ADV TOP
ADV LEFT

Tak abych jen nežehrala na zamrznutí Jasmínek, přidám svoji trošku do mlýna, protože by mě moc zajímalo, jak se všechny máte, co bříška, děti, domovy, práce? A taky trochu, aby měly těhulky kde rodit, že? Není to žádná esej, nějak není čas to pilovat. Tak snad to nějak lousknete.

Asi některé víte, že jsem toužila porodit doma. Na začátku těhotenství jsem si tím byla jistá, cítila jsem, že to dám, byla jsem plná odhodlání, ale zchladily mě manželovy pochybnosti a potom situace v domácím porodnictví v Praze - ani mnou vybraná PA si nebyla jistá, co bude v březnu. Takže jsem to chvíli pustila z hlavy a zažehnala tak oheň na domácí střeše... Pak mi PA doporučila Příbram, tak jsme to tam jeli omrknout, ale když jsem jim vyložila svůj plán zůstat při porodu na zemi, zase mi bylo naznačeno, že se uvidí a že lůžko jde dobře polohovat... Vracela jsem se naštvaná a pomalu začala uznávat, že na manželově návrhu vypravit se rodit do Vrchlabí něco bude. Do té chvíle jsem si neuměla představit, jak bych to s celým ansámblem a mojí netrpělivou povahou zvládla a jak bych to načasovala po dvou porodech různě dlouho před termínem.                                                                                                             

Nakonec jsme vyrazili 27. února, což bylo 11 dní před mnou vypočteným termínem (tak se totiž narodil Kryštof). Pobolívalo mě břicho, tak jsem myslela, že snad nedojedem, ale nakonec se ukázalo, že to bylo z posledního úklidu našeho domu a mohutného balení. Kryštof se nám rozkašlal a druhý den jsme s ním museli do nemocnice, protože dostal astmatický záchvat z peřin, ve kterých jsme v penzionu spali. Podepsali jsme revers, atb nenasadili a kluka léčili v kruhu rodinném. Aspoň jsme udělali zkušenost s paní dr. z dětského (bude se hodit).                                                                                                             

Další dny jsme trávili s bobama na sjezdovce, v muzeích, v ZOO Dvůr Králové, v Jilemnici a na procházkách. Taky jsme se nudili, hodně koukali na Harryho Pottera, vařila jsem si jídla se skořicí, Šimon se učil šachy, Kryštof pexeso s dinosaury, nejvíc času ale kluci trávili v dvoumetrové hromadě sněhu na dvorku s vnučkami majitelky penzionu...

Ještě musím trochu odbočit  chtěla bych hrozně moc pochválit personál v porodnici, zejména staniční sestru Irenku, která se ke mně při kontrolách chovala tak lidsky, že mě opustily i poslední obavy a já jsem se začala na porod skutečně těšit. Pohmatem zjišťovala, jak je na tom miminko, řekla mi, že pěkně reaguje a že mi jistě bude pomáhat,  apod. prostě uměla potěšit.                                                                         

Stále se nic nedělo, až 7. 3. porodila kolegyně na diskusi, my jsme zatím obdivovali hrad Pecka. 8. 3. ráno nám netekla teplá voda, venku začalo sněžit a na mě to padlo. Myslela jsem, že neporodím, opustilo mě veškeré nadšení a natěšení, tak nějak jsem to vzdala a uvolnila se. Ale taky byl úplněk a druhý den můj TP...

Dále cituji z diskuse: Jak jsem psala, vyšlapala jsem si odpoledne kopec (dodatečně jsem se dozvěděla, že jeho vrcholu se říká Jankův kopec), dala jsem si sprchu a večeři, stejně tak celá rodina a pak ve mně luplo, odešla zátka, byla jsem třikrát na wc a začaly kontrakce po 2 minutách i míň - to bylo před 7. Zavolala jsem to PA, manžel začal balit, zavolal hlídání a odvedl kluky k majitelce penzionu, než hlídači přijedou. Já jsem akorát prodýchávala a měřila, stačila jsem napsat sem. Pak už jsem měla problém se i obléct a obout. Tak jsme kolem 8. vyrazili. Do nemocnice to bylo 3 minuty, taktak jsem mezi kontrakcemi došla na recepci, pak už mě A. naložil na křeslo, protože k výtahu bych nedošla. Na příjmu 20 minut monitoru vsedě, ale stejně hnus a pak mě vyšetřil primář - že je tam jen lem a že kdybych potřebovala, tak si už můžu přitlačovat!!! Popis:VrozpacíchTo byl šok, já jsem ale ještě potřebovala na velkou a on na to, že už by to mohlo být tlačení a ať jdu radši na pokoj. Tam jsem se celá svlíkla, všechno oblečení mi vadilo a zaklekla jsem k posteli na žíněnku. Půl hoďky jsem tam funěla, fakt pomáhalo dýchat do břicha a tak jakoby šeptem jsem dělala AAAA, muž stihl akorát pustit hudbu, podat porodní olej a trochu mě masírovat, pak přijela PA, to už bylo po 9. Začala jsem přitlačovat. Samozřejmě jsem se ještě po..., jak jsem předpokládala. Chtěla jsem ještě napustit vanu, ale najednou jsem cítila, jak se miminko posunuje a že se mi fakt začíná chtít tlačit a že už vana nebude... PA mi poradila, ať jednu nohu zvednu do strany, zabořila jsem hlavu do polštářů a mručela a mručela, bylo to hrozně úlevný. Napřed jsem si nechávala rezervu, ale pak jsem se do toho už musela opřít. Když procházela hlava, bylo to hrozně palčivý, to jsem si tak jako zavzlykla sebelítostí, pak byla hlava venku a na další kontrakci tělíčko. Celkem prý tak 10 kontrakcí, ale v naprostým klidu a při vědomí každýho posunu, hrozně mě to fascinovalo a líbilo se mi to. Pak už jsem jen držela Janka a nechápala. Bylo to moc rychlý, ale krásný.Zabalili jsme ho, nechali dotepat, pak jsme se přesunuli na sál kvůli placentě, vyšla za chvilku sama, hezky jsme si ji prohlídli. Zranění: pár trhlinek a nějakej ten hemouš, ale šití žádné. Ošetření Janka tedy proběhlo na stole, ale nějak nám to nevadilo (váha 3,6 kg), vit. K injekčně - úlitba dětské dr. kvůli chystanému předčasnému odchodu, no a pak už jsme šli na pokoj. Nakonec mi PA pomohla se sprchou a odjela. Noc chaotická, plná eufórie a neklidu. Stejná byla i ta druhá doma.                                              

No a odchod samozřejmě po výměně názorů s dětskou dr. Nechtěla jsem čekat do dalšího dne, bála jsem se, že by nás pak nepustili kvůli žloutence. Odjížděli jsme v sobotu v 5 odpo, doma jsme byli v 8 totálně vyčerpaní, ale šťastní, že tam po dvou týdnech jsme. Janek cestu naštěstí prospal.                            

Zpětně ambulantní porod nehodnotím až tak pozitivně, v prvním týdnu jsme museli třikrát jet k dr. na odběry a dost nám to narušilo klid na sžívání, Janek pak trpěl na prdíky a vyplakal si tříselnou kýlu. Ale to by bylo na další deníček. Za pár dní bude mít 4 měsíce a je z něj krásné usměvavé miminko.                      

A ta tři vítězství? Kromě samotného porodu i celý pobyt, který jsem si zprvu neuměla představit a který moje neurotická povaha nakonec vydržela, a nakonec i mužův závěr o tom, že už by si porod doma uměl představit! A tak i když se na další porod nechystám, hřeje mě vědomí, že jsem se to nakonec naučila!





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy