ADV TOP
ADV LEFT

Nad tím kde rodit potřetí jsem se ani nepozastavila, Chrudimská porodnice byla jasná, tam jsem porodila své dvě starší princezny, porody byly spontální, bez problémů, ale pár much k vychytání to mělo. Byla jsem přesvědčená že porodní plán psát netřeba, zvládnu si všechno vyjasnit s porodníkem a asistentkou ústně.
Obě holky jsem porodila 39+1, takže jsem doufala, že ani tentokrát termínu nedosáhnem a více méně počítala s tím, že rodíme cca týden před.
Termín jsem měla stanovený jen jeden a to 26.10.2012. Měla jsem v kalendáři pár mezníků přes které jsem se chtěla dostat, např. 15.9. sraz od školy, 22.9. výlet do Ikea, 25.9. zubař holky, 6.10. Hummer centrum, 13.10. oslava Terezky svátku, 17.10. Anetka nefrologie a nakonec 19.10. kadeřnice. A hlavně dovolená kamaráda, který by doma manželovi pomohl s oslavou a zapíjením :), jeho dovolená začínala 19.10.
Všechno jsme s bříškem zvládli, nejdůležitější pro mě byla ta nefrologie po roce ve středu a nakonec jsem si domluvila i kadeřnici na pátek, ať mám na čas klid.
Poslíčky jsem z předchozích těhotenství neznala, tam jsem rovnou rodila. Ale tentokrát mě cca 2 týdny před už břicho tak různě pobolívalo a často tvrdlo, tak to bylo asi ono. Ale věděla jsem že k porodu to není, bolelo to uplně jinak.
V pátek 19.10. (39+0) jsem odvezla holky do školky, jako každý den sedla k počítači a mezi tím dala dopoledne péct kuře k obědu, všechno už jsem dělala tak nějak "co kdyby náhodou", takže průběžně muselo být uklizeno tak aby mohla přijít návštěva, uvařené jídlo, apod. pro můj klid a dobrý pocit :). Ve 12h jsem měla odjíždět k té kadeřnici, kuře bylo hotové a já si uvědomila, že jsem za to dopoledne párkrát ucítila břicho trochu jinak než vždycky, bylo to jako slaboučká MS, sotva všimnutelné, ale bylo to prostě jiné. Ke kadeřnici jsem přesto odjela, když jsem k ní ve 12,30 přišla tak jsem vtipkovala že by si měla pospíšit, že budem asi rodit. U ní jsem byla asi do 14,30, párkrát jsem to zase cítila, ale tak po dvaceti minutách, častěji ne, ale fakt jen slaboučké. Manželovi jsem napsala sms že dneska to bolí nějak jinak, a jako že haha, na té montáži si pospěš.
V 15h jsem si hladová v Albertu koupila nudle s masem, potkala známé kteří na mě vytřeštěně koukali když jsem jim se smíchem říkala že asi dneska porodíme. 
Přijela jsem domů, zavolala manželovi že asi zavezu holky ze školky k babi abych měla klid a buď to přejde, nebo budu mít klídek a prostor na nějaké chození si po bytě. Zhltla jsem nudle, sbalila holkám pár věcí a vyrazila do školky.
Bolesti se opakovali, bolelo to jako slabá MS, začínalo být jasné že se opravdu něco začíná dít a nejspíš to nepřestane. Ale fakt to nebolelo, jen jsem to sem tam zaznamenala. Hodinky nenosím, neměla jsem přehled jak často.
Holkám jsem cestou ze školky říkala že jedou k babi a že se nám možná dneska narodí miminko, tak nadšeně souhlasily.
V 16h mi volal manžel jak jsem na tom, jestli má přijet, tak jsem říkala že jo, že budu klidnější když bude doma. Holky jsem vysadila u babičky a jela zpět domů, cestou byla jedna už znatelná kontrakce.
Domů jsme přijeli s manželem najednou, on tu začal lítat, sprcha, obléknout se, pak přiběhl že teda můžem jet. Já se v klidu dívala na televizi, že nikam jet nechci, že mě skoro nic není a ještě počkám. Zkusmo jsem se podívala jak často to cítím a zjistila jsem že už každé 4 minuty a pomalu to začíná trošku bolet, ale nic co by mě dostávalo do kolen nebo na zem do kleku.
Nechala jsem se ale přesvědčit že pojedem, bylo krásně, tak nemusíme jít hned dovnitř a můžem se projít okolo, ale ať jsme blízko, máme to 12 km a jsem třetirodička, všichni mě přesvědčovali ať neváháme s odjezdem že to může být rychlé.
Dobrá, kolem 17h jsme vyjeli, kontrakce po 4 minutách, cestou jsem si dělala legraci a hlasitě relaxovala či jak to nazvat, v tom smyslu že jsem vždycky při bolesti říkala každou kontrakci příjmáme s radostí, miminko se hlásí na svět a pomůže mu to, těšíme se na miminko, jsem optimistická, krásně se otevírám, apod :)). Chlap na mě nechápavě koukal a kroutil hlavou :)
Dorazili jsme, na příjmu jsem nahlásila že jdu rodit, paní v občance viděla dvě holčičky tak jsme vtipkovali že by to měla být třetí, dostali jsme nějaké papíry a poslala nás do 4. patra na porodní sály s tím, že cestu určitě známe :)).
Na příjmu asi v 17,30h, převlíknout, odevzdat papíry, nahlásit že kontrakce po 4 minutách ale uplně v pohodě, vyčurat do skleničky, napojit na monitor, sepsat porodopis. Tam jsem se už asistentky ptala proč znovu sepisovat když už to tam 2x mají, ale říkala že se do toho budou dopisovat i údaje o porodu a miminku a nějak kopírovat z minula to nejde.
Kopečky na monitoru byly, ale viděla jsem že hodně nízké proti tomu že jsem tu na BC tuším zahlédla že správné kontrakce mají jít až někde ke 120?
Vedle asistentky celou dobu seděla sympatická mladá paní doktorka, ještě jsme vtipkovaly, pak že se na mě mrkne jak na tom jsem, sáhla do mě a říká dobrý. A já říkám že nechci slyšet dobrý, chci slyšet číslo :). Tak prý na 6 cm, tak jí říkám príma, to jsem chtěla slyšet :).
Bavily jsme se o tom, že bych nechtěla aby mě píchali vodu, chci zkusit jestli praskne sama a chci pokud možno nechat všechno běžet samo, přirozeně, žádný oxytocin ani jiné zásahy na urychlení. Domluvily jsme že když bude všechno v pohodě tak není problém.
Po monitoru zavolaly manžela a šli jsme společně na sál, tam kde jsem porodila Anetku. Bylo asi 18,30 a konečně ty kontrakce začínali bolet. Řekla jsem si o Yal, doma se mě chtělo na velkou a nešlo to, tak jsem to uvítala.
Nechali nás v soukromí, že jen každých 15 minut si přijde sestřička poslechnout ozvy tím doplerem.
Já jsem si po vyprázdnění chodila a při kontrakci jsem se opřela o čelo postele a uvolnila se, se spodkem jsem si kroutila, aby se trošku ulevilo. Sestřička když přišla tak se ptala jak často bolesti chodí, já netušila, ale chlap říkal že každé dvě minuty. Tak po půlhodině jsem se měla jít osprchovat, že na mě pak mrkne doktorka jak to vypadá. Seděla jsem ve sprše a nechala jsem na sebe téct hodně horkou vodu, litovala malou v břiše a doufala že jí to snad nepálí, kontrakce se celkem daly s tou vodou snést, ale nohama jsem se musela vždycky o hrany sprcháče opřít.
Byla bych tam asi pořád, ale prý mám vylézt, tak jsem se sotva dostala ven, manžel se snažil mě osušit a já už zase visela na tom čele od postele a už to bolelo, už nešlo se jen opírat, ale musela jsem se jakoby proti tomu kovovému čelu vzepřít, tlačit proti té posteli. Takhle asi tři kontrakce, přišla doktorka a viděla mě že už to moc velká legrace není, položila jsem se, sáhla do mě a říkala dobrý, už jen lem, dvě bolesti a jdeme na to. V  tu chvíli ze mě vytekla voda, říkala že jak do mě sáhla a prsty se jí dotkly toho vaku tak povolil a prasknul. 
Jednu kontrakci ve mně měla ruku a už to tlačilo samo, nešlo to ovlivnit, malá už se dostala do porodních cest.
Takže s pomocí asistentky tři kroky na křeslo, nožky nahoru, všichni se sbíhají. Tlačit se mi už nechce ale prý můžu, tak trochu tlačím a tlačím čím dál víc, povzbuzují mě že hlavička už leze, tak tlačím ze všech sil. Když vyklouzne hlavička tak se párkrát rychle nadechnu, prý ještě jednou zatlačit na ramínka, tak zase ze všech sil tlačím, už se mi sice nechce, ale jinak to asi nepůjde. Cítím jak se protlačila ramínka a miminko vyklouzlo ven, je 19,26h
Hned jsem ho dostala na holé břicho, díváme se jestli je to opravdu holka a seznamujeme se s naší Sárinkou.
Je docela fialová, ale rychle chytá barvu do růžova, manžel říkal že měla dvakrát šňůru kolem krku, prý ale navolno, ne utaženou.
Ještě zatlačím a vychází placenta, pak mě doktorka pečlivě kontroluje, já jsem bez nástřihu a bez poranění.
Sárinku dávám sestřičce, hned vedle křesla ji otírá, váží (3530g), měří (51cm) a nakonec ustrojí a zabalí do zavinky, chlap si ji popsal a vyfotil, mě píšou na nohu stejné číslo jako má Sára.
Opatrně se s pomocí sestry zvedám, vložky mezi nohama a lehám na postel na bok, dostávám k sobě miminko a zkoušíme přiložit, přisát se jí nechce, kroutí se a prso nechce. Po chvíli ji  necháme být, sestřička odchází a nechává nás samotné s malou. Konečně si ji trochu prohlédnu, má v obličeji modřinky, takže je pořád taková fialová, zbytek je v zavinovačce tak není vidět, později nám doktor vysvětluje že ty modřinky můžou být a že za pár hodin zmizí. Malá je ale celou dobu taková nespokojená, tak divně frká a chrčí. Ne moc, ale trochu jo, tak když přijde sestřička tak jí to říkáme, ještě zkusíme přiložit, na chvilku se přicucne, ale za pár minutek se pouští a už nechce. 
Sestřička si jí bere k sobě, že se na ní podívá doktor, ten pak přijde a říká že se asi napila vody a bude jí nejspíš blinkat, takže i když bych ji na noc chtěla, tak že si jí radši nechají a budou monitorovat, kdyby blindila tak ať je pod kontrolou, s tím souhlasím.
Protože je na oddělení matek po porodu plno, zůstávám na porodním oddělení, mají tam dva pokoje po dvou postelích, právě pro tyhle případy, nebo když se třeba vyvolává a ještě je čas jít na porodní sál. Tam zůstávám celou noc, moc toho nenaspím, přes zeď je slyšet několik monitorů a bušící srdíčka. Druhý den v poledne se přestěhuji na druhé oddělení, dostávám už napořád Sáru (prý opravdu v noci dost blinkala a už dýchá čistě) a tam zůstávám nakonec 10 dní, protože  měla druhý den po porodu zjištěnou infekci a měla antibiotika. 
Když to shrnu tak myslím že v rámci možností to ani lepší být nemohlo, porodila jsem spontánně, bez medikamentů a urychlováků, z mého pohledu to byl přirozený porod. To že jsem rodila na porodním křesle mě nevadilo, neměla jsem potřebu hledat si jinou polohu. Všechno co jsem chtěla (nechtěla) tak klaplo, doktorka se mnou mluvila a ujasnily jsme si co chci a nechci. Dělám si legraci že budu rodit děti na kšeft když mi to tak jde, ale ve skutečnosti jsem šťastná že už to mám za sebou a vděčná za zdravé děti a bezproblémová těhotenství a porody.
Všechno vyšlo podle plánu, malá počkala až budu mít vše vyřízené a narodila se až když jsem si s klidem vydechla že teď už můžem :).
S výběrem jména by to bylo story na další deníček, bylo to rozhodnutí na poslední chvíli, tak doufám, že jsme ji do života nějak nezavařili a vybrali jsme dobře.
Ten pocit, že mám hotovo a že jsme kompletní sice nemám, ale víc dětí neplánujeme, předpokládám že se to nezmění, po klukovi netoužíme, manžel je spokojený král se třemi dcerami, Anetkou 6 let, Terezkou 3 a půl a Sárinkou.
Radunka




Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy