ADV TOP
ADV LEFT

Naše třetí miminko, nebylo uplně plánované, respektive, věděli jsme, že někdy, později... ještě jedno dítko chtít budeme... ale rozhodlo se teda přijít o dost dřív. 

Nevadí... po prvotním šoku, který trval pár dní, jsme se srovnali, a začli jsme se pomalu těšit, zaplula jsem do diskuze ČERVEN 2012, mezi ty nej nej baby, a začli jsme jak se patří probírat všecko kolem toho požehnaného stavu... je zvláštní jak to potřetí žena vnímá uplně jinak.

Ano... přála jsem si holčičku a přála jsem si jí moc, neb doma jsme dva kluky už měli, 5ti letého P. a v době otěhotnění ROČNÍHO J. Manžel neustále tvrdil, že to bude určitě kluk, že přece ví, co dělá :-))) smála jsem se mu...

Stihli jsme toho hodně, v říjnu jsem zjistila, že jsem těhotná, plánovali jsme se vzít v srpnu, ale jelikož do toho přišlo miminko, svatbu jsme posunuli a 11.2.2012 jsme si řekli ANO... stihli jsme opět nějakou tu rekonstrukci a tak... zvláštní, jak každé těhotenství dokáže dotáhnout nedodělky a nutné věci do zdárného konce, jak to najednou jde, protože to jít prostě musí :o)))

Pár potíží se vyskytlo, včetně pozitivního TT na DS... moc jsem to neřešila, podstoupila podrobný UTZ v Gennetu, na odběry PV jsem jít odmítla, riziko toho, že miminko potratím bylo vyšší, než možnost, že by mohlo být postižené, UTZ nevykazoval nic neobvyklého, všechno bylo v pořádku. Ani jsem tolik nepřibírala, bylo to dobrý... stydká kost, kvůli jejímu rozestupu jsem musela podstoupit CS předchozím synem, nebolela, tlak nebyl vysoký, všechno se dalo nějak zvládat, a já jsem se spolu s manželem, hrozně MOC těšila na porod, z celého těhotenství jsem se na ten finiš těšila nejvíc... U druhého syna manžel nebyl, jednak to byl CS a jednak byl manžel služebně hodně daleko, nestihl to... hodně jsem si to vyčítala a s CS se nemohla srovnat, a tak jsem se strašně těšila na normální porod, a na první chvilky společně s manželem a naším posledním miminkem... těšila sem se tak strašně moc.

Manžel měl koncem května poslední služební cestu, pak už jezdil jen do práce, protože se předchozí syn narodil o 3 týdny dřív, i teď jsem to čekala dřív a tak nějak sem cítila, že do konce to stejně nedotáhnu, v tomhle svoje tělo znám... a taky, že ne... Hodně mě trápily poslové, silní, i pravidelní... zřejmě jsem jedna z mála, která má pravidelné posly, které ale NIC nedělají... no i my jsme vyjeli do porodky, hodila jsem si tam bezesnou noc, poslouchajíc řvoucí rodičky z vedlejšího sálu a jela jsem druhej den domů s tím, že znova nikam nejedu dokud opravdu nepolezu po zdi jak se řiká...

38+1tt ale přišly kontrakce jako bejk, krásné, pravidelné, jiné.... než ty poslové, cítila jsem, že je to ono... 

Manžel byl tam kde měl, tudíž se mnou... hlídání bylo zařízené, všechno běželo jak má ... chvíli jsme vyčkávali, a večer kolem páté jsme vyrazili směr porodnice, s pravidelnými kontrakcemi po 5min. Už v autě jsem musela prodýchávat, ale tak ráda!!!! Šla jsem tomu naproti a hrozně jsem se těšila, že to fakt půjde...

No, po příjezdu do porodky samozřejmě následoval monitor, a vyšetření... na monitoru kontra hezké, ovšem dole ani moc ne - nic se nedělo. Otevřená tak pro prst, a ještě zbytek hrdla tam byl... takže mě uložili, že si mě tam nechají a uvidí se co přinese noc, manžel odjel domů.

Noc nepřinesla NIC. Nález byl pořád stejný... kontrakce neustávaly, začínala jsem tak nějak cítit, že to asi uplně podle mých představ nepůjde. V 9:20 mi píchli vodu... že by to mělo pomoci tomu, aby se to rozjelo pořádně a děloha dělala co má... no nepomohlo to... děloha nedělala co má... neotvíralo se hrdlo -  vůbec.

Ještě jsme ale čekali... do 12:30hod na vyšetření... manžela jsem poslala se najíst. Když přišel, rozhodl primář, že mi napíchnou Oxytocin, moc dobře jsem věděla, co je to za humus... z prvního porodu, ale tenkrát mi "pomohl" a otevřela jsem se... nějak...

První kapačku jsem dostala v 12:50... ta neudělala vůbec nic, kontrakce byly pořád stejně "silné" a pravidelnost moc neměly... druhá kapačka přišla na řadu ve 13:55hod... kapala rychleji a cítila jsem, že to začíná bejt teda o dost silnější, i manžela už přešel humor... mezitím chodil dr kontrolovat stav... nezměněn, nález stále stejný. Když dokapala kapačka následovalo další vyšetření... moc hodný pan primář konstatoval "huráááá jsou tam 3 cm a branka"... paráda jsem si řekla, ono to půjde... no to už jsem trpěla jako kůň, ale tak hrozně jsem se těšila, že to půjde, byla jsem ochotna vydržet cokoliv... malej na tom byl dobře.

"Dáme Vám ještě poslední, silnější ", řekla jsem OK... to už půjde dobře... ta poslední kapačka byla neskutečná... Měla jsem pocit, že mi někdo trhá dělohu z těla ven, bylo to brutální, chemicky vyhnaný kontrakce, jsou tak hnusný !!!!! a já už jsem věděla, že to není dobrý... najednou jsem neměla pocit, že to půjde - naopak -  začala jsem se bát, že přijde doktor a řekne mi, že musím na sekci - já jsem tak nechtěla!!!!

Manžel už nevtipkoval, jen mě hladil, držel, mačkal a už ani nešeptal, křičel na mě, že to zvládnem..., že jsem přece silná holka...  

Kapačka už byla skoro prázdná, a já jsem uviděla ve dveřích doktora a věděla jsem, že to vyšetření které bude teď, bude poslední... a bude poslední protože po něm, mi řekne buď "rodíme" nebo pojedeme na sál...

No.... nerodili jsme, od těch 3cm se to vůbec nehlo až do 18:50 večer. Začla jsem hrozně brečet, cítila jsem, že jsem to nezvládla, cítila jsem se hrozně, tak strašně mi to bylo líto, vždyt jsem se sakra snažila!!! proč to nejde, proč neumím porodit normálně? Primář mě uklidnoval, že to nemám brát jako osobní prohru, že jsem udělala co jsem mohla, a někomu roit prostě "nejde"... Manžel plakal taky, ale asi k vůli mně, protože jsem byla už fakt hotová... navíc miminko začínalo vypadat hůř, od rána byl bez vody, a ty kontrakce takovou dobu, mu už nedělaly dobře. 

Svolila jsem, co jiného jsem mohla dělat.... odpojili mi kapačku, po tom jsem ještě pár kontrakcí měla. 

Položili mě na lehátko, manžel me s PA odvezl na sál... držel mě za ruku dokud jsem neusnula... odvezl mě i ze sálu na pokoj a čekal než se probudím... po probuzení jsem měla hroznou zimnici to vím... taky vím, že mě hladil, a šeptal mi "Už je to dobrý, maminko, máme dalšího fešáka, zvládli jsme to " .... jenže já vím, že nezvládli... u prvního CS jsem se ale obviňovala mnohem víc, protože ten byl především indikovaný, kvůli problémům které jsem měla a i když se tenkrat kontrakce rozjely sami, nedělali nic navíc, taky neotvírali, ale nečekali dlouho a jelo se na sál... Teď jsem měla takovou dobu na to porodit a nešlo to ...

Než se narodil náš Kája, vedle na sále porodilo 8 rodiček a vystřídali se u nás všechny směny, počítáno od chvíle co jsme přijeli do porodnice.

Káju vytáhli 14/6/2012 v 19:18, měl 3260g a 50cm... 

Je to náš posledňáček a já ho hrozně moc miluju, ne víc ani míň než předešlé děti -  ale tak nějak jinak. Neumím to vysvětlit... 

Porodit umím, to vím, první syn se narodil vaginálně... jo, trvalo to skoro dva dny, ale šlo to... škoda jen, že mi to nebylo dáno prožít znova... je mi to tak strašně  moc líto :(((





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy