ADV TOP
ADV LEFT

Zažíváme to všechny. Čas běží a objevují se neduhy, které, pokud by svět byl v pořádku, by měly sužovat naše matky a babičky. V mém případě jde o křečové žíly. Nemám na vybranou - jakmile mám jistotu, že mám odrozeno a odkojeno, objednávám se na operaci. Zvolila jsem operaci laserem, která oproti tradiční metodě slibuje srovnatelné výsledky, ale větší ohleduplnost k organismu a rychlejší rekonvalescenci. S malochy se to hodí. Navíc ji neproplácí pojišťovna, což je vlastně skvělá zpráva, protože podle všech psychoanalytických teorií by to mělo závratně zvýšit mou spolupráci v léčbě a motivaci k úzdravě. Takže všechno vypadá optimisticky a jdeme na to.

V jednu odpoledne přicházím na příjem. Dle původních propočtů mám jít na řadu okolo čtvrté, jsem dost v klidu a mám ještě spoustu času si přečíst časopis. Odevzdávám předoperační vyšetření (vzhledem k tomu, že nepůjde o celkovou narkózu, tak jenom výsledky odběrů), 20 litrů (nikoli moči, bohužel), dostávám postel a informaci, že pan doktor právě skončil a za pár minut jdu na řadu. Pomoc, zachvacuje mě panika. Už??? Dr. mi nakreslí na nohy fixem nákres mých žil (no to je nádhera), převléknu se do andělíčka a vezou mě na pojízdném lůžku na sál. Sleduju zářivky nad hlavou a v puse mám sucho. Přichází sestra z anestezie. "Dáte mi nějakej oblbovák? Já jsem nervózní," zajíkám se a hlas se mi třese podstatně víc, než bych si přála. 
"Jasně, dostanete to, co všichni," slibuje a napichuje žílu. 
Zjišťuju, že Dormicum je fakt mňamka. Za patnáct vteřin jsem nádherně vláčná a všechno je mi jedno. Dělejte si se mnou co chcete, rozřezejte mi co libo, jenom mě nechte spát. 
Natírají mi nohy dezinfekcí, studí to, třesu se. "Vám je zima?" ptá se mě sestra. Něco odpovídám, už si nepamatuju co, ale blekotám tak, že se mě dvakrát ptá, co že to říkám. To je legrace, uchechtnu se, ale zní to spíš jako škytnutí.
Když se ke mně blíží operatér s jakýmsi nástrojem v ruce, blaženě usnu.

Vzbudí mě nějaké nepříjemné bodání do pravé nohy, právě ji dokončují. Levou nohu jsem komplet prospala. "Máte to za sebou! Jenom vám navlíknem punčochy!" Tak jo, nechte mě ještě spát.

Odvezou mě na pokoj. Hned musím zavolat mužovi, slíbila jsem mu to. Tak jenom si maličko odpočinu a zavolám mu. Probouzím se a je večer. Paní (stará samozřejmě), která šla na sál po mně, právě křepce odchází domů (pěšky!) v doprovodu dcery a vnuka. Narkóza mě zřejmě vždycky takhle odstřelí, už jsem to zapomněla. Muž už se bál a chtěl jet na místo zjistit, zda žiju nebo co. 

Do auta se belhám, zavěšená na muže, jak to dělala ta stará paní? Zřejmě nějaká odolnější generace. Ale M. se tváří, že o svou květinku pečuje rád. Něžně mi podkládá nohy a jede opatrně, aby mě netýral otřesy. Má to něco do sebe, tak já se nebudu snažit a machrovat. Doma si zobnu Novalgin a jdu spát. 

Druhý den po operaci to celkem svědí, punčochy a obvazy lze sundat až třetí den večer na umytí a hned zase nandat, jinak by krev natekla zpátky do ještě neslepených žil a to nechceme, že? Ale Novalgin byl první a poslední, skoro to nebolí a den ze dne je to lepší. Zvedám jenom kojenku a ještě málo, zato zodpovědně chodím venčit psici, rychlá chůze je fajn. A ten relax od dětí, zvlášť malých, taky, ať žije muž a jeho rodiče, kteří se tu o nás starají.

Třetí den po operaci - sláva, dnes se budu sprchovat! Všechno to sundám a slepím a omývám. Včera jsem měla pocit, že to svědí? Tak to jsem ještě nezažila nic. Můžu se udrbat. Než vlezu zpátky do punčoch, srabácky si namažu nohy Fenistilem, protože toto bych nevydržela.

Už v obýváku vím, že Fenistil nestačí. Jau, jau, jau. Přichází muž a vedeme absurdní dialog:
"Co děláš?"
"Drbu se."
"Tak se nedrbej."
"To nejde."
"To si musíš říct."
"To nejde, cháopeš to?!? Šíleně to svědí!"
"To si musíš poručit."
Asi ho umlátím tupým předmětem. Soud mě musí osvobodit, myslím.

-------------

Čtyři dny po operaci: dnes pooperační kontrola. Byla jsem připravená, že ukážu nohy a odkráčím. Ó jak jsem se mýlila!

Dr. mi skouknul a osahal nohy, to ano, a že prý se všechno hojí jak se předpokládalo. A že prý "uděláme tu sklerotizaci".
"Cože?"
"Sklerotizaci těch velkých žil, jak jsem vám říkal po operaci. Měla jste to hodně rozvinuté, tak tomu pomůžeme sklerotizací. Lehněte si na stůl."
"No...to jo, to ste říkal..." Jenže to jsem ještě napůl spala a HLAVNĚ, nepočítala jsem s tím, že to bude dneska!!! Asi bych to měla přiznat: mám hrůzu z injekcí. Zvládnu veškeré zubařské zákroky bez umrtvení, o porodech nemluvě, ale jak jdou na mě s injekcí, tak konečná. Na odběrech krve už jsem omdlela nesčetněkrát. A teď toto.

Sestra nathuje šíleně dlouhou jehlu, průměr to má jak na koně a já začínám úpět. Pomoc. Zmobilizuju veškeré své sebeovládání a lezu na ten pitomej stůl. "Lehněte si na záda," říká vlídně lékař a já si lehám na břicho. "Na záda, paní Nováková..." Jo, jasně, promiňte. Bože, to je trapas a to jsme ještě nezačali.

"Teď to trochu píchne," varuje mě. No právě. Přikrývám si rukama obličej a tiše sténám. "Já jsem na tohe hroznej posera, promiňte..." zkouším se omlouvat, ale asi by bylo lepší mlčet. Ostatně toho si všimli i beze mě. Jen se usmívají. Aplikace sklerotizační látky opravdu nebolí, zato vpichy jsou potřeba dva.

Pravou nohu prý udělá na příští kontrole. "To už se nebudete bát, že ne?" Budu. Jestli plánujete sklerotizaci, tak budu. Jenom se usmívá do monitoru. Radši rychle vypadnut. Ještě Lioton na mazání 3xd a nashle.

Venku mamka popojíždí s kojenkou, dvouleťák hostuje na týden u druhé babičky a dědy, abych ho nemusela nosit. Mamka spěchá do práce, musím ji doprovodit na metro, takhle za volant sednout nemůžu. Cítím se jak po bungee jumpingu, ne že bych ho kdy absolvovala. Vyprávím jí tu křivdu, jen se směje.

Pokračování příště





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy