ADV TOP
ADV LEFT

Je tomu asi měsíc a deset let, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Byl to trochu šok (i když, co jsem čekala, když jsem to neřešila :-)). Táhlo mi na dvacet, studovala jsem prvním rokem VŠ a měla mnoho nejrůznějších plánů. Tak trochu jsem si myslela, že se mi to nejspíš jen zdá, ale ultrazvuk mi ukázal krásné miminko. Když odeznělo počáteční překvapení, začala jsem se na miminko těšit a pevně se rozhodla, že na mých plánech se nezmění nic. Nebo jen něco.

Těhotenství jsem skoro celé prospala, ještě před porodem přestoupila na jiný obor a po prvním týdnu nového semestru se mi narodila holčička Ronja. Jelikož byla miminko pohodové, stala se brzy kavárenskýcm povalečem a věrným návštěvníkem přednášek, zvláště těch o dětské psychologii, kde sloužila jako demonstrační materiál. Přesto jsem se rozhodla chovat se odpovědněji a pořídila jsem si antikoncepci, kterou jsem vydržela zobat asi do Ronjiných třech let.

Pak mě posedla touha po voňavém malém člověku a začala jsem dyndat o další mimi. Chvilku sice trvalo, než jsem svého milého zpracovala, ale nakonec kývnul. Hned první měsíc jsem čekala dvě čárky na testíku, ale nic se neukázalo. Ani druhý, třetí, šestý...dvanáctý. Potom nám to začalo být divné a zašli jsme pro radu k odborníkům. Nic prý početí nebrání, ale čáp nepřiletěl.

Následovaly další dva roky snažení, dalších vyšetření a pořád se nic nedělo. Někdy mezitím jsem dostudovala a přestěhovali jsme se z Prahy do východních Čech. Ronja nastoupila do první třídy a my jsme si oba našli hezkou práci.

Je tomu asi měsíc a dva roky, kdy jsme podali žádost o adopci, přestali čekat na čápa a začali čekat na kukačku.

Nejdříve jsme zamířili na městský úřad, kde jsme paní úřednici zaskočili ochotou adoptovat dítě jiného etnika. Dostali jsme kuloární značku "tolerantní žadatelé". Připadalo nám to trochu vtipné a trochu trapné, protože ve skutečnosti jsme vůbec tolerantní nebyli. Chtěli jsme co nejmenší zdravé miminko. Jen ta barva nám byla fuk.

Poté, co jsme posháněli nejrůznější papíry a razítka, nechali se vyšetřit a paní úřednice nás navštívila (z nějakého důvodu se všichni té návštěvy bojí - my se taky báli, ale skutečně je to spíš formalita), putovala naše žádost na kraj. Ještě před prázdninami nás vyrozuměli v tom smyslu, že jsme byli shledáni vhodnými žadateli a že nás pozvou na písemné psychotesty. Ty nastaly na podzim. Asi milion nejrůznějších otázek typu "Byla byste raději architektem nebo manažerem?", znovu uvést své představy o dítěti, test inteligence (!) a na závěr kresba stromu. Milý mě kopal pod stolem a polohlasně napomínal, ať se nesměju. Celkově mi to připadalo veselé a navíc jsme se na zpáteční cestě stavili v cukrárně.

V lednu jsme absolvovali rozhovor s psycholožkou - "Vy jste asi hodně nerozhodná osoba, viďte? Tolikrát nevím mi snad ještě nikdo nezaškrtnul." (Nechci být ani manažerem, ani architektem.) I toto setkání bylo příjemné a jakožto "tolerantní žadatelé" jsme se mohli zúčastnit jarní přípravy, která byla primárně určena pro pěstouny. Některá témata byla podána výborně, jiná méně a některá byla vyloženě nudná. Co mě asi nejvíce zarazilo, byl přístup (některých) odborníků k adopci romských dětí. Mráz mi běhal po zádech, když jsem slyšela hrůzostrašné scénáře, o tom, co nás čeká, až takové dítě zaslechne "volání krve". Podotýkám, že jedna z mých sester je adoptovaná Romka a i ve svém okolí máme několik dalších osvojených Romů. Výsledkem bylo, že nám doporučili, abychom svůj požadavek zpřísnili a cikánské dítě nechtěli. Maximálně poloromské. Uff. Moc se mi líbila reakce jedné z adoptivních maminek na adopci.com: "To je jako když se někdo dívá na stádo krav. Říká si - ty bílé jsou bez problémů, ty černé zlobí a ty strakaté jsou něco mezi. Ale že se na to dívá z pozice vola, to ho nenapadne.

Nicméně nás schválili, i přesto, že jsme si trvali na jakémkoli etniku, a nastalo čekání na telefon. Minuly prázdniny i podzim a pořád se nic nedělo. Abych se k tomu telefonu tak neupínala, zabrala jsem se do práce a na další rok si vymyslela spoustu projektů. Před Vánoci bylo to čekání vůbec nejhorší. Jako na potvoru každý těhotněl a rodil a u nás pořád nic.

Až jednou ve středu těsně před Vánoci v sedm hodin večer ten telefon zazvonil a my jsme slyšeli, jak do něj někdo říká: "Máme pro Vás chlapečka, je mu šest týdnů a bylo by fajn, kdybyste si ho v pátek mohli odvézt." A tak k nám přiletěla kukačka a přinesla nám Vojtu.

Moc děkuji holkám z adopčátek za podporu a účast a jsem moc ráda, že jsem B-C objevila.

Barka, Ronja (10/99) a Vojta (11/08)





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy