ADV TOP
ADV LEFT

Podzim byl ve znamení velkých změn. Změnila jsem práci - z tupého přepisování dat jsem přešla na oddělení péče o výrobek a stala se ze mě podpora francouzského a dánského trhu. Spousta zodpovědnosti, spousta stresu a spousta času stráveného v práci navíc. Zároveň jsem začala studovat VŠ, na kterou jsem se přihlásila, ještě v době, kdy jsem byla pouhý administrátor, v domnění, že na studium budu mít dostatek času i prostoru vzhledem ke stereotypní a psychicky nenáročné povaze svého tehdejšího povolání. Kombinace nové, náplňově zcela odlišné práce, a studia byla sama o sobě obrovský zápřah a mě brzy docházelo, jak velký ranec jsem si to naložila, ale aby toho nebylo málo, začali jsme shánět dům. Sehnali jsme a do kolotoče práce-škola přibyl ještě další neméně psychicky náročný prvek a to vyřizování kolem koupě domu. Dny i týdny splývaly v jeden souvislý tok.

Ráno jsem vstávala kolem 5-6té a vyrážela do práce, během dne povětšinou po telefonu řešila problémy s realitkou, občas bylo třeba někam zaběhnout, z práce jsem se vracela kolem 18-19té hodiny a snažila se pak něco nacpat do hlavy, usínala jsem kolem 1-3 ráno (někdy se povedlo odložit knížku a zhasnout, jindy jsem se probudila se stránkami otlačenými v obličeji).

Říká se, že práce je nejlepší způsob jak zapomenout.. já teda nezapomněla. Touha po děťátku zůstala, i když jsem odpadávala únavou, ale faktem je, že nebyl čas ji tak nějak prožívat. Do tohohle blázince by mělo přijít dítě? Vždyť to už by nebylo snad v lidských silách zvládnout! Tak do půl roku by se snad mohla situace uklidnit, přestěhujeme se a do té doby se třeba někde objeví v domečku ten cvrček pro nás. Pro jistotu jsme na leden naplánovali ještě poslední IVF, protože s hypotékou na krku už toho moc nepodnikneme a tak nějak jsem si říkala, že jestli Murphyho zákon schválnosti funguje, tak nevím, kdy jindy by byla rozumově méně vhodná chvíle, než je právě teď. Vlastně jsem neměla co ztratit... buď bude zákon fungovat a já se dočkám toho, na co už tolik let čekáme, nebo je to jen povídačka a pak se tedy zvládneme přestěhovat, já se pořádně zajedu na nové pozici a třeba nakonec i vystuduji a dítě přijde do pohody a klidu.

Teď už to můžu říct - ZÁKON SCHVÁLNOSTI FUNGUJE A ŠTĚSTÍ CHODÍ, KDYŽ HO ČLOVĚK NEJMÉNĚ ČEKÁ!

Vánoce se blížily a já měla napečenou s bídou polovinu cukroví a doma neuvěřitelný binec, protože z našeho bytu se v poslední době stala jen noclehárna pro přespání než jsem zase svištěla do práce, do školy, do banky... Prostě kam bylo třeba. Těšila jsem se, že přes Vánoce bude chvíli klid. Měla jsem tam naplánovanou dovolenou, takže jsem si malovala, jak konečně stihnu i to, na co v pracovním tempu času nezbývá. "Ještě vydržet ty tři všední dny a bude víkend a pak zasloužená dovolená." Tak něco takového jsem si myslela 19.12. 2007 ráno cestou do práce. Tam jsem se samozřejmě vůbec nenudila a když mi v kabelce začal vyzvánět telefon, zvedla jsem ho a přitom pokračovala v prohrabávání lejster na svém stole. Ale jen do chvíle, než se v telefonu paní představila. Ve chvíli, kdy jsem slyšela "Krajský úřad", hlavou mi proběhlo to jediné, co by mi asi mohli chtít, ale co jsem považovala za možné až v příštím roce. Přestala jsem kutat v papírech, rozklepaly se mi ruce a nohy a pomalu jsem se sunula na židli, abych si sedla. Paní se mě v telefonu ptala "Dobrý den. Kde právě jste? Co děláte? Jak se máte?" Odpovídala jsem: "Jsem v práci a pracuji. Máme se dobře a budeme líp????" Hlas se mi klepal a od vedlejšího stolu na mě ukazovala kolegyně, ať hlavně nebulím (pár dní před tím jsem měla těžkou chvilku a u kafe si jí stěžovala na to, jak je toho všeho moc a ty blížící se Vánoce fakt nemusím, protože zase budeme sami a mě se vždycky připomenou ty smutné chvíle loučení s andílky). Nemohla jsem si pomoct. Paní v telefonu pokračovala slovy "A jste ochotná teď hned odložit propisku, či co právě držíte a už nepracovat tak aspoň tři roky a být na mateřské? Ale musíte to udělat hned." V tom momentě jsem už brečela regulérně. Propisku jsem pustila a přiškrceným hlasem odsouhlasila, že už nepracuji. Paní mi chtěla dát čas na uklidnění, ale to by se teda načekala... Řekla jsem jí, ať pokračuje, že já to vstřebám potom. A tak nám řekla, že se můžeme těšit na holčičku, narozenou v červenci, jmenuje se Nikolka a my se máme přijet na kraj domluvit co nejdříve - nejlíp ještě dnes.

Položila jsem telefon, klepala se a bulela a nebyla schopná vlastně myslet na nic. Zírající kolegyně se přesunula ke mně a říká "Co je, nebul" a já neřekla víc než "Já musím. Máme dceru!", málem bulela se mnou. Celá velkoplošná kancelář se tak stala svědkem, jak to vypadá, když se na člověka přihrne nekontrolovatelná bouře těch nejhezčích emocí. Manžel měl v té době stejnou směnu jako já a protože pracujeme ve stejné firmě a já chtěla, aby to věděl jako první (tedy odmyslím-li si teda tu velkoplošku;-))) ode mě, volala jsem mu. Už po hlase poznal, že se něco děje a celý vyplašený se hnal k vrátnici, kde jsme si dali sraz. Jak mě viděl, myslel si bůhví jaká rodinná tragédie se stala a když jsem ze sebe vyhrkla, že máme pětiměsíční holčičku, chvíli jen stál a zíral než mu to došlo a vypadlo z něho "No neke...", pak mi dovolil brečet mu v obětí, páč tyhle slzy po dlooouhéé době byly úplně s jinou příchutí a nechal se jimi zmáčet rád. Vlastně ani pro samé vnitřní přepětí emocemi nevím, jestli i jemu neukápla, každopádně byl ale na měkko. To je tak asi jediné, co si pamatuju. Pak teda ještě dojetí slečny recepční, která nás měla v živém přenosu a zdálo se, že všechny telenovely jsou proti nám slabý odvar ;-))) Zavolali jsme společně hned manžovým rodičům, mojí mamce, ta zrovna na druhém telefonu mluvila s mou sestrou, takže při jednom to měla z první ruky i ségra... no slziček bylo asi všude ;-)) I ten vánoční stromek na recepci snad zářil nějak svátečněji ;-)

Ten den už jsem nebyla schopná se na nic pořádně soustředit. Věděla jsem jenom, že musím co nejvíce věcí dotáhnout do konce a uklidit po sobě, protože jsem tady naposledy. Zbývalo ještě říct o tom šéfové. Měla zrovna jednání, ale nechtěla jsem, aby se to k ní doneslo dřív od někoho jiného (a to on by se nějaký dobrovolník našel velmi rychle). Proto jsem vytáhla šéfovou raději z toho jednání sama. Když mě viděla, roztřesenou a ubulenou, myslela, že je za tím nějaký obří průšvih a připravovala se na nejhorší. Já ze sebe dostala jenom "Máme holčičku" působila jsem asi zmateně a šéfová nevěděla, která bije a nechápavě na mě koukala a já jenom opakovala "Máme dceru, dítě..." Měla jsem pocit, že na mě zavolá zdravotníky se svěrací kazajkou, ale snažila jsem se i přes to, že mi někdo už zase přiškrtil hlas, dát tomu sdělení smysl "Právě mi volali, že pro nás mají k adopci pětiměsíční holčičku". Na šéfové bylo vidět, že absolutně neví jak reagovat a jediné co v ten moment řekla, bylo "aha a co z toho plyne?" "Mateřská?" odpověděla jsem jako bych si sama nebyla jistá a ona se chladným odměřeným tónem zeptala "A kdy?" moje odpověď - "Hned?" ji evidentně naštvala. Tak nějak mi vyčetla, že jsem ji nevarovala předem (nevěří doteď, že jsem do toho dne sama nemohla vědět, že nás vyberou. Žije v představě, že to s námi museli konzultovat a probírat dlouho dopředu a nikdo jí to prostě nevymluví) ... ale nemohla mi zkazit moji radost. Pořád jsem se připitoměle usmívala a možná o to víc ji tím štvala. Držela mě na smlouvě jako zástup za mateřskou z vypočítavosti (jak jsem se totiž od jedné kolegyně později dozvěděla, celou dobu o mé neplodnosti věděla i o tom, že čekáme na adopci, jen sázela na to, že to trvá a do té doby se z mateřské vrátí ta kolegyně. Plán se ale zbortil. Dokážu i pochopit, že to pro ni bylo nepříjemné překvapení, ale ani to mi nemohlo zkazit radost.) Ulevilo se mi, že tuhle jedinou nepříjemnost mám za sebou a šla se aspoň snažit dodělat aspoň rozdělanou práci.

Skončila jsme o dvě hodinky dříve (ještě že jsem měla nějaké ty přesčasy a manželovi končila směna dříve než mě) a ještě to odpoledne jsme jeli na Krajský Úřad, kam nás dovezla naše kamarádka z rodičovské přípravy, která od nich takhle před rokem dostala s manželem ročního chlapečka. Bylo to celkem legrační, protože zrovna to ráno volala na kraj, aby jim popřála hezké Vánoce a za hodinku na to jsem jí volala já, že se nám ozvali, že pro nás mají holčičku, tak jestli by nás tam nemohla hodit. Úřednice pak v prvé chvíli nevěděly, která bije, když se jako první objevila ve dveřích právě Karin. Ještě pořád jsem se vzrušením třásla. Na žádný, ale opravdu žádný dáreček v životě jsem nebyla tolik zvědavá a natěšená. Dokonce ani jako dítě jsem tolik vzrušení při čekání na Ježíška a rozbalování dárků nezažila. Prožívala jsem teď najednou snad všechny Vánoce, narozeniny i svátky dohromady a když před nás paní pracovnice položila dvě fotky vytištěné na kus papíru z počítače, znovu (už nevím po kolikáté) se mi zlomil hlas a vyhrkly slzy. Třásly se mi ruce a oba jsme si s manžou ten kus papíru střídavě přisouvali a odsouvali.

Nevím vlastně, co jsme čekali - vím, co jsme nečekali - že v jediném dni jde prožít tolik neuvěřitelných přívalů emocí k někomu, koho vlastně ještě ani neznáte a přesto už si neumíte představit, že by to mělo být jinak, než že budete spolu. Fotky jen zkonkretizovaly představu o tom, jak asi takové štěstí vypadá a když nám o malé četli zprávu, bylo to jako v nějakém snu. Nikde žádný háček, žádná chybička, žádné ALE.

Na to, co nám úřednice říkala, jsme se pak už soustředili jen ztěží. Místo do úředních lejster jsme očima neustále těkali oba na princeznu a nejdůležitější informace pro nás byla, že zítra se za ní máme jet podívat a pozítří už budou k podpisu papíry o svěření do péče, díky čemuž bude skutečně naše. Do Vánoc ji sice domů nedostaneme, ale mezi svátky bychom už měli být všichni tři doma společně a nový rok vítat už ve třech

"Poporodní euforie"

Přišla noc, byla jsem unavená, vyčerpaná, ulítáná, ale sotva jsem lehla do postele a zavřela oči, spustil se mi znovu před očima běh událostí. Pořád znovu a znovu, jako ten nejhezčí sen a mě snad teprve teď začalo na plno docházet, cože se to stalo a zároveň mě přepadal strach, jestli se mi to jen nezdá. Tolikrát jsem si ten den představovala! - Je neskutečné, že je to najednou tady. Prostě ač byla únava obrovská, usnout jsem nemohla. Snad ze strachu, že až se probudím, bude to zase jenom další sen, nebo proto, že jsem pořád byla tak nadšená a unešená tím novým úžasným pocitem - jsme RODINA - že bych to chtěla vykřičet do světa na jednou, ne dvakrát, ale tisíckrát a nejlíp teď hned. Jak je vůbec možné, že všichni ostatní včetně mého muže teď spí?? Jsem prostě šťastná. Tak šťastná, že nemůžu jíst, nemůžu spát a hlavně, nemůžu se přestat smát. A nebyla to jen tato jedna noc&.. ve stavu naprosté euforie jsem se pohybovala 4 dny a noci, než jsem vyčerpáním poprvé od chvíle, co vím, že jsem máma usnula, ale k mému údivu, žádný prospaný boží den se pak nekonal - bylo toho tolik, co jsme museli zařizovat a vyřizovat a ve mně najednou bylo stokrát více síly a energie, než kdy jindy!

Na naše "první rande s dcerou" jsme vyrazili raději o tři hodiny dříve, abychom kojeňáček stihli v klidu najít i s případným blouděním. Čas si na nás udělala paní dětská psycholožka , která nás seznámila nás s informacemi o našem zlatíčku blíže. Vysvětlila nám, že by pro malou bylo nejlepší, kdybychom s odchodem domů počkali, protože mezi svátky bude v KU omezenější provoz a protože byla nemocná a brala ATB a nevědí ještě výsledky, tak by bylo lépe počkat na souhlas paní doktorky. No... těšili jsme se hrozně moc, že si ji po Vánocích dovezeme domů, ale museli jsme dát zapravdu paní psycholožce, že dítě pod stromeček je dárek pro rodiče, ale malá z toho nic mít nebude, než, že by se na ni sesypali všichni známí najednou, protože by využili volna. A tak jsme souhlasili s tím, že těch pár dní navíc už vydržíme. Svůj Vánoční dáreček jsme stejně už měli a příbuzenstvo si ještě klidně počká. Dohodli jsme se, že ji můžeme navštivovat klidně každý všední den (o víkendech a svátcích bohužel nejsou návštěvy povoleny). Ještě nás upozornila, že Nikolka je hodně plachá, takže ji přinese, ale nechá si ji u sebe na klíně a pak se na čas vzdálila. Přiznám se, že ještě dávno před tím, než jsme věděli, že Nikolku vůbec dostaneme, jsem měla strach právě z tohoto prvního setkání - hrozně jsem se těšila a zároveň se neskutečně bála toho, že si nepadneme do oka, že bude dítko plakat a nepříjme mě. Paradoxně v momentě, kdy jsme čekali, až se objeví ve dveřích, pocit strachu nějak ustoupil a my oba s manželem jsme s radostným očekáváním plným napětí čekali, až se otevřou dveře a my ji poprvé uvidíme.

Realita předčila všechna naše očekávání. Pokukovala na nás schovaná v kapuci mikinky a najednou se začala natahovat směrem ke mně. Možná v té chvíli cítila i ona stejně jako my, že k sobě patříme a snad díky tomu jsme se na ni mohli nejen dívat, ale mohli jsme si ji pochovat, pomazlit, osahat. Už nebyla jen pouhý obrázek, ale byla skutečná - nádherná, úžasná, dokonalá a tak malinká (vypadala minimálně o měsíc a půl mladší než ve skutečnosti byla).... když se ručkou dotýkala našich tváří, dávno nás přitom pevně tiskla za srdce. Jistě to bude lamačka srdcí - dvě srdce už totiž zcela jistě zlomila - ta naše.

Byl to tak neskutečně silný zážitek a jedinečně kouzelný okamžik, že ani jeden z nás nebyl schopný sáhnout po připraveném foťáku, ačkoliv proto jsme ho s sebou brali. Ani na pobídku paní psycholožky, že si ji můžeme vyfotit, jsme nebyli schopní se od ní odtrhnout. A tak fotografie tohoto magického okamžiku máme pravě a jedině díky duchapřítomnosti paní psycholožky, která nás vyfotila jejich služebním fotoaparátem. Ten den jsme sice z kojeňáčku odcházeli s prázdnýma rukama a bez jediné fotografie, za to se srdcem naplněným po samý okraj a hlavou plnou myšlenek jen na tu naši úžasnou princeznu.

Jsou to tři měsíce, co jsme doma a z toho malého miminka, které se ani neumělo otočit samo ze zad na bříško, je neuvěřitelně šikovné, zvídavé, spokojené, zdravé a věčně usměvavé batolátko a já můžu říct, že se u nás zabydlelo štěstí. Neumím si představit, že by měla spinkat jinde, než ve své postýlce a neumím si představit, že by v té postýlce spinkalo jiné děťátko než právě naše Nikolka. Spousta lidí se mě ptalo, jak jsme se sžívali... Je to neuvěřitelné, ale žádné sžívání se u nás vůbec nekonalo. Prostě tak nějak okamžitě zafungovalo všechno přirozeně a samo od sebe. Reagovaly jsme jedna na druhou od první chvíle a to nejen psychicky, ale v prvních týdnech doma se výrazně hlásilo o slovo i tělo a hormony. Malá se neustále točila k prsům, které se mi pořádně zvětšily, byly citlivé a bolely, jako by se každou chvíli měla spustit laktace. Oběma nám bylo hrozně příjemné a uklidňující, když se při krmení z lahvičky k těm prsům stočila co nejblíže. Myslím, že ji uklidňoval tlukot mého srdce a já jsem tak cítila to její srdíčko a jak se zvedal a zase klesal spokojeně oddechující hrudníček. Když se dívám na její fotografie krátce po porodu a z doby, kterou strávila v kojeňáčku, přijde mi naprosto přirozené, že právě takhle vypadala - "vím to". Cítím to někde hluboko uvnitř. Jako by celou tu dobu byla s námi - jen na tu dobu nemám žádné vzpomínky. V srdci ale nechybí ani kousíček.

Po týdnu doma odbilo Nikolce půl roku a jako když ji vymění. Začala se přetáčet na bříško, pak zpět, válet sudy, plazit se, otevírat šuplíky - miminko je pryč - vítejme na prahu nové éry - vítej naše batolátko - to pravé dobrodružství právě začíná!... pro moje splašené hormony "šestinedělky" to byl zároveň důvod k radosti i takového jakéhosi melancholického smutku. Vždyť jsem měla miminko doma jen týden, ještě jsem si toho nestačila dost užít, ještě mě neomrzelo vstávat na krmení, mít tak ještě chvíli!.... ale Nikolka jako by o to víc chtěla denně dokazovat, jak je moc šikovná. Čím dál častěji se stávalo, že se v noci na krmení nevzbudila a spinkala krásně celou noc. Čím dál víc objevovala svět a nové dovednosti& a já? Po pár dnech jsem začala tuhle proměnu vnímat s hrdostí a pýchou a objevujeme tenhle svět plný všeho nového po čtyřech společně. Nikolce je 8 měsíců, naučila se posadit, hrajeme spolu na honěnou po kolenou, kutálíme si s míčkem, snaží se postavit a já vím, že to bude brzy. Jsem hrdá na to, jak krásně umí říct máma, táta, baba, deda, hafhaf (což jsou teď pro ni všechna zvířátka, která lezou po čtyřech;-) ) a NENE (neuvěřitelně oblíbená odpověď téměř na každou naší otázku ;-) ) Dmu se pýchou, když vidím jak nadšeně plácá ručkama radostí, že se jí povedlo nám udělat radost, když se vyčůrá do nočníčku...

Často mě při pohledu na ni napadne, jestli bych vůbec tak úžasné dítě mohla sama porodit a nevím proč, ale mám pocit, že ne. Není den, abych znovu nevyslovila to, o čem nás naše šikovná holčička přesvědčuje dnes a denně znovu a znovu - TOHLE DÍTĚ JE ZA ODMĚNU.

VŠEM, KTEŘÍ NA SVOJE ŠTĚSTÍ ČEKAJÍ, BYCH RÁDA ŘEKLA JEN JEDNO - "VYDRŽTE - VÁŽNĚ TO STOJÍ ZA TO!" Teď zpětně vidím smysl i v tom dlouhém čekání (i když mi kolikrát nebylo do zpěvu, i když jsem si často zanadávala na pomalého úředního šimlíka&& teď jsem strašně ráda, že všichni udělali maximum proto, abychom dnes mohli být skutečná a šťastná rodina!). Spousta lidí nám držela palce a já chci tímto poděkovat všem kteří na nás mysleli. Čekali jste na šťastný konec, tak tedy tady je - I U LUSLÍKŮ UŽ BYDLÍ ŠTĚSTÍ!!! A doufáme, že za pár let budeme moct kouzelný telefon zvonit podruhé - rozhodně totiž chceme Nikolce pořídit sourozence, na kterém už za pomoci paní sociální pracujeme MrkajícíMrkajícíMrkající





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy