotavila bych se mnohem rychleji.

Malého jsem začala kojit druhý den, kojení obecně v Táboře hodně podporovali, ačkoliv jsem v referencích na netu četla spíš opak. Na pokoji jsem ho měla celý den, na noc si ho sestry braly k sobě, protože riziko záchvatu se u mě stupňuje v případě spánkové deprivace.

Po dvou dnech jsem šla na normální pokoj, čtvrtý den po porodu mě pustili. U císaře to není standard, údajně měli velký tlak na lůžka. 

Celou dobu mě sestřičky kontrolovaly, byla jsem sledována i neurologicky. Personál se v rámci možností choval opravdu vstřícně a přátelsky. Měla jsem strach, že budu v jejich očích tou "sobeckou epileptičkou", která ohrozila svou touhou po mimískovi svůj život, život dítěte, a ještě přidělala starosti a práci zdravotnickému personálu, ale všichni se chovali skvěle.

Třetě mi nikdo nezakázal, jen si musím počkat tak tři roky a opět budu přísně sledována. Zatím nevím, jestli do toho půjdu - moje rozbouřené šestinedělní hormony samozřejmě ze všech sil křičí "ANO".

Co udělám příště (bude-li nějaké příště) jinak? Především nebudu panikařit, a když budu znát datum početí, nahlásím holt u doktora i jiný termín MS, aby tomu odpovídal termín porodu. Určitě se budu víc šetřit, a případný záchvat nebudu brát jako svoji vinu. Gynekologa ani porodnici bych zpětně neměnila, dokonce si troufám tvrdit, že jsem s Táborem byla spokojenější než s Podolím před čtyřmi lety.

Kromě personálu táborské i pelhřimovské nemocnice bych ráda poděkovala Amazonce za to, že se mi věnovala na fóru, na kterém jsem coby těhule správně neměla co pohledávat, Naje za homeo konzultace, několika inko a několika zcela konkrétním uživatelkám B-C za ne vždy přínosné, ale intergalakticky vtipné diskuse, Fazoli a Cifce za blogy a vlastně celému Baby-Café za to, že je...

Václav se narodil 10.5.2012 ve čtyři hodiny odpoledne, měřil 49cm a vážil 3,71kg.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy