ADV TOP
ADV LEFT

© ZEIT Wissen 01/2007

 Ženy neumí parkovat, muži naslouchat. Z takových tezí vznikají bestsellery. Jejich autoři se odvolávají na vědu. Neprávem.

Napsala Eva-Maria Schnurr, přeložila Adéla Ráček Seidlová

Předesílám varování: čtení následujícího textu může navodit nešťastné pocity. Zejména v tom případě, pokud jste až dosud věřili lidem, jako jsou Barbara a Allan Peasovi nebo Eva Hermanová (Das Eva-Prinzip, do češtiny nepřeloženo, pozn. překl.). Manželé Peasovi píšou knihy, jako jsou Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách a domnívají se, že jsou ženy a muži zcela odlišní. Muži se špatně učí cizím řečem, ženy neumí myslet prostorově. Muži rádi tvrdě pracují. Ženy si jdou raději koupit boty. A tak dále.

Peasovi se domnívají, že to vše má být v mozku pevně zakotveno již od narození, a odvolávají se přitom na zdánlivě vědecké výsledky výzkumu mozku. Z toho odvozují snadný recept na štěstí: ženy se vůbec nemají snažit dobýt mužské domény – stejně to nedokážou. "Domnívat se opak je nejjistější recept na nešťastnou a zmatenou cestu životem bez iluzí."

Eva Hermanová tyto teze zhušťuje do tzv.
principu Evy: emancipace je "fatální omyl", píše ve své knize, ženy mají respektovat "Stvořitelem zamýšlené oddělení" pohlaví a chovat se v souladu se svým biologickým určením. Před nedávnem se mezi bestsellery v USA dostala kniha The Female Brain (Ženský mozek, pozn. překl.) americké psychiatričky Louann Brizendinové. Rovněž její poselství zní: Muži a ženy jsou prokleti k odlišnému bytí, protože jsou jejich mozky tolik rozdílné.


Prodává se to dobře. Není to ale pravda. Stav výzkumu v současnosti zdaleka není tak jednoznačný, jak nám to chtějí manželé Peasovi a další namluvit. Přírodou daných a neměnných je pouze několik rozdílů. Skutečně zásadní nejsou an náhodou. "V rámci jednotlivých pohlaví nacházíme mnohem zásadnější rozdíly, než mezi pohlavími navzájem", říká biopsycholog Markus Hausmann zkoumající muže a ženy na Univerzitě v Bochum. "Toho, co mají obě pohlaví společné, je mnohem více než toho, co mají odlišné." Všechny ty pokusy posledních desetiletí, které překabátily údajné "nedostatky" žen na žádoucí
soft skills, tedy byly zcela zbytečné. Není náhodou v dohledu konec války pohlaví?

Americká psycholožka Janet S. Hydová kritizuje tvrzení Allana a Barbary Peasových jako
overinflated, tedy naprosto přehnané. Profesorka na Univerzitě ve Wisconsin porovnala data 46 meta-analýz venujících se rozdílům mezi pohlavími. Do výpočtu vstoupilo kolem 7000 jednotlivých výzkumů, o řeči, matematických schopnostech, komunikačních vzorcích, agresi nebo o vůdčím stylu.

Několik rozdílů z toho skutečně vyplynulo: ženy tak dobře neházejí. Jsou méně nakloněné vztahům na jednu noc, neinklinují tolik k fyzické agresi a méně často masturbují. Ostatní rozdíly nejsou statisticky významné.

Proč se ale předsudky tak tvrdošíjně drží? Proč je biologické opodstatnění (Geny! Mozek!) tak vysoko v kurzu? A mezi námi: nezažili jsme si to s tím parkováním sami na svou kůži?

Není to zcela vyloučené, přesto v tom jsou geny nevinně. Studie ukazují: právě tyto předsudky o vrozených odlišnostech mužů a žen vedou k tomu, že si ženy nad matematickými úlohami lámou mozky, parkují se zapojením nárazníků a studují spíše jazyky než fyziku. Pevná víra v zásadní odlišnost mužů a žen repredukuje sebe sama. Ve skutečnosti je tomu zcela jinak.
 

Předsudek:

Muži jsou z marsu, ženy z Venuše

Stará představa, že jsou rozdíly mezi pohlavím zakotveny biologicky v těle a mozku, dostala novou vodu na svůj mlýn pouze díky jedné nehodě. Bruce Reimer měl osm měsíců, když měl být v roce 1966 z důvodu zúžení předkožky obřezán. Ovšem elektrický skalpel malému chlapci upálil penis tak, že z něj zbyl jenom malý pahýlek. Na doporučení sexuologa Johna Moneyho se rodiče rozhodli své dítě ve dvou letech věku přeoperovat na děvče. Nicméně Brenda, jak se poté Bruce jmenoval, byla nešťastná po celé své dětství, nosila raději chlapecké věci, ráda se rvala a spolužáci si ji pro její divoké chování dobírali. V pubertě se o svém původním pohlaví dozvěděla a v roce 1981 se nechala operovat zpět na muže. David, bývalá Brenda, se oženil a adoptoval dítě.

Hardware mužů a žen je odlišný, to je očividné. Ale co software? Máme v hlavě program, který určuje, kdo je mužem a kdo ženou, který podle toho myslí a také se podle toho chová?

Vědci hledali důkazy – a našli rozdíly: mozek žen je menší a lehčí. Rozdíl vůči stejně velkému muži obnáší asi 100 gramů. Přesto ženy v inteligenčních testech podávají stejně dobré výsledky. Ženské mozky mají v průměru o 11% více mozkových buněk v oblasti zodpovědné za zpracování řeči, a mají větší oblast vyhrazenou prostorovému myšlení. To druhé možná souvisí se skutečností, že se rády orientují podle krajinných značek, tedy podle domů, stromů nebo semaforů, zatímco muži se raději spoléhají na ukazatele směru.

Vědci měli úspěch také při hledání rozdílného chování, které by mohlo být ukotveno v mozku. Chlapci si často již ve věku jednoho roku hrají raději s autíčky, děvčata oproti tomu s plyšovými hračkami. Miminka mužského pohlaví se již ve velmi raném věku dívají na věci, miminka ženského pohlaví na obličeje.

Za tyto odlišnosti by mohl být zodpovědný hormon testosteron, tak zní teorie. Miminka mužského pohlaví ho dostávají ještě v matčině těle vyšší dávku, než miminka ženského pohlaví. Britský psycholog Simon Baron-Cohen se domnívá, že právě to je důvodem, proč mozek chlapců pracuje již od narození systematičtěji a proč děvčata více soucítí.

Ovšem stačí tato zjištění jako důkaz pro to, že jsou muži a ženy od přírody odlišně naprogramováni? Skutečně nestačí, myslí si Lutz Jäncke, neuropsycholog působíci na Univerzitě v Curychu. Mozek miminek v momentu, kdy přijdou na svět, ještě zdaleka není vyvinutý. 90% propojení mezi nervovými buňkami se vytváří v průběhu prvních let života. Ještě po pubertě se opakovaně zásadně strukturuje. Důležitou roli v tom hrají zkušenosti. "Vrozených rozdílů mezi pohlavími je pouze malá část", říká Jäncke. Tento názor v současnosti není populární. Zatímco se ještě před 20 lety propagovala zásadní rovnost pohlaví, ukazuje kyvadlo společenské diskuse právě znovu na opačnou stranu. Zejména jednotlivé výsledky výzkumů psychologů a neurologů slouží k podtržení údajně evolučně podmíněných biologických rozdílů mužů a žen.

Že k odlišným vzorcům chování a k odlišným schopnostem pohlaví přispívá vliv okolí stejně jako vlohy, popírá již pouze malá část vědců. Spor ovšem trvá, pokud jde o to, jak velký je ve skutečnosti podíl okolního prostředí a jak velký je podíl nadání.

 

Předsudek:

Ženy neumějí parkovat

Otázka, zda muže mužem a ženu ženou činí výchova, či geny, nevede o nic dále, než slavná otázka, zda bylo dřív vejce, nebo slepice. "Sociální, psychické a biologické faktory se nedají oddělit, neustále na sebe působí navzájem", říká Markus Hausmann. V okamžiku narození není lidský software hotový, ale dál se v průběhu života vyvíjí.

Existuje případ, podobný tomu Bruce Reimera jako oko v hlavě – ten však dopadl zcela naopak: jinému americkému chlapci byly dva měsíce, když mu lékaři během obřízky také spálili penis. Stejně jako Bruce byl také tento chlapec vychován jako děvče. A cítil se tak dobře. Ve věku 16 let trval na operaci, která by z něj zcela udělala ženu – ačkoli již od malička věděl, že se narodil jako chlapec. "Nejpřijatelnějším vysvětlením je, že to, že byl vychováván jako dívka, zrušilo potenciální, ještě před narozením přítomné, mužské přednastavení", říká Susan Bradley, psychiatrička působící na Univerzitě v Torontu, která dítě vyšetřovala.

Neboť rodiče a okolí dítěti již od prvního dne jeho života zprostředkovávají pohlavní role, jak ukázaly tzv. "
baby-x" pokusy: pokud dospělého konfrontujeme s neutrálně oblečeným miminkem, chovají se k němu odlišně, a to podle toho, zda se jim řeklo, že se jedná o chlapce, nebo o děvče. V případě "mužských" miminek volí jako hračku spíše autíčko, v případě "ženských" panenku. Údajné chlapce pokusné osoby animují k tělesné aktivitě, s domnělými děvčaty zacházejí mnohem opatrněji. Pokud se dítě lekne, interpretují u děvčete úlek jako strach, u chlapců jako hněv.

Tímto způsobem se učí určité chování a také určité vzorce myšlení, učení však v mozku proměňuje nervová spojení.

Je možné, že se u děvčat vyvíjí mnohem větší jazykové centrum, protože jsou povzbuzovány komunikovat se svým okolím více, než chlapci, kteří si potichu hrají s auty. "Z neurologie víme, že mozek je vždy výsledkem toho, co jsme se naučili a co jsme zažili – proč by tato plasticita mozku neměla hrát svou roli i u otázek souvisejících s pohlavím a proč by mělo být vše předem dáno?", ptá se Sigrid Schmitz, bioložka Kompetenčního fóra pro genderový výzkum v informatice a přírodních vědách při Univerzitě ve Freiburgu.

"Do našich pohlavních rolí se vžíváme", říká také Lutz Jäncke. Je docela dobře možné, že anatomické rozdíly v mozcích mužů a žen vznikly až v průběhu času, protože zkoumáni byli pouze dospělí. A pravděpodobně představují více či méně aktuální stav. "Mozek je stroj na učení. Má neskutečnou kapacitu se stále znovu strukturovat", říká dále neuropsycholog. Pokud je tedy žena přesvědčená, že neumí zaparkovat, bude se parkování vyhýbat, pročež se v mozku neutvoří odpovídající nervová spojení. Pokud ale cvičí, bude mít jednou mozek, pro nějž je parkování snadné.

"Tvrdit, že mají muži a ženy odlišné mozky, nikam nevede", říká Jäncke. "Možná existuje několik rozdílů. Ale nevíme, jak souvisejí s chováním, které pozorujeme." Jäncke hledání rozdílů považuje za zbytečné: "Pokud o tom někdo pochybuje, i s naprosto odlišnými mozky lze podat stejné výkony."

 

Předsudek:

Ženy myslí jinak

Předložte neuroanatomovi mozek a zeptejte se ho na pohlaví, bude bezradný. Ani rozkrojení nepomůže. A psychologům také chybí postup, který by muže od žen odlišil. "Testy ukazují nejvýše statistické rozdíly mezi skupinami žen a mužů", říká Markus Hausmann, "na jednotlivcích nejsou spolehlivé." Hlavním problémem marťansko-venušanských knih je, že z průměrů činí závěry o dovednosti každého jednotlivce zaparkovat.

Existuje pouze jediný pokus, při kterém dosahují muži a ženy často odlišných výsledků: mentální rotační test podporující prostorovou představivost. Při něm je třeba přezkoumat několik třírozměrných útvarů na shody. Při tomto testu je zapotřebí útvary v hlavě otáčet, což, jak se zdá, jde mužům lépe.

Vědci se domnívají, že jsou za to zodpovědné hormony. Pohlavní hormony mužů a žen nejsou nijak zásadně odlišné. Obě těla produkují jak typicky mužské (testosteron), tak typicky ženské hormony (estrogen), nicméně v odlišných koncentracích: muži mají v těle průměrně desetkrát více testosteronu než ženy. To očividně během duševní rotace pomáhá, protože ženy s vysokou hladinou testosteronů procházejí testem úspěšněji. Stejně úspěšně, jako muži. "Ženské" estrogeny oproti tomu duševní rotaci blokují.

Tyto hodnoty se mění s měsíčním cyklem. Během menstruace, při nízké hladině estrogenů, ovládá rotaci lépe i průměrná žena. Nejméně jednou měsíčně, právě, když má své dny, se její prostorové myšlení rovná průměrnému muži.

Stejně nestálé je samotné uspořádání mozku. Muži zpracovávají řeč a prostorové úlohy v pravé a levé hemisfěře odděleně. Ženy používají obě poloviny mozku současně, jejich mozkovna funguje symetričtěji. Jaký to má efekt, není dosud jasné. Nicméně jedna Hausmannova studie  naznačuje, že během menstruace zpracovává také ženský mozek úlohy asymetricky – vlevo řeč, vpravo prostor. A po přechodu, když klesá koncentrace ženských hormonů, funguje mozek žen stejně tak spíše podle mužského vzoru. Ženy tedy přemýšlejí jinak než muži pouze v určitých obdobích svého života.

 

Předsudek:

Ženy jsou řízeny hormony

Koncentrace hormonů neovlivňuje pouze myšlení a chování, ale je tomu také naopak. Markus Hausmann proti sobě postavil muže a ženy ve dvou promíchaných skupinách: měli závodit v řešení úloh mentální rotace. Oběma skupinám Hausmann nejprve předložil test. Otázkami, jako např. "Kdo umí lépe myslet prostorově, muž nebo žena?", definoval v jedné skupině stereotypy týkající se pohlavních rolí. Druhá skupina dostala otázky stejné, ovšem nevyskytovali se v nich "muži" a "ženy", ale celkem nesmyslné alternativy, jako "Američani“ a „Němci“. Výsledek byl ohromující. Ve skupině, která dostala test obsahující stereotyp muž-žena, byli v řešení rotačních úloh výrazně lepší muži. Ve srovnávací skupině oproti tomu nebyly zjištěny mezi pohlavími rozdíly.

Vysvětlení tohoto výsledku, alespoň u mužů, našel Hausmann, když po testu změřil hormonální hladiny probandů. Po testu stereotypu totiž měli muži značně zvýšenou hladinu testosteronu. Jejich myšlenky mohly – ve spojení se soutěživou situací – donutit tělo ke zvýšenému uvoňování testosteronu do krve, čímž byl jejich výkon v testu zesílen, domnívá se Hausmann.

Takže i muži jsou řízeni hormony. Což neudivuje, protože hormony jsou zprostředkovatelé mezi okolím, tělem a mozkem. Také určité společenské situace mohou hormonální hladinu proměnit. Otcové mají méně testosteronu než nezadaní nebo bezdětní muži. Hráčky ragby mají před zápasem vyšší hladinu testosteronu, než v ty dny, ve které nehrají.

"To vše ukazuje, jak málo je možné zevšeobecňovat výsledky jednotlivých studií", říká Hausmann. Studie pohlavních rozdílů, při kterých nebyly měřeny hladiny hormonů, podle současného stavu poznání nemají příliš vysokou hodnotu. Hausmann je přesvědčen, že několik rozdílů v myšlení mužů a žen existuje. Ale jak jsou silné – a jestli vůbec některé najdeme – záleží hlavně na okamžiku zkoumání.

 

Předsudek:

Ženy nemají orientační smysl

Ženy tedy občas řeší určité prostorové úlohy hůře. To však ještě zdaleka neznamená, že by proto měly mít horší orientační smysl. "Testy jako mentální rotace měří pouze zcela speciální schopnosti", varuje Markus Hausmann, "o každodennosti nic nevypovídají." Také rotační troubové se mohou ve skutečném životě orientovat skvěle. Proto je zapotřebí dalších pokusů.

Vysadíme ve městě muže a ženu. Kdo z nich najde rychleji cestu zpět na nádraží? Psychologové Univerzity v Marburku to se studenty vyzkoušeli. Test skončil nerozhodně. Muži i ženy jej zvládli stejně dobře. Přesto svůj orientační smysl ženy považovaly téměř bez výjimky za horší.

Začarované kolo by mohlo být uváděno do chodu sebehodnocením, předpokládají vědci. Nezájem o zeměpisné znalosti, absence tréninku s krajinnou mapou a v důsledku toho špatné zkušenosti, které názor o sobě samém ještě zhoršují. Průměrná žena k orientaci používá orientační body, průměrný muž má spíše v hlavě jakýsi druh mapy, říkají téměř všechny průzkumy. "Jděte až k semaforu, tam zahněte doprava a u supermarketu doleva" je spíše ženský popis. "Po 500 metrech odbočte k severu, 400 metrů dále se obraťte na východ" spíše mužský.

Nicméně jeden berlínský výzkum ukázal, že rozdíl vůbec není mezi muži a ženami, ale mezi dobrými a špatnými navigátory. Údajně tak pevně ukotvené pohlavní rozdíly se dotýkají očividně pouze toho, že je v orientaci průměrně více mužů dobrých a více žen špatných.

To ovšem není osud, to je naučená dovednost, ukázala psycholožka Claudia Quaiser-Pohlová během výzkumu dětí ve věku mezi 10 a 14 lety: děvčata zkoumají odmalička okolí méně samostatně, používají raději známé cesty a jsou častěji k neznámým cílům rodiči dovezeni, oproti chlapcům, kteří tam častěji přijedou sami na kole. Je možné, že muži mají do určité míry lepší orientační předpoklady. "Ale orientaci a čtení map se dá cvičit", říká neurobioložka Kirsten Jordanová z oddělení lékařské psychologie při Univerzitě v Göttingenu, která zkoumá, jak schopnost prostorové orientace zlepšuje trénink.

 

Předsudek:

Ženy jsou horší v matematice

V lednu 2005 tvrdil Larry Summers, tehdejší prezident elitní Harvardské univerzity, že je v přírodních vědách tak málo žen, protože k tomu jsou méně nadané. Po skandálu, který následoval, Summers odstoupil. Tím však diskuse neutichla. Na první pohled pro Summersovu tezi mluví nemálo: v testech SAT (Scholastical Aptitude Tests), kterými se měří výkon zájemců o studium na amerických univerzitách, dosahují nejvyšších bodových hodnocení téměř výhradně muži.

Pokud se na dostupná data však podíváme blíže, už tak jasná nejsou. Psycholožka Janet S. Hyde sesbírala 159 studií týkajících se matematických schopností děvčat. Ve své analýze zjistila, že před pubertou mezi výkony děvčat a chlapců nejsou téměř žádné rozdíly. Čím jsou probandi starší, tím větší je však náskok mužů.

"Dal bych si velký pozor, pokud bych chtěl tvrdit, že by tato data měla ukazovat na vrozenou matematickou nadřazenost mužů", říká neuropsycholog Lutz Jäncke, který se výzkumně zabývá také génii a je dosud přesvědčen, že neexistují rození géniové. "Výkon vždy sestává ze tří faktorů: z nadání, motivace a z možností. Pokud je žena matematicky nadaná, ale v průběhu puberty se dozví, že jsou fyzičky stále ještě díky chybějícím modelovým rolím považovány za ne právě atraktivní, pak jí bude ke špičkovým výkonům nejspíš chybět motivace. Přestane trénovat."

V odlehlých regionech na severu Švédska jsou dívky v matematice a fyzice značně lepší, než jejich spolužáci. Ale nejsou za to zodpovědné geny ani hormony, ale sociální důvody: muži v regionu nacházejí práci jako rybáři, lovci nebo lesníci. Ženy se však chtějí odstěhovat do velkoměst na jihu Švédska – kde musejí v high-tech povoláních konkurovat dalším uchazečům. To je povzbuzuje.

Nevědomé předsudky, jako "muži jsou nadanější" nebo "pravá žena nemůže být dobrá v matematice", mohou značně snížit motivaci, dokázal sociální psycholog Paul Davies z Kalifornské univerzity v Los Angeles. Ženské matematické mozky řeší těžké matematické úlohy hůř, když jim předem řekneme, že jejich výkony budou porovnávány s výkonů mužů. Jejich výkon klesá také, když jim předem ukážeme reklamní spoty, ve kterých ženy chválí nějakou směs na pečení – tedy kde vystupují ve stereotypní roli. Po takových filmech se dokonce mění představy matematicky nadaných středoškolaček o jejich budoucím povolání. Chtějí po jejich sledování studovat spíše lingvistiku nebo žurnalismus. Ženy ve srovnávací skupině, kterým byl promítán genderově nestereotypní reklamní spot, se spíše přiklánějí, právě tak často jako muži, k oborům, které předpokládají dobré znalosti matematiky. Tento efekt nazývá Davies Stereotype threat, ohrožení stereotypem.

Neurobiolog Ben Barres ze Stanfordské univerzity tyto předsudky sám zažil. Ještě před deseti lety se jmenoval Barbara a byl ženou. Ačkoli byla na střední škole v matematice nejlepší, učitel ji zrazoval od podání přihlášky na prestižní MIT a navrhoval jí lokální školu. "Jako studentka na MIT jsem jako jediný ve svém kurzu vyřešil obtížný matematický úkol – jen abych si tehdy mohl od profesora vyslechnout, že ji za mě určitě vyřešil můj přítel." A když přednášel referát o výzkumech, které udělal ještě jako Barbara, slyšel šeptat si své kolegy, že práce Bena Barrese jsou mnohem lepší, než ty jeho sestry. "Vědecká data nepodávají žádný přesvědčivý důkaz o tom, že by ženy byly na matematiku nebo přírodní vědy méně nadané," říká Barres. "Naopak, data dokazují, že jsou ženy v těchto oborech diskriminovány."

 

Předsudek:

Ženy jsou v důsledku evoluce odlišné od mužů

Muži se plazí lesem, loví divokou zvěř a večer zírají beze slova do ohně. Ženy sedí v jeskyni, obstarávají děti a čas od času před vchodem posbírají pár hub. A přirozeně u toho bez ustání mluví. Takovou pravěkou idylku často malují ti, kteří chtějí zdůvodnit údajné biologicky podmíněné rozdíly mezi pohlavími. Konec konců v sobě stále ještě nosíme i pravěké geny. Protože za sebou muži nechávali velké vzdálenosti, umějí se lépe orientovat, ženy to nepotřebovaly. Protože zvěři kladli pasti, vyvinuli si schopnost mentální rotace, ženy ne. A protože emocionální úlohy delegovali ženám, mají v této oblasti deficit.

Problémem těchto evolučně biologických odůvodnění je jak skutečnost, že je ne nemůžeme dokázat, tak taky jejich značná pochybnost. Rozdělení rolí před tisíci let nebylo nikterak striktní, jak se zjistilo díky novějším archeologickým nálezům a pozorováním těch lidí, kteří ještě dnes jako lovci a sběrači žijí. "Na lov chodily pravděpodobně také ženy", říká Gerd-Christian Weniger, ředitel Neandrtálského muzea v Mettmann. "Často se pořádaly hony, při kterých bylo zapotřebí každého, kdo měl nohy." Naopak muži se starali také o děti. Prehistorička Linda R. Owen z Univerzity v Tübingen si je jistá, že "ženy byly i bez mužů velmi pohyblivé, často byly na cestách po celé týdny a musely se umět velmi dobře orientovat."

K tomu je zapotřebí dodat následovné: to, jak moc je naše chování vůbec řízeno našimi geny, je dosud zcela nejasné. "Nemám o hledání útočiště v evoluci příliš vysoké mínění, je to vše příliš spekulativní", říká biopsycholog Hausmann. Poněvadž někdy se věci mění rychleji, než to evoluce vůbec umožňuje. Kdo srovnává studie uplynulých padesáti let, zjistí, že rozdíly mezi pohlavími se stále snižují, muži zlepšují své jazykové dovednosti, ženy řeší prostorové úlohy stále jistěji. Důvodem jsou mocně proměněné pohlavní role. To vše umožňuje pouze jediný závěr, říká neuropsycholog Lutz Jäncke: "rozdíly mezi muži a ženami stále rychleji mizí."

To se ovšem musí nejprve rozkřiknout. Podle reprezentativního šetření agentury Emnid provedeného na zakázku ZEIT Wissen je stále ještě 60,1 % dotázaných žen přesvědčeno, že matematiku umí dobře, oproti 77,1 % mužů. U parkování je tento rozdíl ještě větší: že to umí dobře, věří 51,7 % žen, ale hned 79,2 % mužů.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy