ADV TOP
ADV LEFT

Je za námi 9 let OPS.

Už dlouho si říkám, že jsem zanedbávala psaní OPS. jenže co chcete psát, když ono je to jako na houpačce. Jednou si připadám šíleně silná v kramflecích, podruhé mne zase "položí" nějaká rána. Přiznám, že se poslední dobou často vracím ke čtení všech deníčků OPS, hledám v nich posun a vidím ho. Nejen u sebe, ale i u ostatních. 

Přiznám, že často propadám beznaději, smutku a mám chuť fakt od všeho utéct.

Přiznám, že právě OPS mne drží, pohladí a hlavně vždy nějak na ty nohy zase postaví.

Přiznám, že ne všechno je růžové a rčení, větší děti, větší starosti je pravdivé.

Přiznám, že puberťák mi dává zabrat a že to moje, zvládneme už všechno nevidím tak jistě, jako dřív.

Přiznám, že téměř vždy, když jsem psala články jsem tak nějak potřebovala sama sebe přesvědčit, že to není až tak zlé, sama sobě jsem dodávala odvahu jít dál. A ani teď to není jinak Je mi smutno, protože Peťan tak nějak klackovatí a já nevím, co s tím dělat. Strašně se bojím, že ztratíme to krásné, co mezi sebou máme. Já vím, puberta, ale.....i tak tam ten strach je. Vidím, jak z něj roste krásný mužský, má 190 cm, díky kovařině sílí... a frajeří, klackovatí, kouká na mne jako na někoho, kdo ho děsně otravuje, neustále něco provádí, pak se omlouvá.

Já na něj řvu, vysvětluji, pak se udobříme a za chvíli znovu. I přes ty jeho úlety ale vím, jak dobré srdíčko má a jak důležitá pro něj jsem. A to mne opravdu často drží nad vodou a říkám si, že ta puberta jednou přeci musí skončit.

Ten nejlepší usmiřovač je Tadeášek, který se bravurně naučil balancovat na hraně matka, brácha a krizovka. Nevím, jak to dělá, ale vždy ty hrany dokonale obrousí. Uvědomuji si, že je darem, který zachraňuje, co se dá, otvírá nám oči a dává nám oběma naději, že to ustojíme :-) Vždy situaci zlehčí, posledně komentářem "maminko nezlob se na něj, on za to nemůže, to je ta puberta, víš?" Na moje Tádi, že nebudeš jako bráška mi odpověděl, rád bych, ale slíbit ti to fakt nemůžu. A já si říkám, i kdyby byl, pořád je to jen hormonální krize a klasický vývoj, to překonáme.

Mám puboše, co je na zabití ale: nikdy mi nenechá nosit tašky s nákupem klidně jede přes celé město, aby mi vzal třeba nákup z práce podrží dveře sousedce nepošle mne někam, když mu potřetí řeknu, že ještě něco potřebuji koupit.

Mám předpuboše, který se denně tulí, usmívá a neprudí. Takže opět se snažím dodávat sílu sama sobě, tak nějak to číst, uvědomit si, že mám dvě krásné, zdravé a milující děti. Děti, které jsou můj svět. Doufám, že se nikdy nebudou zlobit, že většinu měsíců nedostanou kapesné, že halt nemůžou jít k se spolužáky do kina, na hambáče atd. Je fakt, že Petřík nikdy ani slovem nezmínil, že se nestydí za svůj historický mobil a naopak oceňuje, že nakoupíme oblečení v jeho milovaném croppu.

Stydím se, že musím napsat tyto řádky, abych si uvědomila, že zas tak zle nám přeci není, že je musím napsat, abych se kruci nelitovala jen proto, že máme pár těžších měsíců. Takže? Díky, že jsem si těmi řádky zase pomohla vidět věci růžověji a že jsem opět nabrala trošku síly k tomu dalšímu odrazu. A vykročím pravou:-)  

Matul a klučíci





Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Zpět nahoru
Poslední diskuze
    Poslední příspěvky
      Poslední komentáře
        © 2009 - 2013 Baby-Cafe.cz, všechna práva vyhrazena.

        Partnerské odkazy