ADV TOP
ADV LEFT

Je neděle 5. února 2012, velmi mrazivý den, termín mého třetího porodu. Den začal v 6 hodin ráno, kdy všichni ještě spali, ale já, noční sova a ranní spáč, letěla na záchod. Vyšlo ze mě cosi jako hlenová zátka. Podivila jsem se, protože já přece v termínu nerodím. Přenáším s každým dítětem víc, tentokrát si plánuji tak těch 41 + 2. Takže se vracím v klidu do postele, že si ještě asi 2 hodinky pospím. Když už jsem skoro v limbu, tak cítím něco jako kontrakci. E co, poslíček, protože já přece v termínu nerodím. Když už jsem zase skoro v limbu, zase něco jako kontrakce, nevím po jaké době. Poprvé si řeknu  že by jako dneska opravdu už? A nemálo se tomu podivím.


Už jsem neusnula. Vychutnávám si s čerstvým dnem tu možnost, že dneska, nebo někdy brzy, opravdu teda už. Miminko opravdu klepe na vrátka, chystá se ven, dává o sobě vědět a tělo se začíná připravovat. Jsem z toho celá napětím vzrušená, na spaní ani pomyšlení, užívám si, že jsem s tím zatím sama.

Pak se všichni postupně začínají budit a já jsem plná té blížící se noviny. Zatím nikomu nic neříkám. V průběhu dopoledne nepravidelně ale stále přicházejí pěkně zvládnutelné kontrakce. Dělám, co je v domácnosti třeba, akorát se občas narovnám, opřu se rukama o to, co je nejblíž, a šeptem vydechuju táhlé áááá, u kterého se zatím tiše pro sebe usmívám, plná vzrušení, očekávání a myšlenek na miminko. Brzo po snídani jsem to řekla muži, ten jenom chodí okolo a tiše, zkoumavě mě pozoruje. Taky jsem to musela zavolat našim, protože se chystali na celý den na lyže a já je chtěla mít v dosahu a v pohotovosti, kdyby to nabralo rychlejší spád, kvůli odvozu holek.

Postupně ubíhá den ve svém nerušeném rytmu a celkem nic se nemění. Moje pravidelně nepravidelné předklony s tichým áááá, zatím plné úsměvu a zasnění. Někdy hodinka po 10 minutách, jindy skoro hodina nic, v ničem, co bych obvykle ten den doma dělala, mě to nebrzdí. Naši v průběhu dne několikrát volají, jestli už mají vystartovat, já jsem podivně v klidu, není kam spěchat, zatím je to dobrý. No, kolem pátý už to nevydrželi a přijeli, že si odvezou holky. Tak, co by ne, aspoň bude klid. Před šestou odjeli.

Sotva za nimi zaklaply dveře, něco ze mě na záchodě vyšplouchlo. Ne nějak moc, jen trochu. Cítila jsem, jak ze mě něco spadlo, uvolnila jsem se, otevřela. Taky tím, jak holky odjely a já se mohla začít víc soustředit na sebe. Kontrakce začínaly přicházet pravidelněji, asi po 10 minutách, ale neměřila jsem přesně, pořád krásně, s úsměvem zvládnutelné. Ojojoj.

V půl osmý jsme se s mužem sesedli kolem kamen. Bylo to tak příjemné, v kamnech hořící oheň, venku mrazivý večer. A muž co teda, jestli pojedem. Já říkám nevím, ještě asi ne, nikam se mi nechce, doma je tak dobře. Opravdu nevím, nějak se mi to nezdá na porod, vždyť to ani nebolí. Ale co s načatým večerem? Tak řeknu, že si jdu vlízt do horký vany a uvidí se.  

Do horký vany jsem si vlezla, vydržela v ní skoro hodinu, porochnila se, bylo to příjemné. Pak jsme si zase sedli ke kamnům, já se automaticky převlíkla do pyžama. Muž se podivil. Já seděla u kamen, nic se nedělo, bylo mi hezky, nikam se mi nechtělo. Představa štrachání se studeným autem někam do horoucích pekel mě teda nelákala, litovala jsem, že jsem si neprosadila porod doma. Bylo by to tak normální, tak přirozené, tak správné.

Protože se po koupeli nic nedělo, tak jsem to vyhodnotila, jako že dnes teda nic a řekla, že půjdeme spát a ono se uvidí. Muž se divil, chtěl jet, nevěřil, že z toho nic nebude, leč dal na mě. Ve 21.15 jsme zapluli do peřin, já hned, bez jediné kontrakce usnula.

Probudila jsem se prudce, bolestí. Jen jsem si všimla, že je 23.15 a letěla jsem na záchod. Něco ze mě šplouchlo a od té doby to jelo. Bolest, skoro nepřetržitá, která už nešla snést klidně, s úsměvem. Byla jsem zapřená rukama ve stoje a vydávala táhlé, hlasité áááá. Muže jsem ani nemusela budit. Rychle, jedem, do Vrchlabí máme asi 45 minut cesty. Muž, vida mě, změnil se z milého, chápajícího, v nervózního, skoro hysterického, vůbec ne podporujícího partnera. Já se skoro nebyla schopná oblíknout, pořád jsem byla zapřená v bolesti, v mezičase bylo snad pár sekund, byla jsem jak paralyzovaná, muž s nervama v koncích, že to určitě nestihnem.  Nakonec jsem se nějak oblíkla, snažila jsem se uklidňovat muže, že času přece dost, že pohodička, rychle jsem do škopku naházela deky a ručníky, co mi přišly pod ruku, kdyby náhodou to na mě přišlo v autě.

Muž vyjel autem na ulici, venku -25, naštěstí nastartoval. Já stála u auta a nebyla jsem schopná nasednout, prostě jsem se nebyla schopná skrčit do sedu. Muž na pokraji infarktu, uklidňovala jsem ho a tím vlastně sebe, z kontrakce. Nakonec jsem do toho auta nějak vlezla. Vystřelili jsme raketovou rychlostí. Tím momentem se muž uklidnil. Dostal zvládnutelný, jasně definovaný úkol, který měl pod kontrolou. Dovézt mě těch 35 km horskou, mrazivou nocí k cíli. Měli jsme víc štěstí než rozumu. Silnice byly vytálé mrazem, suché, noc jasná, nikde ani auto. Před Jilemnicí jsme těsně míjeli srnu, prý, já si nevšimla. Řítili jsme se tou mrazivou nocí prostředkem silnice, já z plna hrdla křičela už skoro nepřerušované ááááá, visela jsem na držátku nad oknem, divím se, že to vydrželo. Muž celou dobu nepromluvil, jen řídil, jak nejrychleji uměl, rty křečovitě sevřené. Jen se zeptal, jestli nemá zabočit do jilemnické porodnice, když jsme fičeli okolo, já řekla, v žádným případě a pak na jilemnických heblech myslela, že už snad nevydržím.

Vydržela. Těsně před jednou muž parkoval u vchodu vrchlabské porodnice, vybíhali jsme jen tak nalehko, s kabelkou. U vrátnice musel muž z mojí peněženky najít kartičku pojišťovny, nervozitou se mu vysypaly všechny drobáky, já stála zapříčená o automat na kávu a řvala svoje ááá na celou nemocnici. Vrátná na mě koukala jak na hysterku, já byla mimo sebe. Na nabízený vozík jsem nenasedla, nešlo to. Radši jsem si to s několika přestávkami došla, k výtahu a do 4. patra. Tam už nás čekali, všechno ze mě spadlo, nasedla jsem dokonce na vozík a hurá na sál.

Na sále jsem rovnou padla kolem krku sympatické mladé porodní asistentce a odúpěla si tam další kontrakci. Během ní mi přiložili doplera na břicho a že miminko v pořádku. Mám si prý vlízt na kozu, aby se podívaly, jak je to daleko. Sundávaly (spíš strhávaly) jsme společnýma silama kalhoty. Opřela jsem se rukama o kozu a řekla  teď nemůžu, až po kontrakci. Najednou slyším jakoby zdálky, pozor, už jde miminko!. Ve mně se nějak všechno zklidňuje, zastavuje a cítím (skoro orgasticky) jak ze mě něco samo, bez jakéhokoli mého přičinění, vychází. Nejdřív šplouch, pak něco.  U toho mám vizualizaci, jako by ze mě vyrůstal lotosový květ. Bylo 1.08 a na svět přišla Rozárka.

Ani nevím, jak jsem se octla na lůžku, miminko v náručí. Jsem jenom hrozně překvapená. To už je jako všechno? Zalila mě euforie, nějak si na ty první momenty po porodu s jasnou myslí nevzpomínám, bohužel přicházejí i momenty, které jsem chtěla jinak, ale nestihla dopředu, ani v ten okamžik vykomunikovat. Muž letí do auta pro tašku, sestřička říká, miminku je zima, můžu ho obléknout? Bohužel to vidím, jsme přikryté jenom plenou, osuška a deka jsou v tašce v autě, muž přiletí až za několik minut. Na sále nic jiného na přikrytí nemají, tak s těžkým srdcem souhlasím s obléknutím. Oblékají těsně vedle mě, ještě hodí na váhu, naštěstí neměří ani nic jiného. Čemu se ještě ve Vrchlabí divím, že nám hned bez ptaní fikly šňůru a zatáhly mě za placentu, aby rychle vyšla (naštěstí bez komplikací). Toto jsem chtěla předem vykomunikovat, ale jaksi nebyl čas a ani pomyšlení.

Legrace je, že se touhle dobou kolem mě asi v metrové vzdálenosti prošel rozespalý, otlačený primář, řekl, tady asi nebudu potřeba a odešel spát. Ale povinnosti bylo učiněno zadost, v papírech mám, porod vedl lékař. Pak jsem od PA ještě dostala jeden malý povrchový steh, s miminkem v náručí.

Pak se mě zeptali, jestli si můžeme přejít na pokoj. Vstala jsem a přešla, muž přenesl miminko. Vlezla jsem si do postele, miminko k sobě, muž k nám a začala ta pravá intimita. Několikrát teda přišla PA (hodně moc milá) doptávat se na různé informace do papírů (vždy se zaklepáním a omluvou). Miminko u prsu, já se zalykala štěstím, vstřebávali jsme dojmy, užívali první společné chvíle, muž vyfotil prvních několik fotek. Pocit výborně odvedené práce, úlevy, zadostiučinění a hlavně velikého štěstí, lásky.

Před třetí jsem se osprchovala, pak jsme zhasli a šli spát. Spánek to byl docela divoký, neklidný, vstřebávala jsem dojmy, hlavně z rychlé jízdy,stihnutí o fous, orgastického vyjití a představy vykvétajícího lotosového květu.

Probudili jsme se s rozedněním kolem šesté, zprudka. Miminko ještě spalo, z okna výhled na zasněžené kopce Krkonoš, venku -27, nad kopci vylézalo sluníčko. Den byl krásný, klidný, čerstvý jako narozená Rozárka. Pocity štěstí maximální. Muž se pomalu sbalil a před osmou odjel domů spát, odpoledne přijede i s holkama a ostatníma. Mě čekal krásný první den s Rozárkou.  





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy