ADV TOP
ADV LEFT

 

Už delší dobu přemýšlím, že bych ráda také napsala nějaký ten článek. Tak ve svých mladších obdobích jsem byla celkem taková spisovatelka, v pubertě jsem si i psala deníček:), prostě jsem vždy psala docela ráda.

Tak nějak doufám, že snad se mi slova během už víc jak šesti let těhotnění, kojení a žvatlání nevytratila. Bez knížky nevydržím, čtu moc ráda.

Ráda bych tady ze sebe vysypala to, co se mi od posledního porodu honí hlavou, třeba to i někomu k něčemu bude.

Ráda bych tak nějak porovnala svoje tři porody....

První těhotenství bylo docela náročné, alespoň z mého pohledu prvotěhule určitě. Celou dobu jsem měla vysoký tlak, naplněná vodou jsem byla až po okraj, nateklá jak velryba. Tripple testy nevyšly moc dobře, takže jsem si prošla tlakem na amnio, ale s podporou manžela ustála a miminku věřila. Ke konci lezla po čtyřech, cvičila a přemlouvala miminko, které tvrdošíjně dřepělo na zadečku. Pročítala jsem na internetu vše o sekci a moc si přála, aby se mi to vyhnulo a já mohla rodit normálně. Nakonec jsem se s miminkem dohodla, že jestli to takto chce, půjdeme na císaře a já se s tím smířím a vypořádám. Nakonec to jinak nedopadlo a první holčička přišla na svět planovaným císařským řezem v 39. týdnu.

Myslím, že jsem byla statečná. Třást jsem se začala až před operačním sálem, kde mě nechali asi 10 minut čekat ležící na pojízdném lůžku. No, ale klepala jsem se teda ohromě:). Nechala jsem si píchnout epidural, což tedy mimochodem taky nebyla zrovna příjemná procedura (jeden mladík mi visel na hlavě, abych přes břicho správně vyklenula záda). Stále jsem ještě hlásila, že nemůžou, že cítím prsty na nohou a doktor mi se smíchem v hlase odpověděl:ale vždyť mi už jsme dávno uvnitř. Cítila jsem jen tlaky a tahy, jak vytahovali malou. Obrovský křik mi byl balzámem na duši, porod nebyl dle mých představ, ale to miminko.... no, to vlastně taky ne. Takhle krásné a úžasné jsem si ho nedokázala ani představit. Jenže srdce mě začalo bolet hned na šestinedělí, kam mě do zvláštního pokoje převezli z ARO. Manžel tam seděl a šťastně se uculoval nad uzlíčkem, který choval v náručí. A já ji mohla jen z postele pohladit... Sestry mi ji nosily na kojení a mě se stýskalo minutu od minuty víc a víc. Večer se vyměnila směna a ikdyž mi jedna sestřička slíbila, že mi malou ještě přinesou, nedělo se nic. Když jsem se konečně odhodlala a připomenula se, bylo mi skoro nazlobeně řečeno, že malá už spí, ale že mi ji tedy přinesou ukázat spící..... I teď se mi z toho chce brečet, asi to ještě stále nemám srovnané. Byla jsem vyjukaná, neprůbojná a doktorům věřící prvorodička... malou jsem k sobě dostala až 5. den, a to jsem se hodně snažila a hojila jak divá.

Druhé těhotenství bylo od začátku až do konce naprosto pohodové. Kdyby mi nerostlo břicho a kila nešla nahoru a samosebou dítko nekopalo:), ani bych o něm nevěděla. Byla jsem š´tastná, že je druhé děťátko předpisově otočené hlavičkou dolu. Císaře jsem v porodnici rázně odmítla, tak mě potrápili s vnitřním UZ a konrolou jizvy. Ale byla dobře srostlá a silná, porod mi byl povolen:).

Mimochodem na tom UZ jsem si říkala, že jestli porod bolí tak jako tohle, tak to nepřežiju:))).

Byla jsem hospitalizovaná v porodnici v pátek. Radši mě tam prý budou mít, kdyby něco začalo, aby se to hlídalo. Primář se dokonce vyjádřil, že bych teoreticky mohla nastoupit až v pondělí, ale něco mu říká, že budu rodit o víkendu. V sobotu večer mi dali na pokoj pani, které v noci praskla voda a šla na to. Já začala pociťovat pravidelné tvrdnutí, tak jsem se chtěla ukázat dr. Sestry na mě koukaly trochu spatra, dokonce jedna pronesla, že paní praskla voda, tak já chci taky. Ale co, doktorka mi řekla, že mám radši s každým prdem přijít, tak jsem přišla. Doktor mi ale dal za pravdu, nařídil přípravu a vyslali mě chodit a chodit. No, to je také takové podivné. Nerada dávám před někým najevo bolest, prostě si připadám jako srabík. Takže jsem tam potichu skučela a kroutila se na chodbě, když vylezla jiná maminka z pokoje, statečně jsem rozdávala úsměvy, už poněkud ztuhlé. Na porodní sál mě vzali v jednu odpoledne. Otevírala jsem se pěkně pomalu a postupně, mezi kontrakcema jsem upadala do minutového komatu, byla jsem unavená. Monitor a vyšetření pro mne bylo vždy utrpení, ale horší bylo to, když vždy dr. prohlásil:tak se uvidíme zase za dvě hodiny. To né, to přeci nebude trvat tak dlouho (2 maminky přede mnou porodily za 4 hodiny). Pak mi najednou ve vaně praskla voda. A pokud jsem si myslela, že mě kontrakce bolí, tak teď to tedy stálo za to. Najednou se vše zrychlilo a já se už ani nevím jak ocitla na porodním křesle. Ještě mi bylo doporučeno dvě tři kontrakce prodýchat.... Ale mě už se strašně chtělo tlačit a navíc poloha ležmo na boku od bolesti, která doprovází kontrakce moc neulevuje. A konečně jdeme na to.... No, ono už to dlouho jede nezávisle na mém rozhodnutí, ale cítím velikou úlevu z toho, že už bude brzy konec. Tlačím a tlačím a během 10 minut je venku hlavička. Téda, to byla taková úleva, neuvěřitelné. Tělíčko už vylezlo úplně samo. V 19 hod byla holčička na světě. Tenhle porod jsem si krásně užila. Vzhledem k tomu, že mi ani nechtěli vůbec nic dát, s ohledem na jizvu, to byl úplně přirozený porod (když nepočítám Hamiltona při vyšetření). Malou mi sice nedali hned na břicho, chtěli zkotrolovat jizvu, šití bylo rozsáhlejší a tedy bolelo, ne že ne, ale stejně to byl nádherný zážitek. Maličkou jsem si užila ty dvě hodiny po porodu a pak ji ráda svěřila na noc sestrám. Ráno mi ji přivezli a už jsem ji nedala z ruky. Po tomhle porodu jsem cítila obrovskou lásku ke všem, kteří mi u něho pomáhali, do doktora jsem byla skoro zamilovaná. Sestry na šestinedělí nám říkaly pohodářky, tak jsme se s maličkou hned sžily.

Třetí těhotenství bylo nečekané a tak trochu neplánované. Po fyzické stránce jsem byla v pořádku, miminko taky, ale přišly k tomu nemalé neshody doma (manža se s tím, že bude třetí dítko tak nějak srovnal až po osmi měsících) a moje počáteční obavy, jak to zvládnu a jestli je to správné. Nicméně klučíkovi se v mém bříšku docela dařilo a spokojeně tloustl. Když minul termín porodu, začala jsem jezdit na kontroly do porodnice. Pátý den přenášení mi udělali UZ, aby přeměřili miminko, ale doktor měl vzhledem k obřím rozměrům mého břicha (a předchozím obříkům) už docela jasno. Na UZ odhadli mimčo na 4 kg. Paní doktorka se mě asi nesnažila uklidnit, když mi řekla, že to může být mylné až o půl kila. S nadějí jsem se toho chytla, že tedy i dolu, načež si mě káravě prohlédla a odpověděla: tak se podívejte na své břicho. S návrhem na císaře se naštěstí ani nenamáhali, když jizva zvládla už jedno 4 kilové dítě, zvládne i tohle. Ovšem tentokrát, ikdyž jsem už pár dní pociťovala někdy i bolestivé kontrakce, se porod sám nerozjížděl. Nechtěli už čekat, byla jsem objednaná na 6. den po termínu na vyvolání. Do porodnice jsem jela jen trošičku vykulená, nevím co jsem si myslela, že mě tam asi čeká. Vykulila jsem se řádně až tehdy, když mě hned přijali na porodním sále.... A pak už to šlo ráz na ráz. Nevím, proč mi u druhého porodu tvrdili, že mi nemůžou nic dát, když teď do mě narvali všechno co mohli:))) Ozvy byly v pořádku, miminko však stále vysoko a kontrakce skoro nulové. Dostala jsem půlku tablety a dvě hodiny musela ležet. Monitor i já jsme sice zaznamenaly pravidelné kontrakce, mě dokonce i bolely, ale ke konci té druhé hodiny se začaly prodlužovat a pomalu vytrácet. Tak honem honem, vypustit vodu, než se to zastaví úplně. To tedy byl taky zážitek. To jsem netušila, že je ve mně lavor vody a doktor že do mě může strčit ruku až po loket, aby tu vodu řádně vyždímal. Zas takové trápení. Ale byla jsem ráda, že se něco děje, už jsem to chtěla mít za sebou. Jenže co přišlo potom, to jsem tedy absolutně nečekala. Vzhledem k tomu, že na 20-ti minutovém monitoru se neobjevilo žádné zlepšení, napíchla mi porodní asistentka kapačku na podporu kontrakcí. Kontrakce mě pak už lámaly v pase, chodila jsem kolem stojanu s kapačkou a skučela a hučela (jo, první porod bolel, byla jsem unavená, ale byla jsem ticho, nikdy jsem si nemyslela, že budu u porodu kňourat, skučet a ve finále i řvát). Bolesti byly tak strašně silné, že už mi žádná poloha neulevovala. U první holčičky jsem kontrakce nepoznala, u druhé byly bolestivé a já se jich bála (říkala jsem si, ne už zase další) a teď byly strašlivé a já je vítala a říkala jim, jen do mě, jen do mě, brzy budeme mít hotovo. Během pár minut přicházely bolesti bez přestávky a já pocítíla, že už mě to dole trochu tlačí. Radši jsem vyslala manžela. Než se vrátil se sestrou už jsem tlačení sotva držela. Najednou jsem byla na 4cm. Sotva jsem slezla z křesla, zakousla se do mě taková bolest, že už mi to držení ani nešlo. Honem jsem musela znovu na křeslo, ani jsem tam nemohla vylézt, při hlavním náporu jsem byla hlučná, dýchala jak lokomotiva a kňučela. Během jedné kontrakce jsem byla na 8 cm. Ani nevím, jak se tam objevil doktor a konečně jsem mohla tlačit. Nejspíš mám sílu, protože toho prťouse, který měl 4,3 kg jsem vytlačila na asi desátou kontrakci. Byla jsem trošku jako mimo své tělo, ikdyž bolest a tlačení jsem cítila, moc dobře jsem vnímala, co kdo říká a co kdo dělá. Těšila jsem se na úlevu, která se dostaví, až se protlačí hlavička. A ono nic. Až když teprve vyklouzl chlapeček celý. Ani jsem se nestihla řádně vylekat z toho, že se rozdýchal až pár minut po porodu. Možná bych se za to měla stydět, ale měla jsem co dělat sama se sebou, ani jsem si nevšimla, že hned nepláče. Až zápasení s tím bezvládným tělíčkem sestrou mě na to upozornilo. No, možná k tomu přispěl i dr., který mě schválně rozptyloval nějakými řečmi o starostovi (vždyť měl chlapeček obvod hlavy jen 36 cm):). Klučík se nakonec rozhodl, že nechce být odnesen z porodního sálu a ve dveřích se v náruči spěchající sestry rozplakal.

Tenhle porod byl strašlivý i úžasný zároveň. A tentokrát jsem se cítila, jakoby to byla jen naše práce, moje, manžela a chlapečka.... Zvláštní, co? Přitom teď mi museli v porodnici pomáhat mnohem víc....

Tak to jsou moje tři naprosto odlišné zážitky s porody. Každé naše dítko přišlo na svět tak, jak se samo rozhodlo (no, chlapíka nejspíš zdržela ta pupeční šňůra, co měl kolem krku) a já cítím, že už mám tyto adrenalinové zážitky vybrané.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy