ADV TOP
ADV LEFT

Včera jsem jela za dětmi na prázdniny vlakem. Byl svátek, měla jsem za sebou náročný týden. Nastoupila jsem v Praze, vybrala si prázdné kupé, které se po chvilce začalo plnit. Nejprve si přisedl pán odhadem 35-40, pak jeden něco přes padesát. Pak cca dvacetiletá mladá paní se svým asi dvanáctiletým bratrem a cca desetiměsíční holčičkou a nakonec mladík plus mínus dvacet pět.

Paní byla nalehko, ale v ráži a vcelku hlasitě naštvaná na cestování s Českými drahami. V oddíle pro matky s dětmi bylo plno, nikdo ji nepustil, průvodčí nebyl k nalezení, do služebního oddílu, kde měla v kočárku věci pro dceru, nesměla. Času ve stanici nebylo mnoho, nestihla se zorientovat a pobrat věci.  Z jejích slov vyplynulo, že jedou od rána ze západních Čech, holčička už byla unavená, a před nimi bylo ještě dalších dvě a půl hodiny cesty. Bez kočáru, bez pití, bez věcí pro dceru. V předchozím vlaku lidé nebrali ohledy na dítě, zbylo na ně místo u dveří, kde pořád někdo chodil, žádné místo vyhrazené pro matky s malými dětmi, kde by se holčička v klidu vyspala.

Jakmile se vlak rozjel, vyslala svého bratra pro věci do kočárku. Vrátil se s nepořízenou, dveře byly zavřené, vstup zakázán, průvodčí nikde. Holčička začala plakat. Unavená paní znervózněla ještě víc, padla nabídky plácnutí po zadku holčičky. Atmosféra v kupé houstla. Vtom vstal pán (35-40 let) a nabídl se, že s bratrem ještě jednou dojde do služebního oddílu a pokusí se najít řešení. Vlak byl plný, lidé stáli i v uličkách.  Chlapec se po chvíli vrátil, nikdo tam nebyl, pán se mu v davu ztratil. Mladé paní pohasl nadějný úsměv.

Přišel pán, domluvil prý s průvodčím, že se sejdou u dveří s chlapcem, aby si mohli vzít věci. Stejně jako jsem paní mezitím radila já, aby místo v oddíle pro matky s dětmi řešila s průvodčím, domlouval to s ním i on. Chlapec znovu odešel. Holčička se mezitím trochu uklidnila a koukala z okna. Za chvilku ji to omrzelo a začala znovu popotahovat.  Pán sundal z ruky hodinky a dal je holčičce na hraní. Ta se rozzářila a hrála si. Když jí hodinky omrzely, maminka vytáhla z výstřihu své hodinky a holčičku na chvilku zabavila. Než ji to omrzelo, pán našel klíče a jakmile se ozvalo zakňourání holčičky, která už si mnula oči a chtěla spát, dal jí klíče. Zase byl klid. I mladík se sluchátky v uších je nakonec vyndal a začal se na holčičku usmívat.

Atmosféra v kupé se vyjasnila. A já uvnitř zírala s otevřenou pusou, na toho CHLAPA. První otázka, která mě napadla, byla, kolik má asi dětí. Nejen, že se tak automaticky postavil za matku, která se ocitla v nesnázích, ale z dostatečné vzdálenosti, aniž by narušil centimetr jejího teritoria, nabídl podporu. Ale hlavně přesně věděl, co takové desetiměsíční dítě potřebuje, jak děvčátko zaujmout, jak dlouho udrží pozornost na jednu „hračku“. Série malých dobrých skutků, žádná lhostejnost, rychlé pochopení situace, zájem, nabídka drobné pomoci.  Vystupovala jsem hned v Kolíně, průvodčí se za tu dobu neobjevil :-(

 

Mamince jsem popřála klidný zbytek cesty a tomu pánovi s úsměvem poděkovala. Byl pro mě světýlkem naděje, že dobří lidé (v tomhle případě tátové a chlapi) ještě nevymřeli. On se usmál a pověděl, že jde se mnou, teda ne úplně se mnou ;-). Taky vystupoval a pokračoval někam dál. Naše cesty se rozešly.

 

Ale dobrý pocit, ten mi zůstal...

Děkuji! :-)

 





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy