ADV TOP
ADV LEFT

Své první dítko jsem (ne)rodila u Apolináře. Tehdy už jsem byla dostatečně sebevědomá žena, schopná říkat, co si myslím, a bít se za svá práva. Žel zkušenost "být rodičem" pro mne byla zcela nová a já během těhotenství pochopila spíš to, jak strašně moc může být žena v tomto období zranitelná, než to, že právě v tomto období záleží mnohem víc než kdy jindy na tom, abych byla sama sebou, důvěřovala svým instinktům a pevně si bránila své představy, svá práva a své já. Vědomí, že už nejsem zodpovědná jen sama za sebe a fakt, že rodičem je i můj partner (a má do toho také co mluvit), mi nakonec díky tlaku okolí zlomily vaz. Bát se o své dítě a "hrát na jistotu" (ačkoliv to pro mne vlastně žádná jistota nebyla) bylo nakonec nejjednodušší. 



Několik událostí (a má naivita) odehrávajících se v různém čase zavinily, že vše dopadlo tak, jak dopadlo. Nechtěla jsem se smířit s osudem a dělala jsem hodně proto, aby vše dopadlo jinak. Byla jsem v kontaktu s lidmi, kteří mi mohli pomoci, ale nakonec jsem jejich pomoc nevyužila. Proč?!

Nikdy asi nepřestanu litovat, že jsem se s nimi nesetkala osobně a nezměnila tak osud svůj i svých dětí. Už si to ale nevyčítám. Dnes už vím, proč jsem tehdy jednala tak, jak jsem jednala. Nejspíš to bylo proto, že jsem vlastně reálně nevěděla, o jakou pomoc jde. To jsem zjistila až na základě zkušenosti z porodu (i těch dalších) a z toho být rodičem.

Co tedy přesvědčí ženu, která ještě neví / nezná, aby jednala jinak a bez jakékoliv předchozí zkušenosti vstoupila do neznámých vod jen s vírou v sama sebe, ačkoliv všichni ostatní (s nějakou výjimkou "těch cizích") ji budou od jejích rozhodnutí a instinktů zrazovat (ať už záměrně či neúmyslně)? Upřímně si nejsem jistá. Pokud by někomu tento článek pomohl, budu ráda, ale napsala jsem ho hlavně pro sebe - jako sebereflexi, duševní očistu a smíření se.

"Zlomové okamžiky" - možná by bývalo stačilo, aby se jedna z následujících věcí nestala (nebo se stala trochu jinak) a mohla jsem se vyhnout všem třem sekcím. ...nebo také ne. ;-)

1.) Chtěla jsem rodit v Praze. Z dobře dostupných porodnic, ve kterých se v termínu porodu nemalovalo, přicházely v úvahu Podolí a Apolinář a v tu dobu hůře dostupný Motol. Asi bych šla do Podolí, ale můj kardiolog mi doporučil Apolináře. Jen pro jistotu, že tam jsou na matky kardiačky vybavené. Šla jsem tedy tam, ačkoliv já ani můj kardiolog jsme žádné potíže při porodu neočekávali.

2.) Do poradny jsem chodila k mladému doktorovi Královi (?). Když jsem se kolem 30. tt dozvěděla, že je dítě v poloze koncem pánevním (ale jinak dobře roditelné), znervózněla jsem. Kamarádka (rovněž prvorodička), která ve stejné porodnici pracovala a měla termín o dva měsíce dříve a dítě rovněž v poloze KP, šla automaticky na sekci a to ještě 14 dní před termínem. Můj gynekolog mne ale uklidňoval, že u Apolináře jsou profíci a upřednostňují přirozené (zde i dále v textu je pod tímto slovem míněn význam "vaginální") porody, takže mne tam do sekce jistě nikdo nutit nebude. Ačkoliv byl ještě čas, dítě se neotáčelo. A tak se mě mladý doktor v poradně zeptal, zda chci rodit raději sekcí, nebo přirozeně, ačkoliv přirozený porod KP oproti porodu hlavičkou nese jistá rizika. Má odpověď byla jasná: rodit přirozeně. Věřila jsem si, že to zvládnu, a věřila jsem i svému dítěti. Váhový odhad, poloha dítka, umístění placenty a už nevím, co všechno se hodnotí před porodem KP - všechny faktory byly nakloněny přirozenému porodu. (Od svého kardiologa jsem si pro jistotu nechala napsat potvrzení, že i v tomto případě, s přirozeným porodem souhlasí.) Zde ale nastal hlavní zlomový okamžik.

Ve chvíli, kdy mě mladý doktor upozorňoval, že přirozený porod KP nese jistá rizika, ale v mém případě je možný, vstoupil do místnosti Satan (slavný pan profesor Hájek, tehdy druhý nejvyšší šéf na této klinice). A hned, že: "Pane kolego takhle ne. Musíte rodičku řádně poučit..." A začal mi líčit, co všechno se může při takovém porodu KP stát. Může se tam např. šprajcnout ruka s hlavičkou a dítě se přidusí a bude mít poškozený mozek, apod. Normálně sprostě a bez okolků mě zastrašoval. Mladý doktor jen mlčel. Když jsem se Satana zeptala, jaká jsou rizika císařského řezu a jaké jsou statistiky ohledně komplikací při porodech KP a při porodech sekcí, tak mi jen řekl, že porod sekcí je lepší. A hned mi domluvil další poradnu, kde měl být on osobně a jejich kardiolog.

Na druhé setkání se Satanem jsem se řádně připravila a jako psychickou podporu jsem si s sebou vzala manžela. Apolinářský kardiolog mne shledal jako porodu schopnou, ale Satan se nedal. Opět živě líčil nejhorší možné komplikace porodu KP a bezostyšně zastrašoval mne i manžela. Na opakované dotazy jaká rizika skýtá porod sekcí, vždy jen odpovídal "císařem to máte lepší". Ačkoliv já už po pečlivém studiu odborných i laických zdrojů na internetu věděla své. Dokonce jsem mu o svých zjištěních řekla. A on odvětil, že by ho zajímalo, kdo tohle na internetu píše a pohrdavě dodal, že už jsem dnes druhá matka, co si hledá (mezi řádky bylo cítit spíš "dovoluje hledat") informace na internetu. Naštvalo mě to a řekla jsem, že to a ono v poradnách na internetu tvrdí dokonce jejich apolinářští doktoři. Nevěřil a chtěl vědět kdo. A zde jsem udělala svou druhou osudovou chybu, protože jsem mu to řekla a naivně mu práskla (tehdy jsem to tak ještě nebrala) doktora Michala Kouckého - jediného doktora od Apolináře, kterého si vážím. Vůbec mi nedošlo, jaké to bude mít následky a že jsem si tím ve skutečnosti nepomohla ale uškodila (nemluvě o Kouckém).

Odcházela jsem z této poradny naštvaná a stále odhodlaná rodit normálně, ale také vystrašená. (Co když právě já budu mít smůlu a dojde na komplikace a mimču se něco stane? Mám / mohu to riskovat?) Problém byl, že semínko nejistoty a strachu se podařilo Satanovi zasadit i do manželovy mysli. Od té chvíle to z manželovy strany bylo vždy: "Stojím za tebou a v tvém rozhodnutí tě budu podporovat, ale bojím se o vás." A s blížícím se termínem porodu ten strach v té větě převládal. Stejné to bylo i s ostatními příbuznými a kamarádkami. Dočetla jsem se nejen o "přímých" rizicích sekce, ale i o těch "skrytých" a pozdějších - např. častější alergie a astmata a milión dalších věcí, ale také zvýšená rizika u dalších porodů. Hodně jsem to řešila, protože jsem vždy chtěla tři děti. A jen proto, že první porodím nějak, jsem nechtěla ohrožovat ty další. Také jsem se bála, že když budu náhodou muset rodit druhé rovněž sekcí, tak pak už si třetí nebudu moci dovolit. Psal se už rok 2009, ale já tehdy ještě stále věřila (tak jako valná část naší populace), že "dva císaři a dost" - i kamarádky mne v tomto směru ujišťovaly. A protože to moje máma se mnou vždy myslela dobře a tak mne v této nelehké situaci (před narozením jejího prvního vnoučete) i ona směle "podporovala": "Na další porody / děti se teď vykašli. Teď řeš, co je teď, ne co bude potom. Teď záleží na tomhle dítěti a na tom, aby bylo zdravé a nic se mu nestalo." Vím, že to nemyslela zle, ale vlastně mne do toho císaře také manipulovala. Náš už tak složitý vztah tak dostal další šrám.

Stejně tak po porodu: "Už to neřeš. Už se stalo a nic už s tím nenaděláš." To vlastně pak říkali všichni. Pro mé široké okolí už to bylo vyřešeno a nemělo smysl se tím dále zabývat. Ta ignorace toho, že jsem utrpěla hlubokou ránu a jizva byla ještě čerstvá a bolestivá (a to nemyslím tu v podbřišku), byla ještě víc zraňující a frustrující. Něco hrozného se mi stalo, ale já o tom nemohla s nikým mluvit, protože to nikdo neviděl / nechápal.

Porod se kvapem blížil. Dítě se neotáčelo. (Nepomáhaly cviky, svícení baterkou, ani domluvy.) Břicho rostlo a já měla pocit, že mi snad praskne. A venku bylo šílené vedro. Dostala jsem nějaké nabídky na něčí dulu - ale nebyla jsem si jistá, zda u porodu chci někoho cizího a ještě za to platit hříšné peníze. (Ach, jak jsem byla hloupá.) Také jsem dostala kontakt na Aperio - Společnost pro zdravé rodičovství a přes ně na doktora Dvořáka z Bulovky, který se zabýval otáčením miminek pomocí zevních hmatů, a na právničku (rovněž z BC), zabývající se mimo jiné problematikou porodů, přístupu zdr. personálu k rodičkám, apod. (Tehdy jsem ji ale znala jen pod jejím civilním jménem a BC znala jen krátce nebo vůbec. :)). "Násilným" otáčením miminka jsem si ale nebyla jistá a rodit v Bulovce (na druhé straně Prahy) se mi také nechtělo.

Na schůzku za doktorem Dvořákem jsem se proto "pár dnů" před porodem už netrmácela. S právničkou jsem si vyměnila několik mailů a dostala od ní podporu, částečné nastínění jejích porodních příběhů (ačkoliv tehdy jsem to zcela správně nepochopila a ani mne nenapadlo, jak moc si jednou budou naše osudy podobné), nabídku osobního setkání a doporučení změnit porodnici. Jenže to už bylo fakt krátce před porodem (týden, dva?). Tlak blízkého okolí sílil, o tlaku u Apolináře nemluvě. Já se v tom úmorném vedru sotva valila a najednou už jsem neměla chuť nic řešit, hledat na poslední chvíli jinou porodnici. (Jakou? V čem přesně by měla být jiná? Věděla jsem, co mi vadí, ale neměla jsem žádné zkušenosti a tak jsem vlastně pořádně ani nevěděla, co hledám.) Najednou nebyla síla stát proti všem a bojovat za něco, čím už jsem si sama nebyla stoprocentně jistá. Strach o mé vytoužené dítě byl veliký. Všichni blízcí byli (ačkoliv se mnou tak) proti mně a podpora zaznívala jen od úplně cizích lidí, o kterých jsem vlastně ani nevěděla, co si mám myslet. A tak mne to zlomilo.

3.) K tomu, že jsem to vzdala, přispěl i fakt, že polohou KP se rodí jen asi 4% všech dětí. Bylo tedy strašně nepravděpodobné, že bych měla i další dítě v poloze KP. A tak jsem se utěšovala, že si ten přirozený porod holt užiju až příště. (A jelikož jsem nějakou tu velkou operaci už měla za sebou, říkala jsem si, že holt přežiji i další.) Nikdo mi nesdělil, že příčina polohy KP nemusí a nebývá vždy jen na straně dítěte, ale také na straně matky. Tudíž u některých žen je pravděpodobnost polohy KP mnohem mnohem vyšší než 4% a její opakování v dalším těhotenství není vůbec překvapivé. To jsem se ale dozvěděla až v Motole, když jsem měla před porodem svého druhého dítěte - opět v poloze KP. U Apolináře se nikdo neobtěžoval mi tuto (pro mne dost zásadní) informaci sdělit.

4.) Další zlom: S právničkou jsem se proto před narozením svého prvního dítěte již nesetkala. (Setkala jsem se s ní až před narozením svého třetího dítěte a pochopila, jak velkou chybu jsem tehdy udělala, že jsem si s ní schůzku nedomluvila.) U Apolináře jsem si domluvila přeřazení do poraden k Michalu Kouckému - muži, který podporuje vaginální porody KP a "umí je dělat". Byla to veliká pozitivní změna, co se slušného a respektujícího chování týče. Vzhledem k mé předchozí chybě (zmínění jeho jména před Satanem) jsem si tím ale moc nepomohla. Pravděpodobně dostal od svého nadřízeného sodu, co že si to dovoluje na ten internet psát. A protože "koho chleba jíš, toho píseň zpívej", tak i z jeho úst se mi dostalo oficiální rady, že "jednat se o jeho ženu (ve stejné situaci), tak jí doporučí také sekci." Všichni ti dobří rádci (doktoři i příbuzní) přitom svorně říkali: "Vzhledem k vašemu srdci..." Moje srdce bilo / bije jako zvon a já si byla nejlépe vědoma toho, co jsem schopná zvládnout a co ne. Nikdo jiný v mém těle nikdy nebyl a tak nemůže vědět.

A dva nezávislí kardiologové (můj i ten apolinářský a potencionálně zaujatý) mi potvrdili, že rodit vaginálně klidně můžu. (Co si budeme povídat, ona samotná operace - porod sekcí je pro srdce nemalý záhul.) Písemnou zprávu o tom, že rodit můžu, jsem měla vloženou v těhotenské průkazce. Vzhledem k tomu, že Kouckého manželka byla právě také před porodem, nemohl mi Koucký ani nabídnout (tehdy ještě ilegální) službu - svou přítomnost u porodu. Dohodli jsme se ale, že porod necháme až na den termínu porodu (měla jsem jen jeden a od začátku těhotenství jsem věděla, že ten den se mé dítě opravdu narodí) a že si mne zapíše k sobě na sál, takže operaci udělá on. Tak jsem v tom všem zklamání a trápení měla útěchu alespoň v tom, že mé dítě nepřijde na svět dřív, než by mělo.

Také se mi tamní personál podařilo ukecat, že do porodnice nebudu nastupovat o den dřív, ale až ráno v den operace. Premedikaci jsem zvládla doma a rozhodně to bylo příjemnější spaní, než v nemocnici. Během prvního těhotenství mne děsně rozčilovalo (hormony? :)), že se říká, že někdo přišel na svět tehdy a tehdy. Na mimčo jsem se moooc těšila a od 13. tt, kdy jsem ho viděla prvně v pohybu na UZ, jsem si ho strašně toužila pochovat, mít ho v náručí, pomazlit se. Od chvíle, kdy bylo jasné pohlaví a dostalo jméno a pak když začalo kopat, jsem věděla, že už tady (na světě) prostě je. Stával se ze mne rodič / matka už hodně dlouho před porodem. Někdo to pouto dopředu necítí, ale u mne bylo silné. Na den porodu jsem se celé těhotenství těšila (ačkoliv hlavně z počátku mnou zmítaly i jisté obavy). A přesto musím napsat, že den před narozením mého prvního dítěte, byl asi nejhorším dnem v mém životě a já se necítila jako před očekávaným a vytouženým porodem ale jako před popravou. Nikdy na ten pocit a nekonečný zoufalý den nezapomenu, i když s časem vzpomínka bledne.

Brzy ráno (byl to čtvrtek) jsme s manželem vstali a vyrazili do porodnice. Už jsem nebyla nervózní a ta tíha ze mne částečně spadla. Věděla jsem, že teď už se s tím nedá nic dělat a věci se prostě nějak stanou. Soustředila jsem se na to, že se mi brzy narodí dítě a budu si ho moci pochovat. Snažila jsem se nemyslet na tu tíseň z předchozích dnů, vyvolanou vědomím, že se svým dítětem nebudu moci být hned po porodu, že bude min. 24 hodin někde jinde a samo opuštěné a že ani po tom se o něj nebudu moci řádně postarat. Vědomí, že (téměř) nikdo z nás se nenarodil jinak a že jsme celý pobyt v porodnici trávili odděleně od svých matek a také přežili, mne rozhodně klidem nenaplnilo. Nezajímalo mne, co bylo se mnou, ani co si mé dítě bude a nebude pamatovat. Jen jsem nechápala, proč by mělo zbytečně strádat a cítit se samo. Pozitivní bylo, že mi nakonec i s mým nízkým tlakem dovolili epidurální analgezii a nemusela jsem do celkové narkózy.

Když jsem měla za sebou přípravu a rozhovor s anesteziologem, čekala jsem s manželem v naší kóji. Tam mi ráno při monitoringu sestra řekla, že už mám pravidelné kontrakce. Takže jsem konečně pochopila ty zvláštní pocity v podbřišku, kterým jsem nevěnovala pozornost a které byly patrné hlavně předchozí víkend - neodhalení poslíčci. :) Pocity v podbřišku už zůstaly pravidelné a sílily. Bylo mi jasné, že bych ten den tedy i tak opravdu porodila. (Možná až večer či v noci, ale porodila.) Uklidnilo mě to - dítě bylo připravené opustit dělohu. Manžela sdělení sestry naopak trochu rozhodilo. "Co by se stalo, kdyby to na tebe přišlo dřív, třeba už doma?" Nechápala jsem. Prostě bychom se sebrali a odjeli do porodnice, kde bych porodila. Až zpětně mi díky této jeho reakci došlo, jak moc ho doktoři nahlodali a přesvědčili o tom, že přirozený porod je v mém případě nemožný.

5.) A to vlastně byla další chyba. Nemělo mne to uklidnit, ale nakopnout. Celou tu dobu, kdy jsem pořád dokola zvažovala své rozhodnutí, jak rodit, jsem se bála hlavně toho, že budu mít u porodu někoho, kdo s porody KP nemá zkušenost, bude nervózní, začne panikařit a přijdou komplikace. Kdybych věděla, že je tam se mnou někdo zkušený a sebejistý, bylo by to jiné. A doktor Koucký přeci ten den službu na sále měl, tak proč jsem toho nevyužila? Jenže za mnou ještě ráno přišel, že se omlouvá, že si spletl sály a omylem mne napsal na ten druhý. A že by si mne normálně přeřadil, ale že tam má plno a do toho dva neplánované akutní císaře. Že mne bude operovat doktor Král (ten mlaďoch z první poradny), který je také šikovný, a že mi domluvil (tak jak jsme byli domluvení my dva už dopředu), že se mnou na sál může manžel a dítě mi ihned po porodu přiloží k prsu. I za to jsem tehdy byla vděčná. Měla jsem ale trvat na tom, být na jeho sále, když mi to slíbil a měla jsem to risknout a říct, že nechám porod rozjet přirozeně a pak se uvidí. Neudělala jsem to a to byla poslední příležitost, kdy ještě události měly možnost nabrat jiný směr. Uvnitř už jsem to vzdala, byla zlomená a tak mne tahle možnost napadla, až hodně zpětně.

Samotný porod (i když jsem to tak v tu chvíli neprožívala) a pobyt u Apolináře byl vlastně dost otřesný. Na sál jsem šla kolem poledne a když mne píchali epidurál cítila jsem ještě dvě už docela silné a nepříjemné kontrakce přes celé břicho. (Což mě velmi potěšilo.) Když se čekalo, až začne působit, pozorovala jsem dění kolem. Na sál vstoupily dvě ženy. Jedna evidentně sálová sestra nebo instrumentářka (nevím, zda jsou to dvě různé profese či nikoliv) znalá daného místa a rozmístění nástrojů. Tato žena tu druhou prováděla po sále a vše jí ukazovala (kde co mají a hlavně ty nástroje). Z nedostatku jiné činnosti jsem je se zájmem sledovala. Říkala jsem si, že ta druhá je pravděpodobně nová instrumentářka, nebo dokonce studentka instrumentářka. Což mne nechalo klidnou. Její přítomnost u operace mi nevadila. Když analgezie začala působit a vše mohlo začít, tak se dostavil manžel a doktor Král. Už si nejsem jistá, zda se mi znovu představil, zda jen pozdravil, nebo zda ani to. Mám pocit, že něco málo řekl. Čím si ale jistá jsem, že ona "druhá žena" mi představena nebyla a už vůbec mi nebylo řečeno, jakou roli bude při operaci mít.

Vše probíhalo podle plánu. Manžel mne držel za ruku a seděl mi u hlavy. Já cítila nepříjemné tlaky a chvílemi i bolest v levém podbřišku. Doktor mne ujistil, že je to normální. Za plentou, kterou jsem měla vztyčenou pod prsy jsem nic neviděla. Po chvíli anestezioložka vyzvala manžela, aby si stoupl a podíval se na miminko. Manžel tak učinil a doktor řekl, že ještě ne, že ještě není venku a ať si manžel sedne. Ten už ale zůstal stát a tak viděl, jak mi mimčo vyndavají z břicha. Hrozně jsem mu ten pohled záviděla. O to víc, že běžně nebývá dopřán ani otcům přítomným na sále. Pak mimčo odnesli na ošetření a manžel šel s ním. Vrátil se s dítětem v náručí. Pak mi malé sestra přiložila k prsu. Stále mě operovali, takže moc místa nebylo a mimčo bylo víc ve vzduchu než na mne, a tak se ani nepřisálo. Ještě si pamatuji, že muž choval naše čerstvě narozené miminko a já ho vyzvala, ať vyndá foťák (ačkoliv přímo na sále bylo focení zakázané) a pak je jednou uvolněnou rukou (na chvíli osvobozenou od tlakoměru) vyfotila. Anestezioložka s úsměvem na tváři poznamenala, že to tam ještě nezažili, aby někdo během své vlastní operace někoho fotil. A tak tyhle drobné raritky mi později pomáhaly překonávat mé zhnusení, zoufalost a pocity zneužití z celé této akce. Alespoň těch pár světlých okamžiků, protože jinak bych se (v určitém období po porodu) asi musela zbláznit.

Dítě mi sebrali. Vlastně nesebrali, protože mi ho po porodu vůbec nedali - kromě toho rychlého a dosti podivného pokusu o přiložení, za který jsem ale tehdy byla neskutečně vděčná, protože bonding je přeci tak důležitý a ti osvětoví doktoři mi ho umožnili. Až za hodně dlouho jsem pochopila, že to nejen nebyl bonding, ale že to vůbec asi nemělo žádný pozitivní efekt (na kojení, ani na nic jiného). Tedy s výjimkou toho, že to alespoň částečně oblblo nezkušenou prvorodičku, dalo jí to pocit výjimečnosti a zavřelo jí to nespokojená ústa.

Odvezli mne na JIPku. Po nějaké relativně krátké době sestra přinesla dítě, šoupla mi ho na hrudník, čapla mne za prso a strčila mu ho do pusy a když se nepřisálo, odnesla ho pryč. Celé to mohlo trvat tak pět minut, možná deset. A začala muka z odloučení. Dítě šlo někam na dvě hodiny na zahřátí a pozorování. A mne ho zas přinesli v intervalu asi po třech hodinách. Mobil jsem musela mít kvůli přístrojům vypnutý a zapínat se směl jen na chvíli, když sestry po nějaké době dovolily a vypnuly monitorovací přístroje. Kladla jsem si otázky: zda dítko nebrečí, není nešťastné, zda u něj (podle domluvy) sedí manžel? Muž mne ale po telefonu uklidnil (když už jsem ho konečně mohla použít), že tam seděl prakticky celé odpoledne a mimčo celou dobu spokojeně spalo. Sestry už na manžela blbě koukaly, ať už jde domů, že tam překáží. Odcházel, až když malé nesli ke mně a po té se tam ještě vrátil s mojí mámou, když jí potkal na chodbě. Když míjeli dveře JIPkového pokoje, tak jsem je zaslechla, jak spolu mluví. Byli tak blízko a nevěděli o mne a já se neodvážila zavolat a už vůbec se takhle na dálku ptát, co mimčo. Pak mi ho přinesli myslím až ráno, ale už se moc nepamatuji.

Noc na JIPce šílená. Světlo, vedro, každou chvíli mi nafukující tlakoměr drtil ruku. Pumpa zajišťující přívod analgetik se také každou chvíli ucpala a šíleně při tom ječela. Tak ji sestry nakonec vypnuly a byl klid. Místo toho nastoupily bolesti. Byla jsem unavená, vyčerpaná, ale hlavně citově vyprahlá. To opakované dlouhé čekání na několik krátkých okamžiků se svým dítětem (a to jsem se při tom nemohla ani posadit, nebo si nechat zvednout lůžko pod hlavou) bylo šílené. Takže nějaké "odpočiňte si a vyspěte se, dokud vám přes noc dítě hlídají sestry" se vážně nekonalo.

Den po porodu mne sestra posadila na lůžku. Hrůza! Odvedla do sprchy a s tím, že kdyby něco, tak mám zazvonit - zatahat za šnůrku, mne tam nechala. Sprchy i WC u Apolináře jsou / byly otřesné. Vše staré, půlka sprch ucpaných se stojatou vodou a krví. Na WC to samé a vše bylo společné pro celé oddělení. Hnus! Vše studené, odlaždičkované a u vstupu do sprch obrubník (na výšku a šířku dlaždičky) s ostrými hranami. Upadnout, tak si o něj člověk může rozrazit lebku. Ta šňůrka od zvonku byla v každé sprše, ale končila ve výšce, kam pravděpodobně sedící a zcela jistě ležící člověk nedošáhne. Já se svým nízkým tlakem, po operaci a víc jak 24 hodinách ve vodorovné poloze a po horké sprše (nikdo mne neupozornil, že by neměla být horká) jsem se naštěstí složila až na pokoji na oddělení šestinedělí. Kam jsem si mimochodem musela dojít sama - byla to relativně dálka pro někoho s čerstvě rozpáraným břichem. Cítila jsem, že omdlím, tak jsem si sedla na židli u postele a prosila paní na pokoji, aby mne šla přidržet. Ta, při pohledu na mou bledou tvář, raději utekla přivolat sestru. A tak jsem se skácela na zem. Vůbec nic se mi nestalo. Jen to vstávání po té sekci nebylo zrovno příjemné. O seskakování a naskakování na vysoké nemocniční postele (s mojí malou výškou) ani nemluvě.

Děti jsme i my císařovny měly na pokojích, ale několik nocí si je ještě braly sestry. Mé dítě nesálo a tak se mi mléko začlo tvořit až za pár dní. Mimčo pokleslo na váze a tak někdo rozhodl o příkrmu. Tak nějak mezi řečí mi někdo sdělil, že už mu něco dali. Že by to se mnou někdo konzultoval předem, nebo se snad dokonce zeptal? Sci-fi! Mimino mělo žloutenku a tak spalo, neplakalo, bylo hodné, ale také nejedlo. Nakonec se ale mlíko spustilo a přeplněná prsa i málo sajícim ústům poskytla nějakou stravu a tak mimčo začalo přibývat na váze.

Po návratu z porodnice se nás novorozenecká žloutenka držela ještě měsíc a nikdo to neřešil. (Nakonec po císaři docela běžná záležitost.) U nás v rodině ale nejsme žádné kojné a tak spavé a málo savé dítě byl problém a příkrmům UM se malé nevyhnulo a docela brzy ani přechodu na plné krmení UM. Příliš malé přírustky na váze byly vystřídány příliš velkými. Ani s jedním nebyla naše dětská doktorka spokojená. Ale to už sem nepatří.

Po příchodu z JIPu už jsem byla den po porodu, tak sestry předpokládaly, že už jsem o kojení a chodu oddělení zaučená. (Na JIPu zas předpokládali, že je to starost odd. šestinedělí). Takže mi nikdo nic neřekl a já až postupem času zjištovala, že se u kojení nemám hrbit nad dítětem, ale být v pohodlné pozici a nepřikládat sebe k dítěti, ale naopak. (Takže mě bolelo jak břicho, tak záda.) Nebo také to, že v noci musí v pokojích z bezpečnostních důvodů svítit malé světýlko. A tak jsem celou první (vlastně již druhou) noc v duchu nadávala a proklínala paní, co nechala rozsvíceno i po té, co se jí po několika hodinách podařilo utišit a uspat své křičící dítě. Já samozřejmě nebyla ve stavu, abych si jen tak vstala a došla to zhasnout za ní. Tak jsem si veškerá poučení vyslechla až další (třetí) den, když je dostávala nově příchozí žena. Že já žádné poučení nedostala a nic jim tudíž nepodepsala, ti dobráci zjistili asi až třetí den. No to je spíš humorné, než tragické. Tragická ovšem byla u Apolináře hygiena. Už na poradnách nutily všechny ženy chodit na veřejně přístupné WC močit na detekční papírky (proč je nedávaly domů jako v jiných porodnicích nevím), ale na tomto WC nebylo ani mýdlo a to ani na ostatních volně přístupných WC. Jediné volně přístupné umyvadlo s mýdlem se nacházelo v přízemí v místním bufetu. Na pokoje a chodbu šestinedělí návštěvy nesmí, aby nenarušovaly soukromí ostatních rodiček. Setkávání probíhalo na chodbě před oddělením. Všem nám ale bylo zdůrazňováno, jak na mimina nesmí nikdo šahat bez umytí a dezinfekce rukou. Když jsem vzala jen na umytí rukou svou rodinu do svého v tu dobu zcela prázdného pokoje, dostala jsem hned od jedné "milé" sestry sodu. No ale našel se i milý personál. Tak asi jako všude.

Po pár dnech jsem se rozchodila a nakonec dostala dítě i přes noc k sobě, ale stejně na mne padlo poporodní blues a večer na chodbě jsem tajně polykala slzy a nemohla se dočkat, až konečně vypadneme z té hrůzy domů. Ten pocit, když si nás manžel odvážel byl neskutečně úžasný. Jen jsem ještě před tím musela na vyndání stehu (jeden dlouhý tenký provaz obšívající ránu z jednoho konce až na druhý). Propouštěcí zprávu mi psal a steh vyndaval takový starý páprda - evidentně také pan Někdo s egem minimálně jako Satan. Na nic mne nepřipravil. Vzal za jeden konec provazu a silně škubl, pak za druhý konec a škubl a pak to prostě vytáhl. Bolest jako prase! Málem jsem tam znovu omdlela a to určitě nejsem žádná slečínka, co nic nevydrží. Ještě se na mne koukal jako na debila, protože vyndavání stehů, jak mi sám sdělil, nebolí. Ano, doktora to opravdu nebolí. Nikdy bych nevěřila, kdybych to nezažila, jak hnusná věc to může být a že se pak budu bát vyndavání stehu po císaři víc než samotného císaře. (Po druhé sekci v Motole mi takový mlaďoch doktor také říkal, že to nebolí. Zrovna takovému uchu to budu věřit, říkala jsem si a modlila se, ať už je to za mnou. Byl to ale jinak sympaťák a byl šetrný a dělal to s ohledem a pomalu. A ... fakt to ani trochu nebolelo! Musela jsem mu poděkovat a pochválit ho. Ta úleva. :) Po třetí sekci jsem si nechala vyndat steh obvoďákem. Když zjistil, o jaký typ stehu se jedná, povzdechl si a poznamenal, "že ho nebudu mít ráda". Starý strach se vrátil a já se připravila na nejhorší. A opět to vůbec nebolelo. Buď ten chlápek u Apolináře byl úplnej idiot, nebo za tu dobu prostě začali na stehy používat jiný "nepřilnavý" materiál. Jinak si to vysvětlit nedovedu.)

A jen tak mimochodem. Doma mi manžel při jednom rozhovoru sdělil, že mě ve skutečnosti neoperoval mladý doktor Král, ale ta anonymní ženská, kterou já považovala za nastupující instrumentářku. Udělalo se mi skoro až fyzicky špatně. V tu dobu už jsem trpěla narůstající poporodní depresí a postupně si začala zjišťovat možné následky po nechtěném způsobu porodu nebo také tzv. "ukradeném porodu" (a poznávat se v tom). Někde jsem četla názor psycholožky, která stav takto traumatizovaných žen přirovnává ke stavu žen po znásilnění. S hrůzou jsem zjišťovala, že to je přesné a i můj stav se tomu velmi blíží. Když mi muž ještě sdělil tu "novinku" o tom, kdo mne operoval, tak mne to dostalo do kolen. Kdo mne vlastně operoval? Do dnes to nevím. Byla to nějaká medička? Nebo v lepším případě jen nová doktorka? Každopádně jsem měla právo to vědět předem a třeba ji i odmítnout. Nejspíš mi to i trochu zprasila, protože jizva se mi v jednom místě nehojila a i trochu podebrala (naštěstí jen povrchově) a také očistky jsem měla silné a po dobu osmi týdnů (zřejmě mě moc dobře nevyčistila).

Čím dál od porodu bylo, tím víc se mi to vracelo. Bylo to jak noční můra. Nešlo na to nemyslet. Zdánlivá banalita. Něco, co se stalo a nemělo to fatální následky a už to nešlo změnit - tedy něco zralého na to nechat to být a už se tím nezabývat. Ale právě proto, že už s tím nešlo udělat vůbec nic, to bylo tak nesnesitelné. Snažila jsem se to v mysli potlačovat násilím, ale nešlo to. Vždy to dalo na pár měsíců pokoj a pak zaútočilo s novou silou. Stejně na mne útočily všechny ty zlomové okamžiky, které se měly stát jinak, abych nemusela na sekci. Nechtěla jsem na to myslet, ale v hlavě se pořád objevovaly otázky a výčitky: "proč jsem nejednala jinak?"

Tři čtvrtě roku po porodu jsem se zmítala v takovém depresivním zamlženém světě. Dělala jsem, co jsem jako matka měla - starala se o dítě. Milovala jsem ho a měla z něho radost, ale stejně jsem víc fungovala mechanicky jako stroj než nějak jinak (třeba jako přirozeně na vlně pozitivních hormonů). Byla jsem izolovaná od lidí, moc nemluvila. Na dítě mluvila jen tehdy, když jsem si vzpomněla, že na miminka se přeci mluvit má. Z mimina se stávalo batole, začalo to s ním být veselejší a také přišlo jaro. Deprese pomalu odezněla a zůstala jen výrazná nespavost (později během léta také překonána), ale hluboká rána na duši zůstala a já cítila, že prožité trauma se mi podaří plně překonat až s dalším porodem.

Nevíc frustrující byly reakce okolí. Pro ty všechny lidi, co mě tak nějak tlačili do sekce a třeba se i o mne a dítě hrozně báli, to jednoduše skončilo porodem. Narodilo se mi zdravé dítě a tím to hasne. To jen já se trápila, zda ta žloutenka a každá jiná nepříjemnost, co dítě potkala, náhodou nesouvisí se způsobem porodu. Ti všichni starostliví lidé měli rázem po starostech a nechápali, co pořád řeším a o čem to chci mluvit. Oni se nemuseli ani s rozpáraným břichem starat o novorozeně. Nemuseli před porodem doktorům podepisovat papír, ve kterém se mimo jiné psalo, že pokud jim při výkonu zůstanu na stole, tak je to vlastně vpořádku a zcela možné. (V uších mi při tom zněla Satanova slova: "Sekcí to máte lepší.") Nemuseli řešit, jaké bude další těhotenství a porod a za jak dlouho je bezpečné znovu otěhotnět. (Vždy jsem si přála mít děti blízko od sebe.) Bylo mi ublíženo. Někdo mne sprostým nátlakem a manipulací donutil k něčemu, co jsem bytostně nechtěla. Nikdo to ale neviděl a nechápal. To já jsem byla ta divná. S kamarádkou jsme se dost odcizily, protože ona nechápala, co že se mi to stalo za příkoří, že jsem byla ušetřena těch děsivých porodních bolestí. Její sestra měla za sebou (v USA) tři císaře na přání a nemohla si to vynachválit. Ale každý viděl jen ten samotný zákrok a psychologický aspekt nikoliv. Už jen ten samotný fakt, že něco absolvujete z vlastní vůle, nebo naopak z donucení, udělá s psychikou strašně moc. Zůstala jsem osamocená, nepochopená, nevděčná. Časem to zešedlo, ale uvnitř to zůstalo. A s každým dalším těhotenstvím se ta rána znovu otevřela a prohloubila.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy