ADV TOP
ADV LEFT

Je to více než tři roky co jsem tady smolila článek s názvem Trnitá cesta k miminku... od té doby se toho dost změnilo, od té doby jsem byla zklamaná z nevydařeného pokusu IVF, od té doby jsem byla moc smutná z nevydařeného těhotenství, které trvalo pouhých 8 týdnů, bylo to mé druhé těhotenství... od té doby u nás nastalo období změn...Tehdy v létě v roce 2007 jsme si s mužem řekli, že v tom našem domečku nechceme být sami, že bychom té naší pesandě, co má tak moc ráda děti chtěli pořídit kamaráda... a tehdy jsme se rozhodli podat žádost o adopci. V ten moment jsem se po dlouhých letech uklidnila. Uklidnila mě představa, že jednou mít miminko budeme, že to bude sice asi nějakou dobu trvat (tehdy jsme ještě neměli představu jak dlouho, ale když už jsme si počkali (tehdy) 6 let, budeme čekat trpělivě dál). Co nám taky zbývá...

Tehdy v srpnu roku 2007 to všechno začalo. Počínaje návštěvou paní ze sociálky u nás doma, dvouhodinový rozhovor s námi oběma, od našeho dětství po naše manželství... následovalo dlouhé čekání než si nás pozvali na psychologické testy a pohovory... poté jsme absolvovali 2 víkendy na horách s ostatními žadateli o adopci, sociálními pracovníky, psychology a poté návštěva (které jsem se velmi obávala) kojeňáčku... to bylo opravdu velmi emotivní...

Po tom všem jsme tedy už jen čekali na vyhodnocení a zaslání dopisu, kde nám sdělovali, že jsme vhodní stát se osvojiteli... A tady byla poprvé velká radost, měli jsme papír na to, že můžeme mít dítě... hezky se to četlo, hezky tam o nás psali..:) Začali jsme se těšit a oznámili jsme to rodině a přátelům. A já měla pocit, že čekám miminko...

Už na začátku nás připravili na čekací dobu 3-5 let... přišlo nám to dlouhé... moc dlouhé... měla jsem strach... jak to zvládnem, co to udělá s naším už tak zkoušeným vztahem... ale pořád jsem si říkala, musíš vydržet...

Atak jsme drželi... držel i náš vztah... plánovali jsme různé akce s přáteli, cestovali jsme... sportovali... a doufali... A taky jsme si občas napsali s ostatními páry, co s námi absolvovaly přípravu, zůstali jsme v kontaktu dodnes.

Čas plynul a já mezitím na podzim roku 2009 zjistila, že jsem těhotná... obrovská radost, kalená obrovským strachem... Měla jsem velký strach... už jsem to zažila... už přeci vim, co u mě znamená, když začnu krvácet... bohužel ani tentokrát nepomohlo ležení... klid... bohužel i tentokrát se těhotenství přestalo vyvíjet. Následovalo moc smutné období... Zůstala jsem dlouho doma, necítila jsem se na to jít do práce mezi lidi... Zůstala jsem doma celé šestinedělí.

Následovaly vánoce... pokolikáte už jsme si s mužem pod stromem přáli, aby ty příští už jsme byli s naším miminkem... Po Novém roce jsem čím dál častěji myslela na naše "adopčátko", věřila jsem, že už brzy... že už brzy se pro nás narodí... že si nás konečně najde... svou vlastní cestou...

A dočkali jsme se.

Jsou to přesně tři týdny co nám volala paní ze sociálky a ptala se, jestli je u nás něco nového... a jak se nám daří... a potom řekla tu nejkrásnější větu, na kterou jsme se tolik načekali... "Máme pro vás miminko! Je to chlapeček a v pondělí se na něho můžete jet podívat!"

Byl pátek... do pondělka dva nekonečně dlouhé dny... dlouhé jako těch 9 let... strašně jsme se těšili. Já na nic jiného od té chvíle nemohla myslet. Nevěděla jsem jaké je datum, co bylo včera, nic jiného mě nezajímalo, chtěla jsem PONDĚLÍ! Od té chvíle se mi změnil život. Od té chvíle u mě nastoupil pocit absolutního štěstí, pocit euforie. Neustále jsem si tu větu opakovala... máme pro vás MIMINKO... jak krásná věta... jak dlouho očekávaná.

A přišlo konečně pondělí a my se jeli seznámit s naším miminkem. Jak moc jsem se těšila ani nedokážu vypsat. Od okamžiku co jsme ho viděli, co jsme s ním mohli být, jsem ho milovala. A strašně se mi po něm stýskalo. Během týdne jsme nakoupili všechno. Prala jsem a žehlila a moc jsem se z těch věciček těšila. Pořád jsem se na ně dívala, abych tomu uvěřila.

Další pondělí jsme si pro naše miminko konečně mohli přijet. Nastaly nádherné okamžiky štěstí a nastoupil dosud mi neznámý pocit - mateřské lásky. Pocit strachu a zodpovědnosti. Každý večer stojím u postýlky a dívám se na ten krásný zázrak a děkuju...

Do našeho domu jsme si přivezli štěstí, jmenuje se Kryštof, je mu 5 měsíců, je to úžasné miminko a my za něho každý den děkujeme.

Tento článek píšu dnes na etapy. Odbíhala jsem uspávat, krmit, mazlit, na procházku s kočárkem, koupat, krmit a zase uspávat...

Píšu ho na etapy tako proto, že jsme se dnes dozvěděli, že naše psí holčička, která na to miminko s námi trpělivě čeká skoro 6 let, v létě jí bude 6... že je nemocná... nevyléčitelně... naše hodná, veselá, milující psí holka, kterou máme strašně moc rádi, která je nám nejblíž. Tak moc jsem se těšila, jak budeme chodit konečně spolu na procházky s kočárkem... tak moc jsme na to čekali. Tak moc jsme byli šťastní, když jsme jí Kryštůfka představili a těšili se na společně strávené chvíle... Tak teď musíme jen doufat, že jí pomůžou léky, že jí nebude nic bolet a že s námi ještě ten kočárek vozit bude... že se s námi bude ještě radovat...

Nedokážu vyjádřit jaké pocity teď mám... pocity absolutního štěstí z našeho miminka a děsivý strach o naši fenečku....Vim, že kdo máte pejska tak to určitě pochopíte...

Ráno, když jsem tento článek začala psát, jsem netušila, jaký závěr bude mít....

Děkuju těm, kdo tady při mě stál, kdo měl vždy slova podpory...

Cesta k našemu miminku byla trnitá... ale v jejím cíli na nás čekala krásná odměna.

Tizie





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy