ADV TOP
ADV LEFT

Blíží se konec srpna 2013. Máme za sebou jednu skvělou dovolenou pod stanem, moje vysněná a koneckonců dětí taky. Čeká nás ještě jedna dovolená u moře, vysněná spíš tatínka a dětí. :-)

Léto se chýlí ke konci a já přemýšlím, jak moc malý-velký úvazek bych si měla od října zkusit nabrat. Moje práce je můj velký kůň už několik let při mateřské, učím. Málo hodin, ale je to tak občerstvující a v mém oboru nezbytné. Nakonec to nechávám koňovi, stejně to bude záležet na klientech.

Tatínek je na služební cestě, nemůžu se dočkat, až ještě před dovolenou dorazí a bude nás na smečku zas víc. Začínám být unavená, vedro, děti, nebo něco jiného? Další dny se to nelepší, spíš horší, jsem čím dál unavenější. Nakonec přichází problém, pálení při močení, léta letoucí jsem to nezažila, nic se neděje, zvyšuji příjem tekutin, již tak značný při konci léta a pojídám sušené brusinky. Pár dní je to snesitelné, vrací se tatínek, děti pořád omílají moře, moře. Moje potíže se ale začínají zhoršovat, pálení se mění v bolest. Promeškávám zřejmě příležitost k včasnému zásahu a nechávám to stále být.



Víkend. Během pár hodin se propadám, bolesti se horší, teplota leze výrazně přes 39, jsem naprosto malátná a vyčerpaná, už to nezvládám a mířím směr pohotovost. Tam dostávám okamžitě antibiotika, jen tak od stolu, bez vyšetření.  Budiž, je mi tak zle, že bych pojídala hřebíky. Následující tři dny jsem naprosto mimo, sotva se doplazím na záchod, chce se mi zvracet, motá se mi hlava, mám závratě. Čtvrtý den je mi konečně aspoň krapet lépe. Je mi jasné, že moře nebude. Nedokážu ho ale upřít dětem, domlouvám se s mužem, že pojede s nimi. Jede celá parta lidí, pomohou mu to odřídit, půjde to a já to beru vlastně jako prima příležitost se vystonat v klidu a pohodě. Netuším, že bude následovat nejhorší období mého života.

I když potíže močové/ledvinové se lepší, závratě, motání hlavy a pocity na zvracení neustupují, přidává se brutální nespavost.  Vůbec nemohu usnout, jsem naprosto vyčerpaná a začínám se točit v kruhu. Určitě zase neusnu, říkám si a taky že ne. Moc mi pomáhá naše sousedka, nosí mi polévky a protože je alternativní víla, různé olejíčky a podpůrné prostředky. Jakkoliv si toho nesmírně vážím, nevyspání se zhoršuje, ostatní příznaky ustupují. Až ex post mne napadá přečíst si příbalový leták Augmentinu. Ano, závratě, motání hlavy a další je tam uvedeno jako nežádoucí účinek. Prima. Nezvládám nespavost, třesu se strachy, že neusnu, mám pocit, že další noc nezvládnu.

Konzultuji telefonicky s naší lékařkou. Ta mne po vylíčení mých potíží s nespavostí doporučuje návštěvu krizového centra Riaps. Prosím kamarádku o odvoz. V Riapsu dostávám Hypnogen, zabere prý půlka, když ne, celý je opravdu silný, to by uspalo i koně. Půlka nezabírá. Celý sice ano, ale jen na chvíli a opět nic. Tak nejsem ani kůň? Co se to se mnou děje? Vracím se do Riapsu, k smrti vyděšená, že se už nikdy nevyspím.

Lékařka mně nabízí pobyt na lůžku, spojený s naučením se relaxačních technik a eventuální psychoterapeutickou pomocí. Nasazuje hypnogen pravidelně a antidepresivum Trittico, které se užívá i na léčbu nespavosti. Spánek se lepší, ale stejně neusnu bez Hypnogenu, dozvídám se o jeho návykovosti, musí se postupně vysadit a usínat jen na Tritticu. To už jsem doma, rozhoduji se ještě chvíli do Riapsu docházet. Špatné rozhodnutí, ale po bitvě…

V Riapsu se poprvé setkávám s psychoterapií, jak individuální, tak skupinovou. Začínají se ale dít divné věci. Hodně se tam střídají lékaři, od jedné dostávám přidáno čtvrtku Cipralexu na úzkosti, ano, moje spánkové úzkosti pokračují, bohužel. Poté, co mám zvýšené Trittico na 100 mg denně a půlku Cipralexu se doma začínám významně dívat na nože a přemýšlet o tom, jaké by to bylo se říznout. Vyděsí mě to, volám do Riapsu. Dozvím se pouze, že to vyřešíme v pondělí ráno. Lékař mě ubezpečuje, že to se stává úzkostným lidem někdy, vysadíme hned Cipralex a ono to zmizí. Skutečně mám pocit, že to mizí, ale jen na chvíli, i nadále se mi začínají objevovat nutkavé myšlenky na sebepoškozování.

Využívám tedy místní psychoterapie, co se mi proboha děje, nikdy v životě mne nic podobného nenapadlo… dozvídám se, že to je typické pro úzkostné lidi, že úzkostné matky třeba trpí představami, že vyhodí dítě z okna, je to prý běžné. Další moje obrovská chyba, uvěřím tomu, tak zřejmě se mi rozjela nějaká porucha a v rámci té mám takové představy, pořád to nechápu, přeci jen je to skok od nespavosti k sebepoškozujícím myšlenkám. Věřím odborníkům.

Dneska vím, že věřit jsem měla především sama sobě a svému pocitu, že tohle není v pořádku a že tohle prostě nejsem já. Nacházím si svého psychiatra ve vedlejší vesnici. Ve stejném místě psycholožku. Oba dva navštívím jen dvakrát. Moje stavy se začínají zhoršovat. Mám nutkavé sebevražedné myšlenky. Začínají být neuvěřitelně vtíravé. Mám nutkání se pořezat, napálit to autem do zdi. Jdu se synem na Čarokraje. Na zastávce tramvaje mne něco nutí pod ní skočit. S vypětím všech sil nikam neskáču. Na galerii Národního divadla celé představení přemítám, jaké by bylo skočit dolů. Vidím se, jak skáču z mostu. Brutálně nutkavé stavy se zhoršují, už přestávám věřit tomu, že tohle patří k nějaké úzkostné poruše. 

Přežít každý další den začíná být neskutečné, nejsem vybavená bránit se něčemu takovému. Tvrdím psycholožce, že tohle musí být Tritticem. Tváří se pochybovačně, je to prý velmi slabé antidepresivum a že bych takhle reagovala, to snad není možné. Trvám na tom i u psychiatra, nakonec se dohodneme, že ho vysadím. Netuším v té chvíli, že jsem skutečně extrémně sensitivní na psychofarmaka, ale že jsem také z nějakého mne neznámého důvodu citlivá na vysazení. Psychiatr mě ujišťuje, že jsem to brala krátce a nic se dít nebude.

Jestli předtím jsem měla pocit, že jsem v pekle, tak jsem nevěděla, co ještě přijde. Po snížení dávky (dohodli jsme se to vysadit na dvakrát) se propadám do neskutečných, ještě mnohem horších sebevražedných a depresivních stavů. Doslova a do písmene se doma kroutím a plazím po posteli, nejsem schopná s nikým mluvit, o nic se starat, prosím v duchu všechny, aby mě zabili a ukončili to nesnesitelné trápení. Vydržím doma pár dní, pak prosím psycholožku o dobrovolnou hospitalizaci, abych si něco neudělala, už mám pocit, že mi došly všechny síly. Nevím, že jich budu potřebovat o tolik víc…

Psychiatr mi vytiskne zprávu, ve které mne dost zaráží, že uvažuje o možném přesmyku do mánie a propuknutí bipolární poruchy. To snad ne! Hospitalizace. Ujímá se mě mladý, sympatický lékař. Zevrubně mě vyzpovídává, opravdu velmi dlouho. Tváří se zaraženě. Chodí se mě po pohovoru ještě ptát na doplňující informace. Po nějakém čase mne žádá, abych si šla promluvit s kolegou. Jsem úplně na dně, nemám chuť to někomu vykládat znovu. Naštěstí chce jen krátkou verzi. První člověk, co uznává, že se na mne projevil vedlejší účinek antidepresiv, jste zřejmě velmi sensitivní, když tak na malé dávce, vysadíme ten zbytek a dáme vám něco na spaní. Protestuju, nechci už žádné antidepresivum.

Nakonec to vyřešíme kompromisem, Mirzaten v minimální dávce. Další a nijak nekončící dny pekla po dalším vysazení, od rána do večera jen čelím nutkavým stavům se zabít. Jsem na otevřeném oddělení, lékař mi věří, že jsem to zvládla doteď, že to zvládnu. Mám přece rodinu. Účastním se programu. Opět psychoterapie. Tentokrát je to zážitek, který mne poznamenává a to velmi negativně. Psycholožka mi neustále dává najevo, že za mým stavem musí být něco jiného než léková interakce. Já toužím jen po jediném, po psychologické opoře, podpoře, cítím, že potřebuji pomoc v těch strašných stavech. Dostává se mi pravého opaku, jako bych otevřela své nitro a svůj boj a někdo to všechno pošlapal.

Během pobytu chápu, že tady podporu nedostanu, jen se musím neustále obhajovat, donekonečna líčit své zdravotní trable, které vedly k nespavosti, snažit se vysvětlit, že jsem skutečně neměla žádné vztahové problémy a byla naprosto průměrný funkční obyčejný zástupce Homo sapiens. Vzrůstá ve mně pocit, že zbytečně. Obrovskou podporu ale dostávám od spolupacientů, jsem některým doposud vděčná za jejich slova útěchy, naděje, lásky a pomoci. Také jsem neskutečně vděčná celé rodině, která mi neustále vyjadřuje podporu. A i v pomoci s dětmi, které do této doby byly beze mě minimálně. Snažím se nemyslet ještě na tohle, ale moc mi to nejde, mám neustálé výčitky.

Tři týdny po přijetí dělám zřejmě největší chybu. Můj stav se zlepšil, už mívám i několik hodin, kdy je mi docela dobře, ale neustále se vrací půl dne, hodiny, kdy nutkavé myšlenky přetrvávají. Tehdy jsem měla jít domů a ono by to odešlo postupně úplně, jsem si jistá. Během těch tří týdnů jsem se opravdu zlepšila, i když to bylo daleko od funkčnosti. Nechávám se přesvědčit sloužícím lékařem ke zvýšení Mirzatenu, abych se dostala dříve domů. Mirzaten jakožto antidepresivum jiné třídy blokuje vedlejší účinky některých jiných. (Po několika měsících se od jiného psychiatra dozvídám, že tohle sice platí, ale rozhodně ne v mém případě nutkavých stavů, tedy psychické akathisie, pokud byste chtěli odborný název. A tak to bude i nadále, názory jednotlivých psychiatrů budou často diametrálně odlišné.)

Po zvýšení na 15 mg se ale děje to, že je mi hůře a tak nějak jinak. Moje nutkání začínají nabírat násilnického obsahu. Po pár dnech mám zvýšeno na 30mg a nastává očistec. Moje stavy nejsou již jen sebevražedné, ale jsou brutálně násilnické a vražedné. A stává se to, že tentokrát mi to už nechce věřit nikdo. Psycholožka mi jen řekne, abych se zamyslela nad tím, kde se ve mně to násilí bere a je jí zřejmě jedno, že jsem v životě nic takového nezažila, můj ošetřující lékař je tentokrát velmi rezervovaný, cítím, že mi nevěří a že by bylo velmi zvláštní, kdybych takhle reagovala i na jiné antidepresivum. Mezitím se propadám do nejhlubší propasti lidské duše. Násilnické představy a nutkání jsou nepopsatelné, mám chuť zabíjet, kohokoliv ve svém okolí – ano, to je další problém, všichni se ze mě snaží dostat, že mám chuť zabít někoho z rodiny, zřejmě aby se konečně projevilo, že mám nějaký ten duševní problémek – ale ne, skutečně ne. Mám chuť rozsekat lidi na cimprcampr, probodat je nožem na miliónkrát, podřezat všem hrdlo, kdyby mi někdo dal do ruky samopal, byla bych schopna postřílet půl nemocnice. Já mám to štěstí, že si uvědomuju, že to je Mirzaten, který mi to způsobuje. Ale začíná ve mně hlodat červík. Jak to bylo v Americe s mnoha školními střílečkami? Nebyla tam nějaká, kde se ukázalo, že útočníci byli na antidepresivech? Začínám je naprosto chápat, nemám žádné důkazy a jelikož jsou mrtví, nikdo se pravdu nedozví, ale já je chápu. Sama musím vyvíjet všechny svoje morálně volní vlastnosti, abych to zvládala. Být labilní teenager, dokážu si představit, že v klidu vystřílím půlku školy, natolik je to silné a hlavně bez oddechu, celý den v bdělém stavu neustále být bombardovaný psychickou akathisií je nelidské utrpení.

Nedostává se mi ale žádné podpory, jeden den mne kamarádka vezme na místní mši, v nemocnici je jedna místnost jako kaple, hroutím se, brečím, po návratu mi sestra volá lékaře, který již byl zřejmě na odchodu. Nakonec mi říká, že ať už je to tak nebo tak, vysadíme to tedy a měla bych se vrátit do původního stavu. Jenže, vysazení mě tentokrát smete ještě více, čemuž není žádný psychiatr, kterých jsem doteď potkala mnoho, ochoten uvěřit. Je mi to nesmírně líto, že právě tato profese, kterou jsem vždycky brala za chápavou, pomáhající a tolerantní, mi předvádí takovou stránku, která mne dostává do stavů naprostého znechuceni a zoufalství.

Po vysazení Mirzatenu se dostávám na uzavřené oddělení, protože můj stav se opět brutálně horší a tentokrát se přidávají i některé fyzické problémy, jako například tinnitus… a další. V tomto průběhu hospitalizace se cítím v nemocnici čím dál hůře, personál už rozhodně není vlídný, ale je ke mne nepříjemný, s pár výjimkami, můj ošetřující lékař zdaleka není ten překypující ochotou, v době, kdy mě přijímal. Cítím se tam stále hůře. Sedm dnů po vysazení mi velká vizita oznamuje, že žádný Mirzaten v krvi už mít nemůžu, tudíž všechny příznaky, které stále mám, jsou moje a jen moje, že mám bezpochyby psychické poruchy a budu se muset věnovat intenzivní psychoterapii.

Otvírám pusu dokořán, chci něco říct, nenechají mě. Co to je proboha za blbost? Antidepresiva ovlivňují mozek a já nebyla tři týdny po vysazení Trittica v pořádku, natož sedm dnů teď? To ještě nevím, jak moc antidepresiva ovlivňují chemii mozku… jak moc a jak u individuálních osob… v době, kdy stejně nevíme, jak kdo konkrétně může reagovat, v době, kdy o mozku stále ještě víme tak málo, si troufne někdo v klidu takhle kategoricky něco paušalizovat.

Dál už mám jen pocit, že jsem obtěžující pacient, který tam jen čeká na uplynutí hospitalizace a přesunutí do Bohnic. Jediné, co ještě podstupuji, je série psychotestů. Přesto, že "testy nepotvrzují žádnou aktuální psychopatologii", odcházím s diagnózou smíšená porucha osobnosti. Chce se mi brečet. Během tří měsíců jsem se z obyčejné matky stala úzkostnou osobou, posléze zjistím, že mám poruchu osobnosti. Připadám si totálně zlomená, navíc v neustálém hrozném psychickém stavu způsobeném akathisií. Poslední dny hospitalizace. Mám hrůzu z Bohnic. Mám hrůzu z toho, že nepůjdu domů. Mám hrůzu sama ze sebe. Z toho, jak to poznamená děti.

Zkouším ještě jednu věc, o víkendu slouží ambulantní lékař, o kterém mi kdosi říká, že se vyzná ve farmakách. Nevím, kde ještě beru tu odvahu, ale beru a žádám ho o rozhovor. Přijde druhý den a ještě se mi omlouvá, že to dřív nestihl. Věnuje mi spoustu času a je tak laskavý, že se z toho rozbrečím. Tento psychiatr mi dává ve všem za pravdu, bere to jako jasnou lékovou interakci, říká mi, že jemu to přijde naprosto zřejmé. Mám aspoň pidi pocit útěchy. Po třech dnech jsem převezena do Bohnic. V závěrečné zprávě mám k mému obrovskému překvapení přiznanou psychickou akathisii i na Mirzaten. Nemohu věřit vlastním očím. Takže všechno to dávání najevo toho, že mi nevěří lékovou reakci na tento lék a z toho vyplývající moje boje a moje utrpení, je najednou pryč? Není?

Už v průběhu hospitalizace začínám vlastně googlovat. Rozum mi kromě posledního psychiatra zachraňuje australská forenzní psychiatrička a její studie. Čtu si ji a znovu brečím, bože, to je o mně! Čtu si dál. O tom, jak se farmaceutické firmy snažily zastírat objevující se suicidalitu při testech antidepresiv tím, že ji označovaly jako emoční labilitu. O tom, že je na světě pár psychiatrů, kteří se věnují i tomu, že vysazení antidepresiv nemusí být vůbec jednoduché a může způsobit spoustu příznaků, i těch, co jsem měla já, hlavně se nesmí vysazovat najednou…bohužel je jich tak málo. A že tyto příznaky nemizí po pár dnech, jak mi vykládají všichni čeští psychiatři… a dál a dál. Můj příběh takto neskončil a bohužel stále nekončí, ale bylo pro mne nesmírně emočně náročné se k tomu všemu v myšlenkách vracet, takže skončím zatím tady, skončím tím, jak mi lék původně na spánek nastartoval kaskádu neuvěřitelných stavů, jak se mi obrátil můj poklidný rodinný život vzhůru nohama, jak se mi rozpadla důvěra v lékaře a psychology (teď bych tak strašně potřebovala psychologickou pomoc, ale mám za to, že už asi nikdy nezvládnu s někým z této profese mluvit), jak jsem zažila nejtragičtější a nejtraumatičtější období svého života… nevím, proč jsem to vlastně sepsala a chci to dát na Baby-café. Možná nějaká část mojí duše pořád touží po podpoře.





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy