ADV TOP
ADV LEFT

K zaregistrování se zde i k napsání mého příběhu, mě inspiroval lednový příspěvek s podobným názvem. Zde je tedy můj příběh. Mám dětskou mozkovou obrnu, což s sebou v mém případě nese viditelné pohybové postižení a tedy v realitě České republiky i občasnou nutnost bojovat s předsudky. Jinak dle mého názoru žiji docela normálním životem. Vystudovala jsem 2VŠ, pracuji ve státním sektoru, dnes mám tři děti. Vždycky jsem chtěla velkou rodinu.

Poprvé jsem rodila v roce 2002, po bezproblémovém těhotenství jsem si pro porod vybrala velmi vyhlášenou pražskou porodnici..

Až pozdě jsem bohužel zjistila, že to byla nejhorší volba mého života . Vše skončilo tzv .preventivní hospitalizací v cca 37 tt., jejíž důvod dodnes nechápu a zbytečným plánovaným císařským řezem. Dodnes lituji, že jsem tehdy souhlas s plánovanou sekcí podepsala, budiž mi omluvou, že jsem tak udělala až po 19 ti dnech poměrně hrubého psychického nátlaku, několikrát denně jsem tehdy absolvovala tzv.monitor, nikdy mi uspokojivě nebyl vysvětlen důvod těchto opakovaných vyšetření, vlastně se mnou v porodnici nikdo moc nekomunikoval, navíc jsem pro část personálu byla "ta postižená" byla mi nabízena i sterilizace ze zdravotních důvodů ,dělali mi ultrazvuk kvůli velikosti dítěte, došli k závěru, že prý mám moc velké břicho. Pak rentgen pánve. Dodnes nechápu, proč mě rentgenovali, rozměry pánve jsem měla dle předchozích měření v normě. Rentgen byl hrozný, doktor na mě řval přes sestřičku: Nemluvil na mě přímo, asi myslel, že bych mu nerozuměla. Dnes bych celou tuhle hrůznou hospitalizaci i všechna ta zbytečná vyšetření odmítla, ale tehdy jsem jako prvorodička nevěděla co dělat, bála jsem se. Měla jsem strach...  inu prostě jsem jim toho císaře podepsala, aby mi už dali pokoj. Malou mi ukázali, asi tak minutu, pak až druhý den. Nevím, co do té doby jedla. Nosili mi ji jen na kojení. Až v sobotu odpoledne jsem dostala malou na pokoj. Rodila jsem v pondělí ráno. Chtěla jsem mít miminko u sebe dřív, ale nedali mi ji, prý nejsem zaučená, prý jsem specifický případ... .Bylo mi už z toho tak zle, že jsem se ani nedokázala bránit, vždycky ji odnesli, neměli na to právo, ale byla jsem po porodu a byla jsem tam na to sama.

Po návratu z porodnice se psychicky naprosto složila, přestala jsem fungovat po stránce sexuální a miminko, na které jsme se s tehdejším manželem tolik těšili jsem nenáviděla. Dlouho jsem se nemohla umýt na intimních místech, aniž bych přitom neměla zavřené oči. Paradoxně jsem se ale na těch místech musela mýt pořád /několikrát denně, připadala jsem si strašně špinavá .

Možná, že přeháním, ale měla jsem pocit znásilnění .

O tom co se tehdy stalo jsem asi rok vůbec nebyla schopná mluvit bez breku. Zdály se mi zlé sny. Kachlíčky na sále, rentgen.

Při pohledu na maminku s bříškem nebo kočárkem jsem se málem rozbrečela, ano já měla taky miminko jenže s pocitem, že já nejsem máma. Že to není moje dítě.

Nemohla jsem jít do té čtvrti, kde je porodnice, kde se moje nejstarší dcerka narodila, ani na procházku, když jsme tamtudy jeli autem tak jsem se zamkla.

Časem už to všechno bylo neúnosné, nešlo to, už jsem nemohla, nemohla jsem skoro spát a když tak jen po pár sklenkách vína .Protože jsem kojila a chtěla kojit tak jsem ranní mlíko odstříkala a vylívala a malé dala jiné odstříkané ještě zvečera, naštěstí jsem měla mléka dost . Začala jsem hledat pomoc. Napoprvé jsem neměla štěstí ten pán byl sice psycholog, ale asi nebylo v pořádku, že na mě začal křičet, jak si to představuji kritizovat lékaře, že se císařské řezy nedělají zbytečně. (V té době jsem už věděla že důvody pro něž byla sekce provedena byly vykonstruované, porodníci ignorovali názor mého ošetřujícího neurologa, který normální porod nevyloučil.)

Pak mi sdělil, že celý problém tkví v tom, že žiju neadekvátně svému postižení...  Tak jsem zase šla a bylo mi po zásahu tohoto odborníka ještě hůř. Vše bylo o to horší že prvotním odloučením od dítěte, které jsem neměla u sebe, byl můj vztah k malé o ničem . Přišla jsem o její rok a půl. Mechanicky jsem ji přebalovala, najíst dostala, k doktorce jsme šly, ale vesměs mi to bylo všecko jedno.Časem jsme si na sebe zvykly a dnes už ji mám konečně ráda . Ale ten rok a půl tam není.

Takže jsem se ze střetnutí s tím pseudopsychologem po delším čase vzpamatovala a hledala další cesty věděla jsem, že takhle to nejde, že svůj stav musím nějak řešit . Nakonec jsem se dostala do skupinové terapie žen s traumatem z porodu, většina byla po císaři. Pomohlo mi vědět, že nejsem sama se svým problémem. Pak jsem chodila na psychoterapii individualní, psala jsem si takový deník o pocitech souvisících s ženstvím a mateřstvím. Bylo mi sděleno že jevím znaky postraumatické stresové poruchy.

Začala jsem se o problematiku vaginálního porodu po předchozí sekci více zajímat. Zjistila jsem že to jde. ( nejen po jednom, ale i po více porodech císařem .)

Změnila jsem gynekologa (ještě před psychoterapií, našla jsem takového, který se ke mně jednak choval normálně a jednak neměl rád císařské řezy ( nevěřili byste jaký je to problém někoho takového najít ).

I díky psychoterapii jsem si začala zase věřit, začala jsem se cítit jako člověk a ne jako odpad . Bohužel jsem nikdy neměla ve věcech týkajících se mateřství podporu rodiny...  myslím to tak, že moje maminka je bohužel zaměřená jinak.V tom nejhorším období jí prostě více zajímalo, zda mám hotové zkoušky na právnické fakultě, než cokoli jiného. Nedá se jí prostě svěřovat, myslím že dokonce dodnes nepochopila, co se tehdy stalo, možná ani nepochopila, že se vůbec něco stalo.

Takže jsem v rámci psychoterapie probírala i věci týkající se třeba puberty atd ., prostě věci které bych v ideálním případě probírala s mámou . Možná právě proto jsme my ženy dnes v porodnicích tak vyděšené, bezbranné. Naše matky prošly stejnou, ba ještě horší porodnicovou zkušeností. Jsou na to prostě zvyklé. Už třetí generace žen je vlastně vychovávána v mylném přesvědčení, že porod není jejich věc, že miminko je tři i více dní majetkem porodnice atd. Takže do rolí které dříve zastávaly matky matek jsou někdy stavěni/y psychoterapeuti/tky-tak jako v mém případě...

A jak se vše vyvíjelo dál.

Chtěla jsem další děti .

V roce 2005 jsem otěhotněla podruhé, těhotenství opět bez problémů, ale pak se miminku nějak nechtělo ven.Chodila jsem už denně na kontroly a při ultrazvuku doktor prohlásil, že pupečník naléhá na krčku miminka, což zvyšuje bohužel riziko císaře, nicméně jsme se dohodli , že tomu dáme šanci .

V Praze jsem už rodit nechtěla, nemám ty anonymní velkokapacitní porodnice ráda, nestála jsem o rutinní přístup, chtěla jsem mít u porodu svého doktora, dulu a v případě, že by to zase byl císařský řez jsem nechtěla na JIP, abych mohla být co nejdřív s miminkem.

Porod začal spontánně. Po 14 ti hodinách snahy, kdy sice stahy byly, ale já se ani neotvírala, bohužel vše skončilo opět sekcí, miminko mělo pupečník omotaný kolem krčku a nožky, nemohlo ani sestoupit, natož vylézt.

Bylo mi to hrozně líto, ale vyrovnávala jsem se s tím lépe než poprvé. Prostě proto, že mi tentokrát dal někdo aspon šanci. Malou jsem měla prakticky hned na pokoji, ze začátku se o ní staral manžel, který tam byl s námi. Bylo mi dost líto, že ani tentokrát to nedopadlo.

Dostala mě reakce jedné ženy, prý jsem si neměla nic dokazovat, že přece na císaři není nic nepřirozeného. Takže jsem prostě to,  jak dopadl můj druhý porod přestala na nejakou dobu ventilovat. Abych měla klid, navíc jsem stále chodila na psychoterapii, která tímto dostala i nový obsah.

Za rok po narození naší druhé dcery jsme se s manželem rozešli, je pravdou že po narození první dcerky už náš vztah dost skřípal, já jsem manželovi nedokázala odpustit, že mě v tom tehdy nechal samotnou . I když i tehdy byl u porodu, byl tam k ničemu.

Rozdělili jsme si děti - starší dcerka zůstala s tatínkem (důvody si lze domyslet), mladší se mnou. Bydlíme s bývalým manželem na stejném sídlišti, aby byly holky co možná nejvíc v kontatu jak mezi sebou, tak s námi rodiči.

Našla jsem si přítele, i jemu se zpočátku dost špatně vysvětlovalo co, že se mi to tenkrát před lety stalo. Ale nakonec to pochopil, což je důležité, protože ač jsem docházela na terapii, tak některé rány přetrvávají - díky tomu se např. nemůžu depilovat na urč.místech, ve zdravotnických zařízeních bývám nervozní, v těhotenství těžko snáším tzv. monitor /správně kardiotokograf, takže jej odmítám. A partner by prostě měl znát důvod těchto věcí.

Je pravdou, že pozitivní těhotenský test byl na podzim roku 2007 velkým překvapením. Na miminko jsem se těšila a i v tomhle případě jsem chtěla pokud možno rodit přirozeně i když jsem věděla že to v podmínkách českého porodnictví nebude snadné.

V České republice totiž existuje doporučení, že ženy které více jak jednou porodily císařským řezem, mají rodit plánovanou sekcí pro riziko ruptury dělohy. Přestože podle novějších studií je riziko této ruptury jen mírně zvýšené oproti riziku u žen, které prodělaly pouze jeden císařský řez. Ačkoliv Česká gynekologickoporodnická společnost není zákonodárným orgánem a její doporučení nejsou právně závazná, nebývá ženám v ČR většinou ani umožněno rodit po dvou sekcích vaginálně, většinou je jim prostě sděleno,  že v jejich případě vaginálně rodit nejde a hotovo.

Není zvykem ověřovat si informace, které dostanete od svého lékaře např. v zahraniční literatuře... Takže ročně v ČR porodí po dvou sekcích spontánně jen cca 15-20 žen. Já jsem však věděla, že můžu rodit normálně a že císařský řez natož pak plánovaný prostě nechci.

Těhotenství zdárně pokračovalo, i přesto že jsem v průběhu prenatální péče odmítla OGT a nechtěla jsem vědět výsledky screeningu vývojových vad :) Až cca v sedmém měsíci se vyskytla komplikace... zjistilo se, že v termínu mého porodu malují v porodnici, kam jsem chtěla jít rodit .Což byl problém o to větší, že doktor s nímž jsem byla domluvená, že mi dá šanci rodit normálně, jinam k porodům nechodí. Hledala jsem tedy alternativu, setkávala jsem se však pouze s odmítavým postojem, mě prý nikdo spontánně rodit nenechá.

Když se nad tím vším zpětně zamýšlím, napadá mě, kolik žen v tomto státě asi prodělá císařský řez zcela zbytečně jen na základě jisté rigidity panující v odborných kruzích, prostě proto, že je nikdo jinak rodit nenechá... Většina maminek v mém okolí, by totiž všem doporučením slepě důvěřovalo, nehledalo by alternativní řešení... Prostě by se poslušně dostavily v daném termínu do porodnice, kde by jim byl proveden plánovaný císařský řez, takže by k normálnímu porodu prostě nedostaly šanci...

No to byl jen takový kacířský návrh na okraj, nyní zpátky k mému příběhu.

Když jsem jako právnička namítala, že mi přece nemohou udělat sekci bez mého souhlasu a že o způsobu porodu vlastně rozhoduje rodička (informovaný souhlas, ošetřující personál toliko navrhuje alternativy); byla jsem taktně odkázána - někam jinam.

Jeden lékař v jedné pražské porodnici se dokonce velice podivil jak je možné, že já při svém zdravotním stavu ,čekám třetí dítě a ještě si dovoluji odmítat císařský řez, který si prý jiné "rozumnější ženy " jsou ochotné i zaplatit!? Takže jsem začínala vážně uvažovat o porodu doma... v mém případě bych ale patrně nesehnala PA. Ale i porod doma bez jakékoli odborné pomoci byl pro mě přijatelnější a z mého pohledu bezpečnější altenativou, než třetí císařský řez.

Naštěstí jsem 10 dní přenášela a v původně vybrané porodnici mezitím vymalovali .

U porodu naší společné dcerky přítel byl, i když se bál. Nakonec byl na to strašně hrdý a svým způsobem se z něj stal zastánce přirozených porodů, propagátor bondingu atp. Oběma nám hodně pomohla dula. Naše holčička se narodila spontanně porod trval cca 2 hodiny, bez nástřihu bez medikace. Z porodního sálu jsem šla po svých a od první chvíle jsem mohla být se svým dítětem .

Můžu říct, že rozdíl mezi vaginálním porodem a císařským řezem je propastný. Císař je z mého pohledu čirá hrůza, jak fyzicky, tak po stránce psychické.  Je sice pravda, že pokud je k sekci opravdu důvod, tak se s ní člověk nakonec smíří, zejména je-li mu dána alespoň šance zkusit porodit. Ale když je takovýto zásah proveden zbytečně či z pseudo-důvodů, jako v případě mého prvního porodu, je to ještě mnohem horší, alespoň já osobně nikdy neodpustím lékařům oné pražské porodnice,že mi nedali šanci .

Jsem nesmírně vděčná všem lidem, kteří mi pomohli dopracovat se k normálnímu porodu . Dnes mám tedy tři holčičky, mám za sebou i zkušenost spontánního porodu (bez nástřihu i bez medikace ). I když se pořád zlé sny občas vracejí, tak v podstatě už je mi dobře, mám tak nějak skoro zpátky ten kus ženské důstojnosti o který jsem před šesti lety přišla .Úplně v pohodě to asi nebude nikdy, ale i takhle je to dobré.  Dokonce intenzivně uvažuji o tom že se pokusím dopátrat skutečného důvodu, proč se v roce 2002 stalo to, co se stalo, i když ani nedoufám, že se dozvím něco podnětného. Je to za mnou, dnes už mě to jen mrzí.

Časem bychom chtěli ještě jedno dítě, trochu kacířsky sním o porodu doma, i když nevím, každopádně doufám, že svůj příděl porodní smůly jsem si už vybrala, zejména při prvním porodu.

Ještě na okraj:

Po svém třetím porodu, jsem se setkala s gynekoložkou, která prohlásila, že jí by se nestalo, aby si nějaká mamina postavila hlavu a nešla na císaře, když je to v doporučení ČGPS. Potom si ona dáma neodpustila několik invektiv na adresu mého gynekologa. Inu klientky jsou maminy, zákroky se dělají paušálně jen kvůli zastaralým doporučením a průměrný kritizuje ty lepší k teří svou praci dělají podle skutečných poznatků dnešní vědy a s ohledem na individuální potřeby konkrétní ženy. I to je obraz českého porodnictví.

Vím že tenhle příběh vyvolá spoustu reakcí o tom, jak jsem nezodpovědná. Nejsem nezodpovědná, jen prostě chci o svém těle rozhodovat, jen jsem zvyklá a schopná vyhledat si relevantní informace a podle nich se rozhodovat. Znám ženy které si "nechaly udělat" císařský řez, jen proto, že se bály bolesti, znám ženy,  které podstoupí AMC, a pak se radují, že mají jistotu, že je dítě zdravé, přitom AMC umí odhalít jen zlomek možných postižení. Proč by měl být nezodpovědný někdo, kdo má jen jiný než většinový nazor a ne třeba ten, kdo zbytečně ale dobrovolně podstoupí operaci, anebo ten, kdo jde na poměrně riskantní vyšetření, aniž by pořádně věděl proč...

Jo a ještě poznámka pro jiné případné komentátory mojí osoby - Dětská mozková obrna není dědičná a nijak nesouvisí s očkováním... Jen to očkování nám to trochu zkomplikovalo - Růžička byla do pěti měsíců v pohodě. Pak po očkování hexavakcínou dostala horečky, křeče, dnes se léčí s epilepsií a je vývojově opožděná, patrně vše rozjela prudká reakce na hexavakcínu. Inu tedy bojujeme bereme léky a od srpna jsme zatím - díkybohu  - bez záchvatů.

Tak nám držte palce. Snad bude vše dobře probíhat. A snad nám osud jednou nadělí ještě malého prince k těm našim třem princeznám...





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy