ADV TOP
ADV LEFT

Můj život začal tam, kde začínají životy většiny z nás. V ženě, která by se za běžných okolností stala mou matkou. Jenže "běžné okolnosti" se jaksi nekonaly. Zmíněná žena z nějakých, mně neznámých, důvodů matkou být nechtěla. Nevím, co se jí honilo hlavou, na co myslela, proč se mě vzdala a chápu, že jednoduché rozhodnutí to jistě nebylo. Proto ji nesoudím. Ve své, zřejmě ne zrovna lehké, situaci, se rozhodla dítě donosit, což svým způsobem obdivuju, jelikož představa, že porodím dítě a nechám ho samotné napospas životu je pro mě nepředstavitelná. Tehdy se na mě štěstí usmálo poprvé :-) Každopádně to chtělo velkou sílu a je to také to první a zároveň poslední, co pro mě tato žena udělala nebo možná udělat mohla.

* Z vyprávění vím, že její těhotenství zřejmě provázely nelehké životní situace. Nicméně vše dobře dopadlo a já jsem se jednoho zimního dne narodila. Trochu mě zarazila informace, že mě neodložila ihned po porodu, dokonce se mnou pobývala ještě nějaký čas v kojeneckém ústavu. Potom znenadání zmizela a začala se odehrávat další část mého života, života v ústavu. Vzhledem k mému věku si z tohoto "pobytu" nic nepamatuji, což je zřejmě jen dobře. Čas běžel jak splašený... uplynulo něco přes rok. Aniž bych o tom cokoli tušila, v blízké době mě čekala v životě ta největší a nejhezčí změna, kterou jsem si mohla přát. Jednoho dne vstoupili totiž do Zámku dva mladí lidé, kteří moc chtěli děťátko. A tehdy se na mě usmálo štěstí podruhé a tak jsem poprvé v životě spatřila své rodiče :-). 

Moje první fotografie, kterou mám, je právě z této doby. Byla to doba hezká, ale čekal nás ještě dlouhý čas, než jsme mohli všichni natrvalo odjet domů. Nejdřív jsme se postupně seznamovali při návštěvách na Zámku, později si mě rodiče už směli brát na krátký čas domů - jak se říká - na zkoušku. Všechno bylo fajn, vypadalo to, že jsme měli všichni tři štěstí, že jsme se potkali... Jednoho dne však dostali moji rodiče zprávu, že za mnou nesmí přijít. Důvodem bylo to, že nějací moji biologičtí příbuzní si najednou vzpomněli, že někde jsem a chtěli mě vidět. Pocity mých rodičů asi netřeba popisovat, na své pocity si nevzpomínám, ale předpokládám, že v tomhle věku už mě to asi taky zasáhlo. Zmínění "pseudopříbuzní" opravdu přijeli. Na otázku, zda mě chtějí, však odpověděli, že ne, že mě pouze chtěli vidět a že mají děti vlastní. No, ještě dnes se mi z jejich přístupu dělá špatně. Tu návštěvu si mohli odpustit. Ušetřili by tak moje rodiče velkému stresu... Nicméně i přes tuto nepříjemnost vše dobře dopadlo a já měla konečně svoje rodiče a svůj domov.

*Žili jsem si krásně v jednom domečku na okraji Prahy. Čas zase utíkal jak splašený a rodiče se rozhodli, že mi pořídí sourozence. A tak jsme se opět vypravili do Zámku. A tehdy se na mě usmálo štěstí potřetí. Čekalo tam na nás miminko, které se stalo mým bratříčkem. A čas stále letěl ..léta plynula a já jsem si uprostřed své rodiny užívala krásné dětství, které se časem přeměnilo na období dospívání, pubertu a přidružená léta zbývající do mé "dospělosti". Rodiče to se mnou v tomto období chvílemi neměli lehké, ale všechno jsme zvládli na jedničku :-) Potom začalo přicházet jakési moje osamostatnění se... a tehdy se na mě usmálo štěstí počtvrté - seznámila jsem se se svým manželem. Po sedmi letech našeho vztahu se štěstí objevilo znovu a znovu se usmálo, tentokrát na nás oba - narodila se nám krásná a zdravá dcera...

* O tom, že jsem adopčátko, vím úplně od začátku, naši mě v tom zcela přirozeně vychovávali. Nikdy jsem s tímto "stavem" neměla větší problémy, což je jistě zásluha rodičů a toho, jak mě na život s touhle "nálepkou" připravili. Nikdy mě nenapadlo se za to stydět, ani jsem si nepřipadala jiná. Moje biologická "matka" mi dala jméno i příjmení, oboje mi bylo po adopci změněno. Takže mám v současné době 2. křestní jméno a 3. příjmení - kdo má víc :-))) Do Zámku dodnes chodíme na návštěvy, na posledním setkání adopčátek jsem byla asi nejstarší... :-)

Samozřejmě přišlo období, kdy jsem zatoužila vědět, kdo jsou mí biologičtí rodiče. Ne proto, že bych chtěla nějak ublížit svým rodičům nebo že by se mi s nimi nelíbilo - to ani náhodou. Bylo to proto, že je velmi zvláštní pocit nevědět z koho člověk vlastně vznikl, nevidět své "stvořitele". Nikdy jsem neprahla po tom si s nimi promluvit, seznámit se s nimi, chtěla jsem je pouze vidět. Jediný, s kým bych se ráda poznala je můj biologický bratr, ale po dlouhém zvažování jsem dospěla k názoru, že není tak jednoduché někomu takhle vpadnout do života, takže jsem od této myšlenky zatím upustila. Mám to štěstí, že s mojí mamkou se o tomhle všem dalo vždycky úplně normálně mluvit. O mojí biologické "rodině" mi řekla všechno, co ví a uvažujeme o tom, že si na Zámku necháme zpřístupnit veškerou dokumentaci. Dnes už mě ale tyhle pocity přešly, takže uvidíme, zda k tomu někdy v budoucnu dojde. S bráchou máme výborný vztah, jsem moc ráda, že ho mám :-)

* A jak že se tedy žije adopčátku? Jako každému jinému dítku, které má rodinu - záleží na tom, na jaké "narazíte" rodiče - a já narazila na ty nejlepší :-)

Papa, Jaa 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy