ADV TOP
ADV LEFT

Když jsem potřetí v červnu 2013 otěhotněla, naše miminko se rozhodlo, že naruší naše těhotenské a porodní rutiny, které jeho dva starší bratři nastavili. Takže na rozdíl od bratrů přišlo nečekaně, nenaplánovaně.

Další překvápko bylo na ultrazvuku: holka. Do té doby jsem nějak automaticky předpokládala, že to bude kluk "jako vždycky".

V těhotenství jsem chodila jak ke své lékařce, tak občas i k PA Janě, se kterou jsem udělala dobrou zkušenost u druhého porodu a vesele jsem plánovala třetí porod ve Vrchlabí. Jako vždycky jsem byla pro jistotu registrovaná i v Podolí (koneckonců jsem z Prahy). Při registraci na mě sice koukali trochu divně, že jsem u nich ještě nerodila, ale i potřetí si mě zapsali.

V prosinci mi zavřeli porodnici ve Vrchlabí a tak jsem si po důkladném průzkumu vybrala porodnici v Příbrami. Naše holčička se kolem Vánoc v břiše naštelovala napříč s hlavou zakloněnou tak, že nešla přes břicho vůbec najít. Paní doktorka, která byla ochotná nechat si mě v péči do porodu, mě pro příčnou polohu radši v 36.tt odevzdala do porodnice (tedy do Podolí) a já se smiřovala s myšlenkou na plánovaný císařský řez.

Sepsala jsem si i porodní přání pro případný plánovaný císařský řez, kde hlavní myšlenko bylo, dát narozené miminko hned po porodu do péče otci, který s ním bude na nadstandardním pokoji, dokud mě co nejdříve nepropustí z JIPu.

Mimiholka vydržela napříč 2 měsíce a v 38.tt se otočila hlavou dolů. Hurá, jeli jsme se podívat do Příbrami na prohlídku porodnice. 38+2 v Podolí na poradně mi naměřli vyšší tlak, 39+2 (pondělí) zase vysokej, posílají mě na další vyšetření – krev, UTZ, interna. Dostávám prášky na vysoký tlak a jedu si od manželovy maminky půjčit tlakoměr. V noci z pondělí na úterý mi je divně a špatně, naměřila jsem si 170 na 110. Já, která mám celý život 120 na 70! Bojím se o miminko a jedu taxíkem do Podolí, jsou 2 hodiny ráno. Přeměří mě, je to vyšší, ale ne taková hrůza jako doma. Radši by si mě tam nechali, ale já nechci. Jedu tramvají domů a vracím se v 7 ráno na přeměření. Všichni jsou milí, ale tlačí na hospitalizaci, nakonec zůstávám, ale odmítám vyvolávání porodu. Zdá se mi, že něco cítím, třeba by se mohl porod do večera rozjet. Točí mi monitory (s druhým synem jsem měla za celé těhotenství jeden, při příjmu do porodnice) a ty se jim nelíbí, miminko prý špatně snáší zátěž při mých lehkých kontrakcích. Nakonec se přesunuji na porodní sál.

Jsem tam asi hodinku, chodí za mnou milá PA a studentka PA. Dohoda s lékařkou byla, že mě vyšetří, domluvíme se, jestli se bude vyvolávat tabletou, nebo "puštěním vody" a pak zavolám manželovi. Paní doktorka ovšem při vyšetření záměrně protrhla plodové obaly, dlouho hmatala, nemohla nahmatat, snažila se a nakonec se jí to povedlo. Naštvalo mě, že nejednala podle naší dohody. Pak už vše nabralo rychlý spád, voda zkalená a při vyšetření lékařka zjišťuje, že miminko je místo záhlavím nasměrováno do porodních cest obličejem. Ještě zavolala staršího lékaře, který její zjištění potvrdil. Takže akutní císařský řez.

PA mi napichuje kanylu, volám manželovi, svlékají mě a šup na pojízdný vozíček. Na sále přelézt na operační stůl. Omývají mi břicho dezinfekcí a operatér s anestezioložkou si povídají o svém nachlazení a o tom, že se nemohou zbavit kašle. Paní anestezioložka si bere do úschovy moje brýle, prosím, ať mi je vezmou na JIPku, že bez nich nic nevidím, mám 6 a 7,5 dioptrie. Pak něco do žíly a maska na obličej. Je to strašně nepříjemné, nemůžu se vůbec nadechnout a škubu přivázanýma rukama, abych si masku z obličeje sundala. Pak usínám.

Naše holčička se nám narodila v 17 hodin, v úterý 4.3.2014. APGAR 10-10-10, váha 3270 g (kluci ti byli těžší a jako z jedné formičky 3595g a 3620g). Manžel stihnul přijet, když už byla Bětuška venku, pochoval si jí a vyfotil, jak jí po porodu ošetřují. Je to smutná fotka, nelíbí se mi, Bětuška tam děsně řve.

Mě odvezli na JIPku, na chodbě jsem chvíli mluvila s manželem, říkal, že je Bětuška krásná. Žádný nadstandard není volný a manžel byl stějně tak zmatený a vystresovaný, že ho vůbec nenapadlo toto řešit, bál se o mě. Pak odjíždí domů za klukama.

Na JIPce vyžaduji brýle, doktorka na ně zapomněla a vrací se pro ně. Povídám si s dvěma maminkama, které tam leží se mnou, po celkové anestezii aspoň můžu mít zvednutou hlavu. Manžel telefonuje na speciální JIPkový telefon, chvíli si povídáme. Ve 22 hodin mi přinesli Bětušku na první přiložení, sestra mi jí plácla k boku a já jí horko těžko držela jednou rukou. Paní, co rodila o 6 hodin dříve než já, miminko nenosí, je prý moc malé a cestou by prochladlo.

Noc se vleče, nemůžu spát, každou hodinu, nebo snad půlhodinu se mi automaticky nafoukne manžeta a změří mi tlak, mám ucpaný nos. Kape mi infuze s léky na tlak a na bolest, když nedržím ruku rovně, kanyla se zmáčkne, neteče to a začne to pípat. Nemám s sebou žádné svoje věci, jsou někde ve skladu. Potřebovala bych jelení lůj na okoralou pusu, nakonec sestra najde infadolan a na nos dostávám fyziologický roztok ve stříkačce a hned je to o 100% lepší.

V 6 ráno mi zase přinesli miminko, později přichází rehabilitační sestra na první vstávání z postele. Bolí to, ale maximálně se snažím, chci mít Bětušku co nejdřív u sebe. Po 9. hodině mě propouštějí z JIPky na oddělení. Někde na chodbách se míjíme s Bětuškou, kterou mi tam nesli. Potkáme se, kojím. Pak se sprchuju. Pořád sebou tahám pytlík na moč a infuzi. Ruku s infuzí mám už děsně nateklou a těším se, až mi jí odpojí.

Přinesou mi Bětušku, kojím. Sestra přichází s tím, že se uvolnil nadstandard, jestli ho chci. Chci a tak jdeme s Bětuškou společně. Už si ji nenechám odnést, manžel brzy přijde a bude s námi na pokoji. Na pokoj "už na furt" jsem Bětušku dostala 22 hodin po porodu. Manžel je se mnou, až do pátečního odpoledne, kdy jede za klukama (jen občas si odskočil na jídlo nebo něco zařídit). Kojím ukázkově, při propuštění má Bětuška skoro porodní váhu. Vymůžu si přítomnost u odběru z patičky, i když to přece nejde. Nechci, aby mi mojí hočičku někam odnášeli.

V sobotu ráno přijel manžel s babičkou a s klukama. Největší hitovka byla moje postel na dálkové ovládání. Kluci šli s babičkou na hřiště a my balili a čekali na propouštěcí papíry. Kolem 11 hodiny se všichni nakládáme do auta a frčíme domů. Propustili nás necelé 4 dny po porodu. Manžel perfektně zorganizoval péči o kluky i o domácnost a já jsem se pomalu dávala do kupy. Asi tak po 3 měsících mě přestalo bolet břicho, jizva se mi krásně zahojila a Bětuška je super hodné miminko, jenom ten příchod na svět potřebovala mít jiný než bráchové.  

Běla, Libor, 2J+A





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy