ADV TOP
ADV LEFT

Měla jsem v hlavě několikero povídání k 17. listopadu... Rozepsala, smazala...

V kontextu aktuálních událostí se nic nepíše lehce.

Vzdala jsem to - prostě nic psát nebudu, ono je to stejně jedno...

Jenže není.

Jsem asi naivní pravdoláskařka (což je často v podstatě nadávka), ale pořád jsem hodně vděčná, že to před 26 lety prasklo. Nevyrůstala jsem v rodině disidentů... Děda byl novinář Pražského jara s následnými problémy, ale doma se o tom nemluvilo. Byla jsem předsedkyně skupinové rady naší školní pionýrské organizace. Bylo mi 14 a v podstatě jsem nevnímala, co všechno je špatně... Neměla jsem jak vystoupit z té bubliny, abych všechny nesvobody dokázala vidět...

Ale jak rychle se svoboda stala samozřejmostí, jsem si uvědomila dneska, když jsem prostě nedokázala Vojtovi vysvětlit, že vedoucí úloha strany byla zakotvena v Ústavě, že to byl zákon.

"Proč tedy byly volby?" "

"To tam někdo chodil?"

"Proč nezvolili někoho jinýho?"

"Ty jsi chodila volit, i když to nemělo smysl?"

Ne, Vojto, nechodila. Bylo mi 14 a pamatuju si jen ústřižky... Mámu, co strávila čtvrt roku u televize. :-) Pekly jsme se ségrou cukroví. Jednu Letnou. Spousty plakátů všude. Hromady najednou objevené literatury... Trikolóru, co jsme stříhali a starý prvorepublikový vyšívaný státní znak, co se nějak záhadně objevil doma...

Jo a Martu. A tu písničku nahranou na tátův kazeťák Phillips. 

Ať mír dál zůstává s touto krajinou...


Dnes naléhavější než kdy jindy. Lze si jen přát, aby nás do nesvobody neuvrhl opětovně strach.

A co si pamatujete vy?





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy